Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 28. června 2011 ve věci č. 40974/09 – Harrach proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že námitka stížnosti opírající se o sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu o vztahu restitučních a obecných předpisů je zjevně neopodstatněná či neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel v roce 2001 navrhl u Okresního soudu v Hradci Králové znovu otevřít dědické řízení po svém otci s tím, že majetek, jenž mu byl protiprávně konfiskován po druhé světové válce, představuje ležící pozůstalost. Okresní soud v květu 2006 návrh zamítl s odvoláním na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st 21/05, které se týkalo vztahu restitučních předpisů a obecného občanského práva. Obdobně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové. Stěžovatel následně podal současně dovolání i ústavní stížnost. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl v listopadu 2006 pro předčasnost s tím, že je třeba vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu, i kdyby bylo odmítavé. Nejvyšší soud v září 2008 odmítl stěžovatelovo dovolání z procesních důvodů. Stěžovatel se následně znovu obrátil na Ústavní soud, který však jeho novou účastní stížnost v lednu 2009 odmítl pro opožděnost, neboť jeho dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud rozhodl stížnost vládě oznámit, pokud jde o námitku odepření přístupu k Ústavnímu soudu. Stěžovatel však rovněž poukazoval na údajnou svévoli při rozhodování vnitrostátních soudů, která má být v rozporu se článkem 6 odst. 1 Úmluvy, a na porušení svého vlastnického práva chráněného článkem 1 Protokolu č. 1.
Soud předně zopakoval zásady své judikatury ohledně osob, které nebyly zahrnuty do působnosti restitučních zákonů. Poznamenal, že stěžovatel nikdy nebyl vlastníkem sporných nemovitostí, jen tvrdil, že tvoří ležící pozůstalost po jeho otci. Vnitrostátní soudy však tento argument neuznaly s odvoláním na stanovisko pléna Ústavního soudu. Podle názoru Soudu nejsou rozhodnutí vnitrostátních soudů svévolná nebo zjevně nerozumná, ba naopak, jsou v souladu s judikaturou nejvyšších soudních instancí. Stanovisko pléna Ústavního soudu je pak nástrojem ke sjednocení judikatury, přičemž vývoj judikatury není sám o sobě v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti, přičemž chybějící dynamický a evolutivní přístup by vylučoval možnost judikaturu upravit nebo zdokonalit. Názor pléna Ústavního soudu byl sáhodlouze odůvodněn a není důvod se domnívat, že by neobsahoval dostatečné vysvětlení změny judikatury oproti rozhodovací praxi některých senátů. Podle Soudu tu není žádný náznak rozporu s uvedenými články Úmluvy a tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná.