III.ÚS 2974/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hildebranda a stěžovatelky Elišky Sršňové, zastoupených JUDr. Ing. Petrem Václavíkem, advokátem, se sídlem U Nákladového nádraží 1949/2, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2024, č. j. 6 As 367/2023-49, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2024, č. j. 52 A 61/2023-165, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2025, č. j. 6 As 5/2025-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Městský úřad X ("stavební úřad") v roce 2020 zamítl žádost stěžovatelů o umístění stavby na pozemcích, které spoluvlastnili. Proti rozhodnutí stavebního úřadu se stěžovatelé odvolali. Krajský úřad Pardubického kraje ("krajský úřad") však jejich odvolání zamítl. Navrhovatelé napadli rozhodnutí krajského úřadu správní žalobou, s níž spojili návrh na zrušení územního plánu města X. Krajský soud návrh na přezkum územního plánu vyloučil k samostatnému projednání. Částečně následně stěžovatelům vyhověl a část územního plánu zrušil. Proti rozsudku krajského soudu však úspěšně brojil odpůrce. Na základě jeho kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prvním rozsudkem označeným v záhlaví ("první rozsudek") rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Krajský soud, vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vydal v dalším řízení v záhlaví označený zamítavý rozsudek. Ten napadli kasační stížností stěžovatelé. Nejvyšší správní soud ji zamítl druhým rozsudkem označeným v záhlaví ("druhý rozsudek").


II.
Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé úvodem namítli, že Nejvyšší správní soud porušil čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že se zaměřil pouze na to, zda stěžovatelé nebo jejich právní předchůdce podali během přijímání územního plánu námitky. Takový postup podle nich odporuje předchozí judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž absence námitek nezbavuje zpracovatele územního plánu povinnosti detailně zdůvodnit změnu, která je zásahem na úrovni vyvlastnění. Napadenou změnu, tj. přeřazení jejich pozemků do plochy jiné kategorie, přitom podle stěžovatelů jednoznačně lze jako takto závažný zásah charakterizovat. Došlo proto k porušení principu proporcionality, resp. k překročení únosných mezí omezení vlastnických práv. Nejvyšší správní soud se měl podle stěžovatelů předně zabývat právě otázkou, zda změna v zařazení pozemků dosahuje úrovně vyvlastnění. To však neučinil.

5. Dále stěžovatelé namítli, že jejich právo na vlastnictví a ochranu majetku bylo porušeno nerovností přístupu při přijímání územního plánu. Zatímco jejich pozemky byly přeřazeny do plochy "zeleň sídelní", tři sousedící pozemky byly naopak zařazeny do plochy "smíšené obytné městské", a to bez odůvodnění.

6. Porušení základních práv stěžovatelé spatřovali rovněž v tom, že Nejvyšší správní soud neposoudil nesoulad mezi grafickou a textovou částí územního plánu jako rozpor s hmotným právem. Podle stěžovatelů nemá grafická část své odůvodnění, nýbrž je sama o sobě odůvodněním územního plánu. Proto musí být s textovou částí územního plánu v souladu.

7. Závěrem stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud totiž v prvním rozsudku dospěl na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka k velmi obecným závěrům, které často byly v rozporu s jeho dřívější judikaturou. V druhém rozsudku se pak těmto rozporům nevěnoval s odkazem na kasační závaznost prvního rozsudku. Nejvyšší správní soud tak neposkytl ochranu základním právům stěžovatelů.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (nález sp. zn. III. ÚS 926/19, bod 33).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. Posuzuje proto pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu")].

10. Ústavní soud předesílá, že hlavním důvodem, proč správní soudy stěžovatelům nevyhověly, byla předchozí pasivita v procesu přijímání napadeného územního plánu. To jim srozumitelně vysvětlil zejména Nejvyšší správní soud v prvním (bod 31) i v druhém napadeném rozsudku (bod 25, 33). Vzhledem k tomu, že pasivním byl předchozí vlastník pozemků jakožto právní předchůdce stěžovatelů, lze vyjádřit pochopení pro frustraci stěžovatelů, kteří vstoupili koupí sporných pozemků do jeho práv a povinností. Na správnosti závěrů správních soudů ohledně důsledků neuplatnění námitek či připomínek v procesu projednávání návrhu územního plánu to však nemůže nic změnit.

11. Již v prvním rozsudku Nejvyšší správní soud řádně objasnil, proč se požadavky na podrobnost odůvodnění územního plánu právě v případě stěžovatelů odvíjí od procesní pasivity jejich právního předchůdce (body 19-31). Současně v tomto rozsudku srozumitelně odlišil napadenou změnu od těch, které byly v judikatuře označeny za srovnatelné s vyvlastněním pozemku (bod 32). Závěry Nejvyššího správního soudu vychází z judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 178/15, body 29-33), a na ni navazující judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 13. 11. 2025, č. j. 2 As 24/2025-46, bod 32, nebo ze dne 21. 11. 2024, č. j. 10 As 134/2024-52, body 35-39).

12. Způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkami ohledně nezákonnosti napadeného územního plánu, judikaturním závěrům Ústavního soudu rovněž odpovídá (druhý rozsudek, bod 33, srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1472/12, body 16-17). Namítají-li stěžovatelé porušení rovnosti zařazením jejich a sousedních pozemků do odlišných ploch bez bližšího zdůvodnění, Ústavní soud konstatuje, že ani zde nemohli být úspěšní vzhledem k tomu, že případná nepřiměřenost zvoleného řešení nebyla v procesu přijímání územního plánu napadena (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2080/21, bod 17, srov. nález sp. zn. III. ÚS 1669/11).

13. Opodstatněná není ani námitka stěžovatelů směřující proti závěru Nejvyššího správního soudu, podle kterého není mezi grafickou a textovou částí územního plánu rozpor. Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku srozumitelně s odkazem na právní úpravu vysvětlil, proč je odůvodněním územního plánu jak příslušná textová, tak i grafická část. Zdůvodnil rovněž, proč je potřeba namítaný nesoulad v jejich obsahu posoudit nanejvýš jako nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, nikoli nesrozumitelnost (body 34-35). Stěžovatelé v ústavní stížnosti s těmito závěry pouze polemizují, aniž by předkládali ústavně-právně relevantní argumentaci.

14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatelů stran porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud nepostupoval protiústavně, označil-li některé námitky s odkazem na kasační závaznost prvního rozsudku za nepřípustné. Ústavní soud již v dřívější judikatuře tento přístup a příslušnou právní úpravu ústavně problematickými neshledal (např. nález sp. zn. III. ÚS 926/19, bod 20).

15. Přisvědčit nelze ani dílčí námitce ohledně rozporu závěrů Nejvyššího správního soudu s jeho dosavadní rozhodovací praxí. Ústavní soud se výše k návaznosti napadených rozsudků na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu již vyjádřil.


V.
Závěr

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu