IV.ÚS 3394/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Zálešáka, zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 30 Cdo 1712/2024-452, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel je úpadcem v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95, které trvá od roku 1996 a dosud neskončilo. Stěžovatel v letech 1991 až do prohlášení konkursu podnikal jako fyzická osoba pod obchodním jménem "FAZAK PRAHA, stavební a obchodní firma". Stěžovatel se domníval, že mu tímto konkursním řízením vznikl nárok na náhradu majetkové a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Své nároky uplatnil v roce 2019 u České republiky - Ministerstva spravedlnosti, která dospěla k závěru, že v konkursním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (nepřiměřené délce řízení) a poskytla stěžovateli zadostiučinění ve výši 214 167 Kč.

3. Stěžovatel následně podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Po státu se domáhal nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 40 910 000 Kč z titulu nepřiměřené délky konkursního řízení, přičemž z toho částka 40 000 000 Kč odráží zvýšený význam řízení pro stěžovatele. Dále se domáhal nároku na náhradu škody způsobené nesprávnými úředními postupy v konkursním řízení v celkové výši 647 687 208,70 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2023 č. j. 20 C 170/2019-327 rozhodl, že stát je povinen zaplatit stěžovateli částku 123 833 Kč (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení ve výši 3 000 Kč (výrok III).

4. Obvodní soud shledal, že délka konkursního řízení je nepřiměřená, neboť ze skutkových okolností nevyplývají žádné skutečnosti, které by délku řízení odůvodňovaly. Přiměřená základní sazba je dle judikatury 20 000 Kč za rok řízení, neboť celková doba řízení je extrémní, a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o konkursní řízení, u kterého se delší doba trvání předpokládá. Na přiměřenost výše základní částky nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny či změna životní úrovně. Posuzované konkursní řízení se nachází ve fázi rozvrhového usnesení a zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku z konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu. Konkursní řízení vykazuje vysokou skutkovou i procesní složitost. Do řízení se přihlásily vyšší stovky věřitelů (včetně zahraničních) a je třeba zpeněžit rozsáhlý majetek. Část majetku byla prodána mimo dražbu a řešilo se velké množství incidenčních sporů. Konkursní správce řádně neplnil svou funkci a v září 2003 došlo k jeho změně. Nová konkursní správkyně musela prověřit stav věci a sanovat postup předchozího konkursního správce. Ve věci opakovaně rozhodoval odvolací i dovolací soud a řešila se žaloba pro zmatečnost. Z důvodu složitosti obvodní soud snížil základní částku o 40 %. Z důvodu, že ve věci opakovaně rozhodovaly soudy tří stupňů soudní soustavy, snížil základní částku o 10 %. Kvůli postupu orgánů veřejné moci zvýšil obvodní soud základní částku o 10 %, neboť řízení prodloužilo nesprávné doručování písemností, změna správce konkursní podstaty, změna konkursního soudce z důvodu nerespektování pokynu odvolacího soudu a zrušení rozhodnutí o zrušení konkursu a rozhodnutí o návrzích na zproštění původního konkursního správce pro nepřezkoumatelnost.

5. Význam řízení pro stěžovatele lze hodnotit jako běžný. Délka řízení nezpůsobila stěžovateli zdravotní potíže, neboť ty vznikly dvěma dopravními nehodami, stárnutím, vyčerpáním z péče o nemocnou manželku apod. Stěžovatel vnímal konkursní řízení citlivě, samotné zpeněžení jeho majetku je ale smyslem konkursního řízení. Konkursní soudy nevěděly, že má stěžovatel zdravotní problémy a nemohly tomu tudíž přizpůsobit svůj postup. Stěžovatel má v současnosti vysoký věk a délku řízení vnímá intenzivněji, proto význam řízení obvodní soud zvýšil o 5 %. Nárok týkající se zdravotního stavu stěžovatele a jeho manželky je samostatným nárokem (který neuplatnil) a který dle judikatury nelze odškodňovat podle zákona č. 82/1998 Sb.

6. Co se týče majetkové újmy, neshledal obvodní soud odpovědnostní titul státu. Stát odpovídá za nesprávný úřední postup konkursního správce pouze tehdy, když je dána odpovědnost za nesprávný úřední postup konkursního soudu, který spočívá v zanedbání dohledu nad výkonem funkce konkursního správce. Rozhodnutí konkursního soudu nebyla pro nezákonnost změněna ani zrušena a konkursní soud nezanedbal dohled nad konkursním správcem. Konkursnímu soudu nebyly známy žádné skutečnosti, které by důvodně nasvědčovaly tomu, že konkursní správce postupuje nesprávně. První podnět nasvědčující nesprávnosti jeho postupu obdržel konkursní soud až v roce 2001, načež začal jednat. Některé stěžovatelovy nároky navíc neměly souvislost s konkursním řízením a k podezření na korupční praktiky původního konkursního správce se nemohl obvodní soud vyjadřovat.

7. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek v rozsahu 647 687 208,70 Kč zrušil a řízení zastavil, protože stěžovatel vzal v tomto rozsahu žalobu zpět (výrok I), změnil zamítavý výrok II obvodního soudu tak, že stát je povinen zaplatit stěžovateli částku 143 510 Kč a ve zbytku rozsudek potvrdil (výrok II), a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok III). Obvodní soud založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Městský soud nicméně vyhodnotil kritéria užitá obvodním soudem v jiném poměru. Z důvodu skutkové a procesní složitosti snížil částku o 20 %, z důvodu rozhodování soudů na více úrovních snížil o 10 %, z důvodu postupu orgánů veřejné moci zvýšil o 10 % a z důvodu významu řízení pro stěžovatele zvýšil o 10 %. Z celkové základní částky 535 000 Kč po zohlednění korekcí náleží stěžovateli celkem 481 500 Kč. Obvodní soud též správně posoudil skutečnost, že se stěžovatel náhrady škody na zdraví nedomáhá a správně posoudil, že za škodu případně odpovídá konkursní správce (a nikoli stát), a že řada stěžovatelem tvrzených skutečností nemá příčinnou souvislost s konkursním řízením.

8. Stěžovatel podal dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění. Nejvyšší soud se výslednou částkou zabývá jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená, což zde není. Nejvyšší soud posuzuje jen správnost základních úvah nižších soudů. Dle judikatury je za první 2 roky řízení a následně za každý rok řízení užita základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, která se dále modifikuje. Civilní soudy se neodchýlily od ustálené judikatury, neboť vyšly ze základní částky 20 000 Kč. Délka konkursního řízení je sice extrémní, ale nelze tvrdit, že by zadostiučinění ve výši 481 500 Kč bylo zjevně nepřiměřené. Co se týče nesprávného hodnocení kritéria složitosti věci a stěžovatelova nesouhlasu s tím, že se při nepřiměřené délce řízení neodškodňuje poškození zdraví, nevymezuje stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v této části je proto dovolání vadné. Námitka, že civilní soudy nerozhodly o celém žalobním návrhu (o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem), nemohou založit přípustnost dovolání a míjí se s obsahem spisu, neboť stěžovatel uvedl, že nárok na náhradu nemajetkové újmy požaduje toliko z nepřiměřené délky řízení, načež byl vyzván k doplnění tvrzení.


II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními i skutkovými závěry civilních soudů. Otázka náhrady nemajetkové újmy za bezmála 30 let trvající řízení nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Civilní soudy se odchýlily od své rozhodovací praxe a měly navýšit základní částku o cca 300 %, nesprávně vyhodnotily složitost konkursního řízení. Konkursní správci a konkursní soudci postupovali nekvalifikovaně. První konkursní správce postupoval zcela nesprávně. Vzhledem k pochybením nelze snižovat základní částku a stěžovatel nezavinil, že opakovaně rozhodovaly soudy na třech stupních soudní soustavy. V konkursním řízení proběhla řada dalších nezákonností, kvůli nesprávnému doručování se stěžovatel dostal mimo rámec konkursního řízení, z čehož profitovali jiní. Význam konkursního řízení je pro stěžovatele extrémní, což civilní soudy nezohlednily.

10. Civilní soudy nestanovily nemajetkovou újmu vzhledem ke zcela výjimečné délce konkursního řízení, ale stanovily ji podle nikým neschválené výpočetní šablony. Usnesení Nejvyššího soudu je proto výrazem přepjatého formalismu, které se zjevně odchýlilo od své vlastní rozhodovací praxe, neboť základní částka měla být modifikována směrem nahoru. Civilní soudy měly povinnost konkrétně a jednoznačně odůvodnit kritéria modifikace, což neučinily.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.


IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Zároveň požádal Nejvyšší soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.

13. Nejvyšší soud uvedl, že své usnesení odůvodnil dostatečně. Postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání bylo postaveno dílem na nepřípustné polemice se skutkovým stavem, dílem na nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (pokud jde o právní posouzení). Nejvyšší soud se i přes tyto nedostatky kvůli extrémní délce řízení zabýval otázkou základní částky zadostiučinění za rok řízení a neshledal pochybení. Argumentace stěžovatele je nesrozumitelná a ve výpočtu vychází ze stejné částky, ze které vyšly i nižší soudy, tj. 20 000 Kč za rok řízení. Stěžovatelem citované rozhodnutí se týkalo zcela jiné věci (zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu po 11 letech) a vůbec neřešilo přiměřenost odškodnění. Argumenty stěžovatele o údajné nezákonnosti konkursu z průběhu konkursu nevyplývají a míjí se s jeho průběhem (tím ale Nejvyšší soud nepopírá zjištěná dílčí pochybení). Stěžovatel kromě toho v rozporu s průběhem řízení uvádí, že částka 40 000 000 Kč je samostatným nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným usnesením o prohlášení konkursu.

14. Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti též Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti. Zároveň ji poučil, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti nijak nereagovala, proto pozbyla postavení vedlejšího účastníka a Ústavní soud s ní jako s vedlejší účastnicí řízení dále nejednal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

15. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu rozsáhlé podání označené jako "replika k vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti a doplnění ústavní stížnosti", ve kterém opakuje či s odkazy na zákonnou úpravu a různorodou judikaturu rozvíjí argumenty již uplatněné v ústavní stížnosti či v řízení před civilními soudy. Konkrétně polemizuje se způsobem náhrady nemajetkové újmy v posuzované věci a s nepřípustností dovolání. Nesouhlasí také s užíváním metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví a namítá nezákonnost konkursního řízení.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.

17. Ústavní soud posuzuje, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nedávno např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 19). Taková situace v posuzované věci nenastala.

18. Stěžovatel pokračuje ve své polemice již uplatněné před civilními soudy a napadá jen usnesení Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud je jeho návrhem vázán. Nemůže se proto vyjadřovat k ústavnosti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, ale jen k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně odůvodnil, že otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění již byla vyřešena ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Nejvyšší soud vysvětlil, že bylo-li řízení extrémně dlouhé, blíží se částka horní hranici intervalu 15 000 Kč až 20 000 Kč za první 2 roky řízení a dále za každý další rok řízení. I v těchto extrémních případech lze ale vycházet z částky na spodní hranici intervalu, pokud délku řízení nelze přičítat státu. Nejvyšší soud vyhodnotil, že civilní soudy se od této judikatury neodchýlily, neboť jako výchozí částku zvolily 20 000 Kč, kterou v souladu se zákonem dále modifikovaly a případ individuálně posoudily. Délka konkursního řízení je extrémní, ale civilními soudy přiznané zadostiučinění není zjevně nepřiměřené a odpovídá rozhodovací praxi. Na těchto závěrech není nic neústavního.

19. Stěžovatelem citovaná judikatura, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, podle které má být přiznané zadostiučinění nepřiměřeně nízké, je na posuzovanou věc nepřiléhavá. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že citovaný judikát se týká situace, ve které byl návrh na prohlášení konkursu po podání odvolání zamítnut až po 11 letech a samotné výše zadostiučinění se netýkal. V nynější věci rozhodly konkursní soudy o odvolání stěžovatele za 3 měsíce a od té doby nedošlo ke změně či zrušení konkursu, což je zcela jiná situace. Námitky o nezákonnosti konkursního řízení se míjí s obsahem spisu a ze samotného průběhu konkursního řízení (i přes uvedená dílčí pochybení konkursního správce) nezákonný postup orgánů veřejné moci nevyplývá. K tomu je nutné dodat, že civilní soudy neshledaly odpovědnostní titul státu a za případnou škodu způsobenou konkursním správcem odpovídá sám konkursní správce.

20. Stěžovatel zároveň nevysvětluje, v čem Nejvyšší soud pochybil, pokud dospěl k závěru o vadnosti části dovolání týkající se kritéria složitosti věci a stěžovatelova nesouhlasu s tím, že se u nepřiměřené délky řízení neodškodňuje poškození zdraví. Stěžovatel jen v obecné rovině opakoval již uplatněné argumenty před civilními soudy spočívající v polemice se skutkovým stavem. Ústavní soud v minulosti uzavřel, že povinnost účastníků řízení uvést, proč jejich dovolání splňuje předpoklady přípustnosti, je ústavně souladná [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), zejména bod 35]. Stěžovatel v dovolání napadal skutkové závěry a s odkazy na jiná soudní rozhodnutí uváděl, že nesouhlasí s hodnocením civilních soudů. Nevytyčil přitom žádnou právní otázku či neuvedl konkrétní důvod, proč měly civilní soudy věc nesprávně posoudit. Nebylo úkolem Nejvyššího soudu, aby za stěžovatele domýšlel, proč jeho případ v této části odvolání přináší právní otázku hodnou pozornosti soudu (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, bod 46).

21. Stěžovatelovy argumenty ohledně náhrady újmy na zdraví jsou vnitřně rozporné a míjí se s průběhem řízení před civilními soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě kritéria významu předmětu řízení mělo být zadostiučinění navýšeno o částku 40 000 000 Kč (bod 20 ústavní stížnosti). V dovolání takový důvod uvedeného nároku naopak popíral (např. bod 51 dovolání) a na místo toho v rozporu s dosavadním průběhem řízení namítal (např. bod 33 rozsudku městského soudu), že uvedená částka představovala samostatný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným usnesením o prohlášení konkurzu, o kterém odvolací soud nerozhodl. V doplnění ústavní stížnosti a replice na vyjádření Nejvyššího soudu naopak opět v rozporu se svou ústavní stížností tvrdí, že jde o samostatný nárok a polemizuje s užitím metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, aniž by objasnil, jakou to má s touto věcí souvislost.

22. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu