I.ÚS 1198/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelky Czech Outdoor s.r.o., sídlem Na strži 2097/63, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 461/17, Praha 5, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 31 Nc 1142/2025-66 ze dne 18. 2. 2025 a č. j. 31 Nc 1149/2025-62 ze dne 19. 2. 2025, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi doručenými dne 23. 4. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Protože spolu obě ústavní stížnosti souvisejí, jejich argumentace jsou obdobné a napadená rozhodnutí vycházejí ze stejného skutkového i právního posouzení věci, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 5. 2025 o spojení ústavních stížností vedených pod sp. zn. I. ÚS 1198/25 a I. ÚS 1199/25 ke společnému řízení.

2. Vedlejší účastník se po stěžovatelce před obecnými soudy domáhal vyklizení ploch mostních konstrukcí, které se nacházejí na území celého Středočeského kraje v obvodech působnosti několika okresních soudů. V posuzované věci jde o práva k nemovitým věcem, proto je dána výlučná místní příslušnost okresních soudů podle polohy každé jedné mostní konstrukce.

3. Krajský soud v Praze, v postavení nadřízeného soudu, i přes nesouhlas stěžovatelky vyhověl návrhu vedlejšího účastníka na přikázání obou věcí Okresnímu soudu Praha-východ (do té doby vedených u Okresního soudu Praha-západ a Okresního soudu v Rakovníku) z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka užívala plochy mostní konstrukce na základě jediné smlouvy. V zájmu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování by měl dílčí nároky vedlejšího účastníka na vyklizení těchto nemovitostí, užívaných na základě zmiňované smlouvy, posoudit jeden soud.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem krajského soudu bylo porušeno její právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka předně uvádí, že přikázáním obou věcí k jedinému okresnímu soudu došlo k porušení práva na zákonného soudce v důsledku nesprávné a svévolné aplikace institutu delegace z důvodu vhodnosti. K tomuto institutu je nutné přistupovat pouze výjimečně, a to zejména v případě výlučné příslušnosti. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud vůbec nevypořádal s jejími argumenty ohledně zachování místní příslušnosti. V tomto ohledu odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu, které se delegací z důvodu vhodnosti zabývají (nálezy sp. zn. III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 a sp. zn. IV. ÚS 2672/17 ze dne 17. 10. 2017).

III.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavních stížností

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.

6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů totiž primárně směřuje, jak ostatně vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí. Přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu řízení došlo k nenapravitelnému důsledku, tzn. k zásahu do základních práv účastníků řízení. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné, tzn. ústavně excesivní (k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3043/19 ze dne 8. 10. 2019).

7. V obecné rovině lze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že k přikázání věci toliko z důvodu vhodnosti je nutné přistupovat jen výjimečně, a proto je potřeba tento procesní institut vykládat restriktivně. To platí především v případě výlučné příslušnosti. Hlavní podmínkou je přitom naplnění okolností umožňujících hospodárnější, rychlejší, či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000 ze dne 15. 11. 2001 nebo sp. zn. IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996).

8. V posuzované věci krajský soud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka na přikázání věci jedinému okresnímu soudu, přičemž důvody pro hospodárnější a rychlejší projednání věci dovozoval z existence jediné nájemní smlouvy, sídla stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení. Zohlednil také možnost využití dosavadních výsledků řízení, přičemž zdůraznil, že vhodnost spočívá také v provádění dokazování pouze jedním soudem, kdy s ohledem na povahu předmětu sporu nebude nutné vést náročné dokazování, včetně místního šetření jednotlivých nemovitých věcí a znaleckých posudků. Řízení před okresním soudem bude spočívat především v posouzení účinnosti smlouvy a právních otázek spojených s užíváním nemovitostí (shodně bod 13 napadených usnesení).

9. Uvedené důvody mohou samozřejmě vést na jedné straně k závěru o potřebě přikázání věci jedinému okresnímu soudu, ale na druhé straně nejsou tyto důvody ani natolik výjimečné a mimořádné, že by nutně muselo být návrhu na delegaci vyhověno. Nicméně posouzení vhodnosti přikázání věci jinému soudu náleží až na výjimky obecným soudům. Krajský soud zvážil veškeré okolnosti daného případu, posoudil také námitky stěžovatelky a na základě takových skutečností rozhodl o přikázání věci (toliko) z důvodu vhodnosti. Nelze dojít k závěru, že by usnesení krajského soudu byla ústavně svévolná, když obsahují dostatečné odůvodnění k přijatým závěrům.

10. Stěžovatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou na posuzovanou věc přiléhavé. V odkazovaných nálezech šlo o situace, kdy se úvahy obecných soudů o delegaci vhodné zcela vymykaly účelu a smyslu tohoto institutu (např. neutěšený stav v rychlosti vyřizování věcí u jednoho ze soudů, blíže nález sp. zn. III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008, na který stěžovatelka odkazuje) nebo zcela opominuly námitky protistrany, to však vzhledem k uvedenému není tento případ.

11. Ústavní soud nedospěl závěru, že by v posuzované věci byly naplněny výjimečné okolnosti, které by připouštěly zásah do procesních rozhodnutí o místní příslušnosti. Napadená rozhodnutí nelze považovat za excesivní, tedy ústavně svévolná. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích obecných soudů věcně přezkoumával.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu