IV.ÚS 3677/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Č., zastoupené JUDr. Kateřinou Fílovou, advokátkou, sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2025 č. j. 13 Co 152/2025-450 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. ledna 2025 č. j. 0 P 48/2023-278 ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2025 č. j. 0 P 48/2023-298, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a A. T. a nezletilé S. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Podstatou této věci je změna péče o nezletilou dceru, která byla napadenými rozsudky svěřena z dosavadní péče matky (stěžovatelky) do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů v týdenním režimu. Obecné soudy rozhodovaly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2025.

2. Dohodou rodičů schválenou soudem dne 8. 12. 2022 byla tehdy čtyřletá dcera svěřena do péče matky a otec (vedlejší účastník) se zavázal hradit výživné ve výši 4 000 Kč. Otec trávil s dcerou každý lichý víkend od pátku do neděle; podle dohody se měli stýkat také každou středu a čtvrtek odpoledne, tato setkání však neprobíhala. Matka uváděla, že otec byl pracovně vytížen a o tato setkání nejevil zájem. Otec to popíral s tím, že se dceru opakovaně pokoušel ze školky vyzvednout, avšak matka ji podle jeho tvrzení cíleně ovlivňovala, takže k němu odmítala jít. Nechtěl proto dceru ani sebe vystavovat stresu.

3. Téměř o rok později, dne 1. 12. 2023, podal otec návrh na svěření dcery do rovnoměrné střídavé péče v týdenních intervalech, který odůvodnil zejména tím, že matka pod různými záminkami omezuje jeho kontakt s dcerou. Matka s návrhem nesouhlasila a tvrdila, že otec o dceru neprojevoval skutečný zájem, není spolehlivý a nemá dostatečné rodičovské kompetence. Při rozchodu se k matce prý choval agresivně, konzumoval ve větším množství alkohol a byl psychicky nestabilní, proto mu byla předepsána antidepresiva. Otec následně předložil lékařské potvrzení, podle něhož užívání předepsaných léků neomezuje jeho schopnost pečovat o dítě. Namítal, že matka vytváří zástupné problémy, přivlastňuje si právo na péči o dceru a neinformuje ho o podstatných záležitostech, jako je výběr základní školy či změna pediatra. Komunikace rodičů se postupně zhoršovala, proto jim soud uložil absolvovat rodinnou terapii. Během ní se rodiče dohodli na rozšíření styku a od června 2024 otec o dceru pečoval každý druhý týden od čtvrtka do pondělí. Dále se s ní měl vídat každé úterý a středu odpoledne, to se však nedařilo realizovat. Podle zprávy terapeutického centra měla dcera bezproblémový vztah s oběma rodiči, příčina problému spočívala spíše v nedořešeném vztahu rodičů a jejich narušené komunikaci.

4. V průběhu řízení před okresním soudem dcera opakovaně vyjádřila přání vídat se s otcem častěji. Při prvním pohovoru s opatrovníkem dne 15. 1. 2024 uvedla, že by s otcem chtěla strávit tři dny po sobě, celý týden by však nezvládla. Oba rodiče má podle svých slov stejně ráda. Matka následně namítla podjatost opatrovníka, neboť pracovnice přítomná pohovoru otce blíže zná. Opatrovník námitku odmítl s tím, že uvedená pracovnice neměla případ na starost ani v něm nečinila žádné kroky; pohovoru se účastnila pouze jako třetí osoba vyžadovaná interními pravidly a do jeho průběhu nezasahovala. O rok později (8. 1. 2025) se ve školním zařízení uskutečnil druhý pohovor, tentokrát také za přítomnosti soudkyně okresního soudu. Dcera i po rozšíření styku (dohodnutém na terapiích) chtěla s otcem trávit více času a vyjádřila konkrétní představy, že chce být týden u otce a týden u matky. Na dotaz, zda by zvládla týden matku nevidět, odpověděla, že je s ní v telefonickém kontaktu. Opatrovník následně navrhl svěřit dceru do střídavé péče rodičů, protože oba rodiče mají dostatečné výchovné kompetence a dcera má k oběma kladný citový vztah.

5. Okresní soud v Lounech svěřil dceru do střídavé péče rodičů v týdenním režimu (předání dcery se uskuteční vždy v pondělí ráno prostřednictvím školy); současně upravil režim péče pro období Vánoc a rozhodl o předběžné vykonatelnosti. U žádného z rodičů neshledal překážky bránící v osobní péči. Otec žije v prostředí, na které je dcera od narození zvyklá a má pro ni veškeré potřebné zázemí, bydliště rodičů jsou navíc vzdálena necelých 0,5 km. Dcera měla (v lednu 2025) již téměř sedm let, adaptovala se na školní docházku a nebyla úzce vázána na matku jako primárního pečovatele. Naopak byla zvyklá trávit čas i s otcem a projevovala zájem o širší kontakt s ním; přičemž při posledním pohovoru sama navrhla střídání po týdnu. Okresní soud nepřisvědčil námitce matky, že dcera, která je již školou povinná, nemá představu o časovém úseku jednoho týdne. I kdyby tomu tak bylo, považoval tento interval za optimální pro rovnoměrný rozvoj vztahů s oběma rodiči a zdůraznil, že nic nebrání kontaktu s nepečujícím rodičem i mimo stanovený režim. Podle soudu však pouze stanovení pevných intervalů péče umožní objektivně posoudit, jak jsou rodiče schopni o dceru pečovat, a to zejména u otce, jehož rodičovské kompetence matka zpochybňovala. Okresní soud dále provedl dokazování k majetkové situaci rodičů a stanovil jim vyživovací povinnost - matce ve výši 2 400 Kč a otci ve výši 3400 Kč.

6. V odvolacím řízení se dne 4. 6. 2025 uskutečnil další pohovor s opatrovníkem, při němž dcera uvedla, že by se chtěla vrátit k původnímu režimu péče, kdy byla s otcem každý druhý týden od čtvrtka do pondělí. Nesdělila však žádný důvod, který ji k tomu vedl. Při následném pohovoru se soudkyní krajského soudu dne 30. 9. 2025 odmítla sdělit své představy o péči, aby se žádný z rodičů nezlobil. Obecně uvedla, že se jí někdy u jednoho z rodičů stýská po tom druhém. Rodiče setrvali na svých stanoviscích: matka nadále považovala péči otce za problematickou a uvedla, že dcera delší pobyty u otce špatně snáší; otec naopak namítal, že matka dcerou manipuluje. Opatrovník doporučil zachovat režim rovnoměrné střídavé péče. Přání dcery bylo proneseno lehkovážně a bez bližšího vysvětlení, nepovažoval je proto za dostatečně promyšlené. Podle jeho názoru dcera nepociťovala v souvislosti s novým režimem péče výraznou emoční zátěž a není zřejmé, že by kratší interval střídání vedl ke zlepšení situace; klíčové je, aby oba rodiče podporovali pozitivní vztah k tomu druhému.

7. Krajský soud proto potvrdil stanovený režim péče i jeho předběžnou vykonatelnost. Částečně však změnil formulaci výroku o péči a podrobněji upravil předávání dcery pro případ, že nebude přítomna ve škole. Krajský soud se ztotožnil s odůvodněním okresního soudu a přihlédl k tomu, že rodiče střídavou péči praktikovali již více než půl roku a k péči otce nebyly žádné podstatné výhrady. Nepotvrdily se obavy matky, že by otec vzhledem k užívání antidepresiv péči nezvládal. Krajský soud se zabýval i tím, že dcera při pohovoru s opatrovníkem v odvolacím řízení změnila své původní stanovisko a uvedla, že by chtěla původní režim péči. Poukázal však na to, že toto přání nijak neodůvodnila a po vlastním pohovoru dospěl k závěru, že má kladný vztah k oběma rodičům a její vyjádření jsou do značné míry ovlivněna konfliktem mezi rodiči, který ji vystavuje tlaku, protože nechce žádnému z nich ublížit. Podle krajského soudu konflikt rodičů nedosahoval takové intenzity, která by střídavou péči vylučovala. Krajský soud upravil také vyživovací povinnost rodičů tak, že matka hradí k rukám otce částku 1 300 Kč a otec k rukám matky částku 2 600 Kč.


II.
Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že otec o dceru neprojevoval skutečný zájem. Poukazuje na to, že podle dřívější dohody se s ní měl stýkat i ve všední dny (středu a čtvrtek), fakticky však využíval pouze víkendový styk jednou za čtrnáct dnů. Ze zpráv mateřské školy i praktického a zubního lékaře vyplynulo, že otce neznají. Ani zpráva ze základní školy nevyzněla v jeho prospěch. Načasování návrhu otce na změnu péče stěžovatelka spojuje s jejím návrhem na vypořádání společného jmění a uvádí, že mezi rodiči v současnosti probíhá "tvrdý boj" o majetek většího rozsahu. Podle ní jde o příklad manipulativní praxe rodiče, který ve sporu o majetek a výši výživného využil trendu střídavé péče, aby ovlivnil rozhodování druhého rodiče ve svůj prospěch.

9. Podle stěžovatelky obecné soudy rozhodly též v rozporu s přáním dcery. Zpochybňuje význam pohovoru vedeného soudkyní okresního soudu, z něhož je podle ní zřejmé, že dcera neměla základní představu o dnech a jejich počítání. Okresní soud přesto razantně změnil rozsah péče, aniž by nejprve zavedl zkušební režim. Po vyzkoušení týdenního režimu v praxi dcera vyjádřila dvakrát po sobě, s odstupem několika měsíců, přání na změnu péče. Dítě má právo projevit svůj názor, aniž by jej muselo podrobně odůvodňovat. Podle stěžovatelky mu to může působit značnou psychickou zátěž, neboť je nuceno označit klady a zápory rodičů, které má stejně rádo, jen mu zkrátka nevyhovuje nastavený model péče.

10. Stěžovatelka mimoto stručně uvádí, že soudy neodůvodnily předběžnou vykonatelnost výroku o péči, nevypořádaly se s její námitkou o podjatosti opatrovníka, jehož zaměstnankyně je s otcem v úzkém kontaktu, a nevyhověly jejím návrhům na vypracování znaleckých posudků.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud změnil; Ústavní soud není příslušný k přezkumu rozhodnutí, která zčásti změnil již obecný soud. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení i opatrovníkem - mohou nejlépe posoudit skutkové okolnosti věci a přijmout rozhodnutí odrážející nejen zájmy rodičů, ale především zájem dítěte jako prioritní hledisko. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat zjištěný skutkový stav ani určovat konkrétní podobu péče (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24, bod 32). Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, a to tehdy, vybočí-li soudy ve svých rozhodnutích z rámce ústavnosti, zejména pokud náležitě nevyváží všechny oprávněné zájmy, dostatečně nezjistí nejlepší zájem dítěte a neshromáždí všechny potřebné důkazy, nebo rozhodnutí v tomto smyslu dostatečně neodůvodní. V posuzované věci k takovému excesu nedošlo.

13. Stěžovatelka opakuje námitky týkající se údajné účelovosti otcova návrhu na změnu péče, s nimi se však dostatečně vypořádaly obecné soudy. Její tvrzení, že o dceru pečovala převážně sama, obecné soudy zasadily do širšího kontextu a uvedly, že šlo o období, kdy byla dcera v útlém věku a stěžovatelka měla na péči více prostoru, protože nejprve byla na rodičovské dovolené a do konce roku 2023 nezaměstnaná. Obecné soudy rovněž přihlédly k tomu, že otec se po rozpadu vztahu do péče pravidelně zapojoval každý lichý víkend a že nebylo zcela zřejmé, proč se neuskutečnily dohodnuté kontakty ve všedních dnech. Zatímco podle stěžovatelky otec nejevil dostatečný zájem, podle otce mu stěžovatelka kontakt pod různými záminkami ztěžovala. Pro posouzení věci byl rozhodující stav v době vyhlášení napadených rozhodnutí, a proto byly podstatné také další skutečnosti po podání návrhu na změnu péče, které stěžovatelka pomíjí. V průběhu řízení se styk otce s dcerou dále rozšířil a postupně si tak upevňovali vzájemný vztah, což odpovídalo přirozenému vývoji dítěte a jeho potřebám. Nebyly zjištěny žádné závažné skutečnosti naznačující nedostatek otcových rodičovských schopností, jak matka v průběhu řízení tvrdila. Naopak i ze zprávy školy (č. l. 327 soudního spisu) vyplývá, že otec navázal se školou kontakt a začal se zajímat o dceřin prospěch. Postupně se tak zapojil do všech podstatných oblastí péče. Obecné soudy se všemi těmito otázkami zevrubně zabývaly a na jejich rozhodnutích není nic neústavního.

14. Sporné nebylo ani hodnocení pohovorů s dcerou. Obecné soudy jsou povinny názor nezletilých při svém rozhodování vždy pečlivě zvážit, což ale neznamená, že mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, neboť musí přihlédnout i k dalším významným skutečnostem (např. nález ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1677/23, bod 35 a násl.). Ani v nyní posuzované věci obecné soudy nevyvozovaly závěry z izolovaných výroků, ale zasadily je do širšího skutkového rámce. Stěžovatelka namítá, že si dcera těžko mohla představit, jak dlouhý je časový úsek jednoho týdne, a z toho důvodu zpochybňuje význam jejího vyjádření před okresním soudem, aby se rodiče střídali v péči po týdnu. Podstatný však nebyl samotný časový údaj, ale smysl tohoto sdělení, tedy že i po rozšíření styku s otcem si dcera přála pravidelnější a vyváženější kontakt s oběma rodiči. Režim péče stanovený okresním soudem nebyl postaven jen na ojedinělém výroku dcery, ale na jejím ustáleném postoji a zohledňoval i řadu dalších faktorů. Okresní soud přihlédl k dlouhodobému vývoji jejího vztahu k otci, jejímu věku, měnícím se potřebám atd. Podstatná byla také skutečnost, že všechny osoby, které v průběhu řízení přišly do osobního kontaktu s dcerou i jejími rodiči (opatrovník, pracovník terapeutického centra i soudci okresního a krajského soudu), se shodly, že dcera má k oběma rodičům bezproblémový vztah a nic nenasvědčovalo tomu, že by v péči některého z rodičů pociťovala nadměrnou a dlouhodobou emoční zátěž. Ojedinělé emoční projevy souvisely spíše s obtížnou orientací v konfliktu rodičů. S ohledem na tyto skutečnosti nepředstavovalo zavedení střídavé péče v týdenních intervalech změnu, která by neústavně zasahovala do poměrů nezletilé.

15. Na posouzení věci nemohlo mít vliv ani odlišné vyjádření dcery učiněné v odvolacím řízení. Přání vrátit se k původnímu režimu dcera výslovně formulovala pouze při pohovoru s opatrovníkem dne 4. 6. 2025, ničím je však nepodložila. Při následném pohovoru se soudkyní krajského soudu dne 30. 9. 2025 takto konkrétní stanovisko nezaujala; naopak se k otázce konkrétního uspořádání péče vyjadřovat nechtěla. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že význam názoru dítěte nelze snižovat jen proto, že jej dítě blíže neodůvodnilo. Ani takové vyjádření však nemůže být hodnoceno izolovaně, ale musí být posouzeno v kontextu všech zjištěných okolností. Ve spojení s dalšími zjištěními soudu popsanými výše, proto nebylo možné tomuto jednotlivému, neodůvodněnému projevu přiznat rozhodující význam pro posouzení věci.

16. Ostatní námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou pouze obecně deklarovány, aniž by byly blíže rozvedeny z hlediska tvrzené neústavnosti. Jde-li o námitku podjatosti opatrovníka, výhrady stěžovatelky směřují k osobě, která se na počátku řízení účastnila jediného pohovoru v postavení třetí osoby a do jeho průběhu nijak nezasahovala. Okresní soud navíc na uplatněnou námitku fakticky reagoval tím, že dceru znovu osobně vyslechl. Za této situace není zřejmé, jak by tvrzená podjatost jednoho ze zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který ve věci dále nečinil žádné úkony, mohla mít vliv na rozhodnutí soudu. Argumentace stěžovatelky uplatněná před obecnými soudy, podle níž si dcera byla vědoma, že opatrovník "hlídá každé její slovo", přitom zůstala pouze v obecné rovině a není podložena konkrétními zjištěními. Takové tvrzení navíc neodpovídá spontánnímu a uvolněnému způsobu, jakým dcera s opatrovníkem komunikovala.

17. Ústavní soud neshledal problematickým ani odůvodnění předběžné vykonatelnosti výroku o péči. Ačkoli okresní soud své závěry formuloval stručně, z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že vycházel ze zájmu dítěte na neodkladném nastavení vyvážené péče obou rodičů. Z toho implicitně plyne, že pokračování dosavadního stavu by mohlo nepříznivě ovlivnit vztah dcery k otci, který by bylo obtížné zpětně napravit. Za situace, kdy okresní soud současně shledal, že oba rodiče jsou způsobilí o dceru pečovat, nelze jeho závěr o předběžné vykonatelnosti považovat za svévolný či neústavní. Konečně s tvrzením stěžovatelky, že ve věci nebyl vypracován žádný z navržených znaleckých posudků, se okresní soud již dostatečně zabýval v bodě 22 napadeného rozsudku.

18. Ústavní soud uzavírá, že na rozhodnutí obecných soudů o svěření dcery do rovnoměrné střídavé péče rodičů neshledal nic neústavního. Jejich závěry vychází z požadavků judikatury (např. nález ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2007/25, body 37 a násl.) i pečlivého hodnocení konkrétní situace nezletilé.

19. Byť stěžovatelka formálně napadá rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, její argumentace směřuje výlučně proti výrokům o péči; Ústavní soud se proto již dále nezabýval otázkou vyživovací povinnosti rodičů.

20. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu