ZUBAC proti Chorvatsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. dubna 2018 ve věci č. 40160/12 – Zubac proti Chorvatsku

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost z důvodu nízké hodnoty předmětu sporu, která nedosahovala zákonem stanovené hranice, nedošlo k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka se stala procesní nástupkyní v řízení o žalobě jejího zesnulého manžela na určení neplatnosti smlouvy o vzájemné výměně dvou nemovitostí, kterou uzavřel stěžovatelčin tchán. V žalobě byla hodnota předmětu řízení vyčíslena na částku 10 000 kun (asi 1 300 eur). V pozdějším stádiu řízení žalující strana znovu vyčíslila hodnotu předmětu sporu, neboť dospěla k tomu, že její výše uvedená v žalobě byla nepřiměřeně nízká. Nově přitom měla činit 105 000 kun (přibližně 14 160 eur). Prvostupňový soud nepostupoval v souladu s vnitrostátní právní úpravou, když o přípustnosti rozšíření předmětu řízení nevydal samostatné rozhodnutí. Žalující straně nicméně uložil doplatit soudní poplatek odpovídající nově uvedené hodnotě předmětu sporu. Podobně i v rozhodnutí o zamítnutí žaloby uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení, jejíž výše rovněž vycházela z hodnoty sporu ve výši 105 000 kun. Odvolací soud rozsudek potvrdil a odvolání zamítl. Žalobce podal dovolání k nejvyššímu soudu. Tehdy s ohledem na jeho úmrtí vstoupila do řízení na jeho místo stěžovatelka. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost ratione valoris s odůvodněním, že občanský soudní řád přípustnost dovolání odvíjí od minimální hodnoty předmětu sporu 100 000 kun (asi 13 500 eur) a že hodnota sporu v projednávané věci nebyla nikdy rozhodnutím soudu změněna z 10 000 kun na 105 000 kun, a proto je pro účely posouzení přípustnosti dovolání nutné vycházet z původní hodnoty předmětu sporu dle žaloby. Rozšíření předmětu řízení nadto vnitrostátní právní úprava v souladu se zásadou koncentrace řízení připouštěla nejpozději do přípravného jednání, a nebylo-li nařízeno, do prvního jednání ve věci. Ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že došlo k porušení jejího práva na přístup k dovolacímu soudu, které je zaručeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když nejvyšší soud odmítl její dovolání s poukazem na minimální zákonnou hranici hodnoty sporu 100 000 kun. Konkrétně měla za to, že nižší soudy fakticky připustily rozšíření žalobního návrhu, což měl vzít v potaz i nejvyšší soud při posuzování otázky přípustnosti dovolání. V postupu dovolacího soudu stěžovatelka spatřovala přepjatý formalismus při výkladu pravidel přípustnosti dovolání.

Senát první sekce Soudu se s argumentací stěžovatelky ztotožnil a ve svém rozsudku ze dne 11. října 2016 vyslovil porušení daného ustanovení Úmluvy. Věc byla postoupena velkému senátu Soudu z podnětu vlády.

Velký senát úvodem připomněl svou judikaturu k právu na přístup k soudu, které je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek pléna ze dne 21. února 1975, § 28–36). Z povahy věci plyne, že toto právo není absolutní, a proto může podléhat určitým omezením. Při stanovení podmínek přístupu k soudům požívají smluvní strany prostor pro uvážení. Jakákoli omezení však nesmějí bránit přístupu jednotlivce k soudu způsobem nebo do té míry, že by tím byla popřena samotná podstata tohoto práva. To znamená, že omezení nebudou slučitelná s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ledaže sledují legitimní cíl, k jehož dosažení jsou přiměřená (Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní proti Rumunsku, č. 76943/11, rozsudek velkého senátu ze dne 29. listopadu 2016, § 89).

Co se týče práva na přístup k vrcholným soudům, platí, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy neukládá smluvním stranám povinnost zřizovat odvolací nebo dovolací soudy. Jsou-li však zřízeny, musí řízení před nimi splňovat požadavky plynoucí z článku 6 Úmluvy (Andrejeva proti Litvě, č. 55707/00, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 2009, § 97). Soud nicméně připouští, že podmínky přístupu k soudům vyšších stupňů mohou být přísnější, než je tomu v případě odvolání.

Již dříve uznal, že stanovení zákonné minimální hodnoty předmětu sporu jako podmínky přípustnosti dovolání je obecně legitimním a přiměřeným procesním opatřením (viz např. Jovanović proti Srbsku, č. 32299/08, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 48). Při používání tohoto pravidla přesto může být v konkrétních případech narušena celková spravedlivost řízení. Při zkoumání, zda řízení před vrcholnými soudy dostálo požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proto musí být brán zřetel: (i) na rozsah přezkumu v řízení před nižšími soudy, (ii) zda před nimi vyvstaly pochybnosti o spravedlivosti řízení, a (iii) na povahu a roli daného soudu.

Jde-li o omezení přípustnosti dovolání ratione valoris, Soud zohledňuje i tři další skutečnosti. Zaprvé, zda bylo pravidlo omezující přípustnost dovolání z hlediska účastníka řízení předvídatelné. V tomto ohledu Soud přihlíží také k dostupnosti takové praxe a zastoupení stěžovatele. Zadruhé, zda by negativní důsledky procesního pochybení, k němuž došlo před nižšími soudy a které bránily přípustnosti dovolání, měl nést stěžovatel anebo stát. Soud bude mít zpravidla tendenci uložit břemeno na tu stranu, která v předcházejícím řízení pochybila. Sporné případy bude třeba posoudit s ohledem na všechny okolnosti případu, jako je otázka, zda byl stěžovatel právně zastoupen, zda v řízení postupoval s náležitou péčí, zda bylo možné se procesních pochybení vyvarovat a která ze stran k jejich vzniku více přispěla. Zatřetí, zda lze toto omezení považovat za projev přepjatého formalismu, tedy striktního uplatňování pravidla, které brání věcnému projednání dovolání, čímž popírá účinnou soudní ochranu práv. Tak je tomu tehdy, když procesní normy přestávají sloužit zájmům právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti, ale vytvářejí svého druhu překážku, která brání meritornímu projednání věci (Garzičić proti Černé Hoře, č. 17931/07, rozsudek ze dne 21. září 2010, § 30–32).

Tyto obecné zásady následně Soud uplatnil na projednávanou věc.

Nejdříve se věnoval otázce, jak je upravena problematika přípustnosti dovolání v právním řádu Chorvatska. Ta zná institut tzv. řádného dovolání, o něž šlo v projednávané věci, kdy je otázka přípustnosti vázána na hodnotu předmětu sporu v minimální výši 100 000 kun. Oproti tomu tzv. mimořádné dovolání se nabízí v případech, kdy nelze podat dovolání řádné za předpokladu, že dovolání nastoluje hmotněprávní či procesní otázky významné z hlediska jednotného uplatňování práva či rovnosti před zákonem. Soud konstatoval, že takto nastavená omezení přístupu k dovolacímu soudu nejsou a priori výsledkem neflexibilních procesních norem. Dále poznamenal, že stěžovatelka nevyužila možnost podat mimořádné dovolání. Místo toho podala řádné dovolání, spoléhajíc na to, že Nejvyšší soud posoudí jeho přípustnost ve světle později uvedené hodnoty sporu, kterou nižší soudy fakticky aprobovaly. Soud si dále kladně zodpověděl otázku, zda omezení přípustnosti dovolání ratione valoris sledovalo legitimní cíl. Tím byla ochrana právní jistoty a zajištění řádného výkonu spravedlnosti. Ve třetím kroku zkoumal, zda bylo uvedené omezení přiměřené, přičemž přihlédl k tomu, že členské státy mají značný – byť nikoliv neomezený – prostor pro uvážení, jakou úpravu podmínek přípustnosti dovolání zvolí. V rámci zkoumání, zda posuzovaná právní úprava nevybočila z mezí přiznaného prostoru pro uvážení, vzal Soud v úvahu výše uvedená kritéria.

Soud nepochyboval o tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu stran přípustnosti dovolání muselo být z hlediska stěžovatelky předvídatelné. Z relevantních ustanovení zákona a ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž jasně vyplývalo, že hodnota předmětu sporu mohla být změněna nejpozději při prvním jednání soudu, o čemž by muselo být vydáno rozhodnutí; postup v rozporu s těmito požadavky nemohl založit přípustnost dovolání ratione valoris. Stěžovatelka přitom byla zastoupena advokátem, od něhož lze očekávat, že bude s těmito procesními pravidly obeznámen. Nižší soudy sice fakticky připustily rozšíření předmětu řízení, nicméně stěžovatelce, potažmo jejímu právnímu zástupci, muselo být zřejmé, že nebylo-li o tom vydáno rozhodnutí, nepostačí to pro účely přípustnosti dovolání. Dle názoru Soudu došlo k pochybením na straně soudů i stěžovatelky. Především té lze však přičítat k tíži procesní neopatrnost, která následně vedla k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost ratione valoris. Stěžovatelka totiž nepodnikla žádné kroky směřující k nápravě zjevných pochybení, a naopak činila další procesní chyby. Soud proto dospěl k závěru, že negativní důsledky procesních pochybení by měla nést právě ona.

Závěrem Soud zkoumal, zda nebylo stěžovatelčino právo na přístup k soudu omezeno v důsledku přepjatého formalismu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti si tuto otázku zodpověděl negativně. Odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo za daných okolností předvídatelné a v podstatě vedlo toliko k naplnění zásady právní jistoty. Po zvážení všech okolností případu Soud dospěl k závěru, že k porušení práva stěžovatelky na přístup k dovolacímu soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.