IV.ÚS 1630/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. O., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2025 č. j. 24 Cdo 3333/2024-332, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024 č. j. 18 Co 103/2023-265 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. března 2023 č. j. 13 C 455/2019-206, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a H. K., a Z. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (správně: "Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod"), a to konkrétně do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a práva vlastnit majetek.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že stěžovatelka není dědičkou po V. T. (po svém životním partnerovi a otci první a druhé vedlejší účastnice) na základě závěti ze srpna roku 2017, kterou měl zůstavitel pořídit vlastní rukou ve prospěch stěžovatelky jako univerzální dědičky. První vedlejší účastnice v pozůstalostním řízení zpochybnila platnost závěti, a proto byly společně s druhou vedlejší účastnicí odkázány, aby své dědické právo uplatnily žalobou. Následně podanou žalobu odůvodnila první vedlejší účastnice tvrzením, že zůstavitel nebyl z důvodu duševní poruchy způsobilý k pořízení závěti, neboť trpěl demencí, byl dezorientovaný a měl halucinace. První vedlejší účastnice se tedy domnívala, že ve skutečnosti byla zůstaviteli závěť nadiktována a k jejímu sepsání byl donucen nebo naveden. V průběhu řízení zpochybnila i to, zda jde o zůstavitelem vlastnoručně sepsanou a podepsanou závěť. Na základě této žaloby Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelka není závětní dědičkou po zůstaviteli (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). V odůvodnění zejména zdůraznil, že judikatura týkající se neplatnosti závěti vychází z toho, že postačuje, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, nemusí být zcela vymizelé. Na základě dokazování dospěl k závěru, že zůstavitel v době sepsání závěti trpěl duševní poruchou (demencí), která jej činila k pořízení závěti neschopným pro podstatně snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti, a proto je absolutně neplatná.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v I. až III. výroku potvrdil (I. výrok), změnil IV. výrok o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. a IV. výrok). Podle jeho názoru okresní soud náležitě zjistil skutkový stav, z provedených důkazů učinil správná zjištění, tato zjištění zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž vycházel ze závěrů přiléhavé judikatury. Podle krajského soudu z písemného znaleckého posudku provedeného v řízení, doplněného o výslech znalkyně, jednoznačně vyplývá, že zůstavitel v době pořízení závěti ze srpna roku 2017 trpěl forenzně významnou psychickou poruchou - demencí, v důsledku čehož byla jeho schopnost posoudit následky právního jednání podstatně snížena. Zůstavitel tudíž učinil závěť jako osoba pro toto jednání nezpůsobilá.

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání nebylo podle Nejvyššího soudu přípustné, neboť závěry krajského soudu, k nimž dospěl procesně korektním způsobem, jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. I podle Nejvyššího soudu k prokázání toho, že zůstavitel trpěl duševní poruchou, která jej v daný moment činila neschopným právně jednat, postačí vysoká míra pravděpodobnosti takového závěru, kteréžto bylo v řízení dosaženo. Soudy k uvedenému závěru dospěly nejen na základě znaleckého posudku, ale i zdravotní dokumentace a svědeckých výpovědí i vyjádření účastníků řízení. Neobstojí námitka stěžovatelky o existenci opomenutých důkazů, neboť krajský soud jednoznačně dospěl k závěru, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn, a proto provádění dalších důkazů by pro danou věc nemělo význam. Přípustnost dovolání nemohly založit ani stěžovatelkou namítané jiné vady řízení.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nesouhlasí se zjištěním, že zůstavitel v době sepsání závětí trpěl poruchou, která by mu bránila v sepsání, přičemž odkazuje například na zprávu z neurologie z července roku 2016, v níž měl být zůstavitel hodnocen jako orientovaný. Namítala-li první vedlejší účastnice v žalobě špatný duševní stav zůstavitele, tato okolnost jí evidentně nebránila v tom, aby s ním v rozhodné době uzavřela ve svůj prospěch darovací smlouvy. Obecné soudy při hodnocení zdravotního stavu zůstavitele pochybily v tom, že vycházely z provedeného znaleckého posudku, který byl vypracován až po zůstavitelově smrti, toliko na základě lékařské dokumentace. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále naznačuje, že dostatečnou orientaci zůstavitele v průběhu řízení potvrdila i druhá vedlejší účastnice. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (stěžovatelka odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5226/2009), podle níž nepostačuje pouhá pravděpodobnost případného snížení či vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností v době sepisu závěti, ale je třeba mít takové omezení schopností zůstavitele postaveno zcela najisto. Ve spisovém materiálu ovšem podle stěžovatelky nejsou ani doklady toho, že by schopnosti zůstavitele byly sníženy alespoň v míře pravděpodobnosti. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že laické osoby, které měl zůstavitel ve svém okolí, nebyly zcela schopny posoudit jeho eventuální snížené schopnosti. Kromě vyjádření řady lidí, kteří se stýkali se zůstavitelem v roce 2016 a 2017, soudy nevzaly v úvahu ani okolnost, že zůstavitel si v průběhu celého roku 2017 přebíral od poštovní doručovatelky starobní důchod.

6. Napadená rozhodnutí se odchýlila od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 904/2016), podle níž
neprovede-li soud důkaz navržený účastníkem pro jeho nadbytečnost, je tím na druhou stranu samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene.

7. Stěžovatelka rovněž považuje napadená rozhodnutí za překvapivá.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Požaduje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti zrušení IV. výroku rozsudku okresního soudu, který byl krajským soudem změněn, není k rozhodování o ústavnosti tohoto výroku Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.

11. Podle Ústavního soudu vyplývá z napadených rozhodnutí, na základě jakých skutečností obecné soudy dospěly k tomu, že zůstavitel byl v sepisování závěti stižen duševní poruchou, která jej činila nezpůsobilým k pořízení závěti. Opak nemůže být dovozován například z toho, že se zůstavitel při ambulantních kontrolách a v konfrontaci s běžnými otázkami lékaře jevil jako orientovaný. Soudem ustanovená znalkyně nedospěla k závěru, že by zůstavitelovy schopnosti byly zcela vymizelé, ale byly podstatně snížené, a to zejména pro nikoliv běžné úkony, při kterých bylo potřeba domýšlet komplexnější souvislosti. To ostatně vysvětluje, že zůstavitel byl na běžné úrovni schopen komunikovat se svými přáteli nebo sousedy a že byl schopen si pravidelně od poštovní doručovatelky převzít starobní důchod. Existence zůstavitelova špatného duševního stavu není vyloučena ani uzavřením darovacích smluv s první vedlejší účastnicí; obecné soudy ve stěžovatelčině věci neposuzovaly platnost takových darovacích smluv, a proto nelze správnost závěrů, k nimž dospěly v napadených rozhodnutích, zpochybňovat argumentem, že zůstavitel v rozhodném období uzavřel jinou smlouvu.

12. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud konstatoval, že návštěvy druhé vedlejší účastnice u zůstavitele (jejího otce) byly spíše krátké, protože nedokázal udržet pozornost delší dobu (srov. bod 5. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Z odkazované judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované například rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, rovněž nevyplývá, že by závěry znalce, který posuzuje duševní stav zemřelé osoby, musely být ohledně jeho duševních schopností postaveny zcela najisto. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud jednak vyjádřil v tom smyslu, že znalec musí své závěry zasadit do rámce ostatních zjištěných skutečností, což bylo v posuzované věci bezezbytku splněno. Dále Nejvyšší soud s ohledem na okolnosti tehdy řešeného případu byl konfrontován se situací, kdy závěry znaleckého posudku o ovládacích a rozpoznávacích schopnostech byly založeny mimo jiné i na určité dedukci toho, co tehdy posuzovaná osoba plánovala a jak se nakonec rozhodla. Taková okolnost však ve stěžovatelčině věci přítomna není. Zdravotní stav zůstavitele totiž znalkyně posuzovala na základě zcela objektivních důkazů, jako byla například lékařská vyšetření vypovídající o stavu zůstavitelova mozku. Z těchto vyšetření přitom vyplynulo, že zůstavitel trpěl znalkyní popisovaným onemocněním již někdy od roku 2005. V odůvodnění rozsudku okresního soudu jsou v této souvislosti popsány situace, kdy byl zůstavitel značně dezorientovaný v průběhu hospitalizace, neboť byl vytržen z pro něj známého prostředí. Ústavní soud neshledává ústavně nesouladným závěr, že laické osoby nejsou s ohledem na absenci odborných znalostí a zkušeností schopny zcela posoudit, zda jim známá osoba trpí nebo netrpí duševní poruchou, a to právě proto, že se s ní setkávají jen v běžných opakujících se situacích, v nichž je daná osoba schopna se orientovat.

13. Stěžovatelka nebyla v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, neúspěšná proto, že by soud odmítl provést jí navrhované důkazy a ona tak neunesla důkazní břemeno, ale proto, že z důkazů, které byly provedeny s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, vyplynulo, že zůstavitel nebyl schopen domyslet důsledky jím sepsané závěti. Stěžovatelka rovněž stručně v ústavní stížnosti konstatuje, že napadená rozhodnutí pro ni byla překvapivá. Tu ovšem Ústavní soud upozorňuje, že krajský soud se ztotožnil - alespoň co se rozhodnutí ve věci samé týká - s rozhodnutím okresního soudu a následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto. Je tedy otázkou, v čem má stěžovatelkou tvrzená překvapivost vlastně spočívat, neboť za dané situace měla dostatečný prostor, aby na závěry obecných soudů mohla reagovat.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu