IV.ÚS 595/26 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavních stížnostech stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Masarykova 3488/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2026 č. j. 13 Co 42/2026-62, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2026 č. j. 33 Nc 101/2026-14, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 2026 č. j. 13 Co 44/2026-34 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2026 č. j. 34 Nc 101/2026-6, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a B. B. a nezletilého S. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími uvedenými v záhlaví a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") nařídil usnesením ze dne 6. 1. 2026 předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jímž uložil stěžovateli povinnost okamžikem vykonatelnosti tohoto předběžného opatření zdržet se setkávání s vedlejší účastnicí na vzdálenost 100 m a nevstupovat do jejího bezprostředního okolí a do okolí v tomto rozhodnutí vyjmenovaných adres, a to na vzdálenost 100 m od hlavního vchodu. Současně stěžovateli uložil povinnost zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování vedlejší účastnice jakýmkoliv způsobem. Okresní soud stanovil dobu trvání tohoto předběžného opatření od jeho vykonatelnosti, tedy ode dne 6. 1. 2026 do 6. 2. 2026.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí potvrdil shora uvedeným usnesením ze dne 3. 2. 2026. Ztotožnil se s hodnocením okresního soudu, že ve věci lze aplikovat zákonná ustanovení o domácím násilí. Uvedl, že stěžovatel "soustavně a vytrvale působí vůči navrhovatelce jednáním, které vybočuje z běžných norem chování, a toto jednání odpůrce pak důvodně v navrhovatelce vyvolává strach a obavu z dalšího možného agresivního jednání odpůrce."

4. Ve druhé linii nyní posuzované věci rozhodoval rovněž okresní soud, který napadeným usnesením ze dne 23. 1. 2026 nařídil předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jímž uložil stěžovateli povinnost zdržet se setkávání se svým synem, nezletilým vedlejším účastníkem, a dále povinnost nepřibližovat se k němu a zdržet se jakéhokoliv kontaktování, a to včetně kontaktování prostřednictvím třetích osob (výrok I). Okresní soud rozhodl, že předběžné opatření trvá od jeho vykonatelnosti, tedy ode dne 23. 1. 2026 do 23. 2. 2026 (výrok II). Dále zamítl návrhy, aby se stěžovatel nezdržoval v okolí následujících adres: A, B, C na vzdálenost 100 m (výrok III), a aby se stěžovatel zdržel nežádoucího sledování nezletilého vedlejšího účastníka (výrok IV).

5. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 11. 2. 2026 rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výrocích I, II a nákladovém výroku VI (ostatní odvoláním nenapadené výroky nabyly samostatně právní moci). Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že nezletilý vedlejší účastník osvědčil, že má důvodné obavy z blízké přítomnosti stěžovatele. Konstatoval, že z poskytnutých tvrzení (i ze strany samotného stěžovatele) vyplývá opakovanost a dlouhodobost jednání, jež naplňuje znaky domácího násilí.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Dovolává se mj. porušení procesní rovnosti účastníků řízení, tvrzeně daného tím, že soud poskytl prostor vedlejší účastnici, aby se vyjádřila k odvolání stěžovatele, ačkoliv obdobnou možnost nedal stěžovateli před vydáním prvostupňových rozhodnutí. Má rovněž za to, že soudy zcela nekriticky přejaly tvrzení vedlejších účastníků a z vyjádření stěžovatele vytrhly pouze určité části, které nadto interpretovaly účelově ve prospěch návrhů na vydání předběžného opatření. Soudům vytýká, že dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí považuje za neodůvodněná, neboť nadále "neví, jakým konkrétním jednáním stěžovatele v jaké konkrétní době mělo dojít dle názoru obou soudů k naplnění definičních znaků domácího násilí."

III.
Podmínky řízení

7. Stěžovatel směřuje ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 23. 1. 2026 jako celku. Přehlíží však, že toto rozhodnutí nabylo ve vztahu k výrokům III, IV a V samostatně právní moci, neboť jej stěžovatel v tomto rozsahu nenapadl odvoláním. Tento jeho procesní postup byl ovšem zcela logický, neboť rozhodnutí okresního soudu v této části vyznívají ve prospěch stěžovatele, a tedy nemohou nijak zasáhnout do jeho práv. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh v tomto rozsahu odmítl jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Ostatní podmínky řízení považoval Ústavní soud za splněné.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

8. Ústavní soud předně uvádí, že dva samostatné stěžovatelovy návrhy spojil do jednoho řízení, neboť spolu úzce skutkově souvisí (srov. usnesení pléna ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 595/26, III. ÚS 596/26).

9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních. Přitom zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecných soudů, protože tyto soudy jsou věci z povahy své role nejblíže (srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12). Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19, body 13 a 14).

11. Stěžovatel vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces z toho, že se před okresním soudem nemohl vyjádřit k návrhům na vydání napadených předběžných opatření. Ústavní soud tento názor nesdílí. Smyslem předběžného opatření je upravit zatímně, nikoli s konečnou platností, poměry účastníků. Jde o opatření mající jen dočasný dosah, jehož účelem je řešení aktuální situace, která bezprostřední zásah vyžaduje, a slouží k zajištění účinnosti soudní ochrany poskytované meritorním rozhodnutím. Soud v prvním stupni pravidelně rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření, aniž by dal prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele. Je zřejmé, že řízení o předběžných opatřeních, jak již bylo naznačeno výše, z pohledu procesních záruk poskytovaných účastníkům řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé. Je to zejména proto, že jde o prozatímní, dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Z tohoto důvodu se ani nároky aplikované v řízeních týkajících se věci samé na řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, které jsou odlišné od okolností a skutečností nezbytných pro rozhodnutí ve věci. Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že pokud se o předběžném opatření rozhoduje u soudu prvního stupně, aniž by o něm byla protistrana informována, nezakládá tento postup porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2476/17, body 7 a 8). Stěžovatel navíc mohl svůj názor na věc vyjádřit v odvolání proti rozhodnutím okresního soudu, což také učinil.

12. Stěžovatel dále rozporuje skutková zjištění, tedy závěr, že jeho jednání vůči vedlejším účastníkům řízení vykazuje znaky domácího násilí. Podstatou tohoto argumentu je polemika s hodnocením důkazů. Tím ovšem stěžovatel opomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy (srov. např. nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 19 a tam uvedená judikatura). Výjimkou jsou případy, v nichž by civilní soudy hodnotily důkazy tak, že by nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými závěry. Nic takového se však v této věci nestalo. Podle Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů o závadném chování stěžovatele dostatečně podložené, nepředstavují vzhledem k okolnostem této věci žádné extrémní vybočení a nevykazují prvky svévole. Obecné soudy v napadených rozhodnutích zdůvodnily, proč na základě důkazů, které měly k dispozici, považovaly závadné chování stěžovatele za dostatečně osvědčené a relevantní z hlediska režimu předběžných opatření podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

13. Ústavní soud současně připomíná, že u předběžných opatření nelze mít přehnané požadavky na důkazy. Rozhodné skutečnosti stačí jen osvědčit, tedy postačí přesvědčení soudce o převažující pravděpodobnosti určité skutečnosti. Tento požadavek byl v nyní posuzované věci naplněn.

14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a ze shora uvedených důvodů jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrhy podané osobou neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu