TREVISANATO proti Itálii

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 15. září 2016 ve věci č. 32610/07 – Trevisanato proti Itálii

Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal, že odmítnutím stěžovatelova dovolání z toho důvodu, že nevyhovělo zákonem stanovené podmínce přípustnosti, která spočívala v povinnosti formulovat řádně právní otázku, nedošlo k porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel podal v návaznosti na prohru v pracovněprávním sporu dovolání k nejvyššímu soudu. Ten jeho dovolání v říjnu 2010 odmítl s odůvodněním, že stěžovatel v dovolání neformuloval řádně právní otázku, která měla být v souladu s ustanovením § 366bis občanského soudního řádu uvedena na konci podání. Žádostem o revizi svého rozhodnutí nejvyšší soud nevyhověl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že odmítnutím jeho dovolání došlo k porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soud již dříve rozhodl, že právní úprava formálních požadavků a lhůt ve vztahu k podáním opravných prostředků sleduje účel řádného výkonu spravedlnosti a zejména právní jistoty (Miragall Escolano a ostatní proti Španělsku, č. 38366/97 a další, rozsudek ze dne 25. května 2000, § 33). Právo na přístup k soudu není absolutní a určitá omezení, zejména v podobě stanovení podmínek přípustnosti opravných prostředků, Úmluva implicitně připouští. V tomto ohledu státům náleží jistý prostor pro uvážení a úloha Soudu se omezuje na přezkum toho, zda odmítnutím opravného prostředku nedošlo k zásahu do samotné podstaty práva na přístup k soudu. Za tímto účelem Soud zkoumá, zda podmínky přípustnosti upravené vnitrostátním právem sledovaly legitimní cíl a zda bylo omezení přístupu k soudu stanovenému cíli přiměřené (Papaioannou proti Řecku, č. 18880/15, rozsudek ze dne 2. června 2016, § 49).

Soud zohlednil judikaturu nejvyššího soudu, v níž bylo objasněno, že účel povinnosti formulovat právní otázku je dvojí: slouží jednak k ochraně zájmu dotčeného účastníka na zrušení napadeného rozhodnutí, jednak zachování úlohy nejvyššího soudu coby sjednotitele judikatury, neboť prostřednictvím právní otázky je formulována zásada použitelná na obdobné případy. Podle Soudu tudíž předmětné omezení sledovalo legitimní cíl právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti.

Soud se dále zabýval způsobem, kterým stěžovatel podal dovolání, a důvody, pro které bylo odmítnuto, neboť již ve svých předešlých rozhodnutích shledal, že příliš formalistický výklad náležitostí podání může znamenat porušení práva na přístup k soudu (Běleš a ostatní proti České republice, č. 47273/99, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 69).

Soud podmínku řádně formulovat právní otázku neoznačil za nepřiměřenou. Uvedl, že požadavek zakončit dovolání shrnujícím odstavcem, který by měl shrnout stěžovatelovy argumenty a vysvětlit zásadu, která dle stěžovatelova názoru byla porušena, pro stěžovatele nepředstavoval žádné zvláštní úsilí. Oproti citované věci Běleš proti České republice (cit. výše, § 63) byl stěžovatel a jeho advokát v projednávaném věci na základě judikatury nejvyššího soudu schopen zhodnotit šance, že dovolání bude považováno za přípustné. Nejvyšší soud totiž požadoval jasné vymezení právní otázky, která jemu samotnému umožňuje formulovat pravidla použitelná v obdobných případech.

Soud dále upozornil na skutečnost, že požadavek na formulaci právní otázky nebyl vytvořen judikaturou, nýbrž stanoven zákonem (a contrario, Kemp a ostatní proti Lucembursku, č. 17140/05, rozsudek ze dne 24. dubna 2008, § 52), který nabyl účinnosti více než rok a půl před podáním dovolání stěžovatele a jehož následný výklad nejvyšším soudem byl jasný a dostatečně soudržný. Právní zástupce stěžovatele si tudíž měl být vědom svých povinností, a to tím spíše, že zastupovat před nejvyšším soudem mohou jen advokáti, kteří splňují určité kvalifikační požadavky a jsou zapsáni na zvláštním seznamu.

Odmítnutí dovolání proto dle Soudu nebylo nepřípustným formalismem a nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.