II.ÚS 3198/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Ř. A., zastoupené advokátem Mgr. Vítem Šilhavým, sídlem Boudníkova 2538/13, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 57/2025 ze dne 6. 8. 2025 a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. NCOZ-6704-425/TČ-2023-417705-F ze dne 17. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení označeným v návětí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku, práva na zákonný postup orgánů veřejné moci a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že manžel stěžovatelky je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a stěžovatelka je zúčastněnou osobou ve smyslu § 42 trestního řádu. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") rozhodla o zajištění stěžovatelkou a jejím manželem vlastněných věcí jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu, a později o změně důvodů zajištění předmětných věcí podle § 77b odst. 3 trestního řádu. Mezi zajištěnými věcmi se objevuje několik hodinek značky ROLEX či Audemars Piguet, dámské kabelky značek např. Celine Paris, Gucci, Louis Vuitton, Christian Dior či Chanel, jakož i drahé kameny v hodnotě převyšující 2 miliony Kč. Dle policejního orgánu se v průběhu trestního řízení nepotvrdilo, že by věci mohly sloužit jako důkaz k objasnění trestné činnosti, ale po vyhodnocení všech dosud známých skutečností policejní orgán vyhodnotil, že se jedná o náhradní hodnotu za spotřebovaný výnos.

3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka i její obviněný manžel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že legální příjmy obou manželů nebyly schopny pokrýt nákup takového luxusního zboží, jako je zajištěné zboží. Podle vrchního soudu není relevantní, komu náleží vlastnické právo k zajištěným věcem, nýbrž z jakých finančních prostředků byly věci pořízeny. Proto je rovněž irelevantní, že manželé mají vypořádané společné jmění manželů. Vrchní soud označil rozsah zkoumání vlastnického práva policejním orgánem za zcela dostačující a uzavřel, že rozhodnutí policejního orgánu nelze považovat za nepřezkoumatelné. K námitce stěžovatelky, že z odůvodnění usnesení policejního orgánu není patrné, jakým způsobem se měl předmětný výnos dostat z majetkové sféry právnické osoby X, do majetkové sféry obviněného, vrchní soud uvedl, že v rozhodnutí policejního orgánu je vcelku podrobně popsána role obviněného manžela stěžovatelky v předmětné právnické osobě, neboť obviněný byl nejen zakladatelem a statutárním orgánem této právnické osoby, ale rovněž jejím akcionářem, což plyne mimo jiné z veřejně dostupných zdrojů. Z uvedeného je tak patrná nejen osobní, ale i majetková provázanost mezi obviněným a touto společností.


II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení a v ústavní stížnosti namítá, že jimi bylo porušeno její právo na pokojné užívání majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále její právo na zákonný postup orgánů veřejné moci podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny, jakož i její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje požadavky, které musí dle judikatury Ústavního soudu splnit orgány činné v trestním řízení při aplikaci majetkových zajišťovacích institutů. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem a nemohou být projevem svévole, přičemž zákaz svévole mj. vyžaduje, aby byly důvody pro zajištění majetku z rozhodnutí zřejmé a přezkoumatelné.

6. Ve vztahu k usnesení policejního orgánu stěžovatelka uvádí, že z něj nijak nevyplývá, že by existoval výnos ze stíhané trestné činnosti, který by náležel stěžovatelce, a který by tedy bylo možno zajistit stěžovatelce podle § 79a trestního řádu., nebo namísto kterého by bylo možné zajistit náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka usnesení policejního orgánu za nepřezkoumatelné a nezákonné.

7. Dále dle stěžovatelky není patrné, jakým způsobem se měl předmětný výnos dostat do majetkové sféry obviněného a poté do sféry stěžovatelky. Pokud policejní orgán uvádí, že z bankovních účtů obviněného byly poukazovány platby na bankovní účty stěžovatelky, pak by měl dle stěžovatelky uvést, z jakých konkrétních účtů, jakými platbami a v jaké výši měl být výnos na účet stěžovatelky poukazován. Dále je dle stěžovatelky usnesení policejního orgánu nepřezkoumatelné proto, že z něj nevyplývá, z jakého důvodu nebylo možné výnos z trestní činnosti zajistit stěžovatelce "přímo" postupem podle § 79a trestního řádu a proč bylo nezbytné zajistit věci jako náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu.

8. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatelka uvádí, že vrchní soud se nevypořádal se skutečnou podstatou stížnostní námitky, že stěžovatelka a její manžel mají vypořádané společné jmění manželů, a proto neexistuje majetek, který by bylo možné zajistit oběma těmto osobám současně. Dále namítá, že vrchní soud ve svém odůvodnění opřel své závěry mimo jiné o výpis z obchodného registra Okresného súdu v Prešove, avšak tento výpis nebyl a není obsahem soudního spisu, a proto je jako důkaz nepřípustný a v důsledku toho je nepřípustný i závěr vrchního soudu ohledně role obviněného ve společnosti X. Navíc dle stěžovatelky pouhá personální či majetková provázanost obviněného s předmětnou společností není důkazem převodu výnosů do majetku obviněného.

9. Rovněž vrchnímu soudu stěžovatelka vyčítá, že z jeho rozhodnutí nevyplývá, z jakého důvodu nebylo možné výnos z trestní činnosti zajistit stěžovatelce "přímo" postupem podle § 79a trestního řádu a proč bylo nezbytné zajistit věci jako náhradní hodnotu podle § 79g trestního řádu. I rozhodnutí vrchního soudu proto stěžovatelka označuje za nepřezkoumatelné, nezákonné a protiústavní. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby obě napadená rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.


IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Tato zásada je ještě silnější při přezkumu přípravného řízení v rámci trestního procesu, kde svou roli Ústavní soud vnímá přísně restriktivně: má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení II. ÚS 12/21 ze dne 27. 4. 2021 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018). V rámci zásady subsidiarity je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (viz nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 51).

13. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Z hlediska Ústavního soudu je důležité, zda řízení před orgány činnými v trestním řízení lze považovat za řádně vedené.

14. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního a jež stěžovatelka sama rekapituluje ve své ústavní stížnosti. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za protiústavní zásah do vlastnických práv obviněného (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 700/19 ze dne 21. 5. 2019) či jiné zúčastněné osoby (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 12/21 ze dne 27. 4. 2021)

15. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a nevykazují známky libovůle.

14. Podle § 79g ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu lze k zajištění náhradní hodnoty, při splnění dalších podmínek, přistoupit, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc, kterou nelze zajistit, je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti. Napadená rozhodnutí přitom takové skutečnosti popisují dostatečným způsobem. Je z nich zřejmé, že v této věci jde o podezření na komplikovanou a organizovanou daňovou trestnou činnost. Z rozhodnutí je zřejmé, že mezi obviněným a stěžovatelkou existují relevantní vazby, což stěžovatelka nezpochybňuje. Není přitom relevantní - jak již vyložil vrchní soud - že stěžovatelka a obviněný mají vypořádané společné jmění manželů. Co se týče vztahu § 79a a § 79g trestního řádu, policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty jednoduše proto, že se mu nepodařilo dohledat výnos z trestné činnosti, což není u daňové trestné činnosti neobvyklé. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v tomto směru dostatečná. Nelze proto hovořit o libovůli orgánů činných v trestním řízení.

16. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentu stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí policejního orgánu z toho důvodu, že v něm nejsou uvedeny konkrétní bankovní účty a konkrétní platby a jejich výše. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty podle § 79g) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, či jsou opodstatněné obavy z jednání obviněného na úkor poškozeného, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

17. Jak policejní orgán, tak i vrchní soud se celou věcí řádně zabývaly a v napadených usneseních vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Stěžovatelčiny námitky obsažené v ústavní stížnosti z velké části pouze rekapitulují její argumentaci v řízení před vrchním soudem; ten však již tyto námitky řádně vypořádal. Ve vztahu ke společnému jmění manželů vrchní soud srozumitelně vysvětlil, že pro účely zajištění je zcela irelevantní, zda vlastnické právo k zajištěným věcem svědčí obviněnému či jeho manželce. Namítá-li konečně stěžovatelka, že použití slovenského obchodního rejstříku je nepřípustným důkazem, nezbývá než konstatovat, že vrchní soud pouze odkazoval na veřejně dostupné informace o majetkové a personální struktuře společnosti X, která svědčí o provázanosti této společnosti s obviněným. Především však v tomto ohledu vrchní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu, který podrobněji popsal postup, jakým způsobem měl obviněný získat trestnou činností finanční prostředky.

18. Z pohledu Ústavního soudu tak nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu