HORYNA proti České republice

Rozhodnutí ze dne 14. března 2024 ve věci č. 6732/20 – Horyna proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost na porušení práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, směřující proti tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele z důvodu absence právního zastoupení, ačkoli stěžovatel požadoval poskytnutí dodatečné lhůty k odstranění vad návrhu s tím, že čeká, až mu Česká advokátní komora určí advokáta. Soud zdůraznil zejména povinnost procesní bdělosti účastníků civilního řízení.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatel podal v červenci 2019 ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu v insolvenčním řízení, a to v poslední den dvouměsíční lhůty stanovené zákonem. Třebaže to zákon vyžaduje, nebyl zastoupen advokátem. Ve stížnosti uvedl, že se před dvěma týdny obrátil na Českou advokátní komoru („ČAK“) s žádostí o poskytnutí bezplatné právní pomoci, ale ta zatím nerozhodla. Zároveň požádal Ústavní soud o poskytnutí dodatečné lhůty k odstranění vad podání. O tři dny později Ústavní soud jeho stížnost odmítl s poukazem na nesplnění podmínky právního zastoupení, aniž by se zabýval žádostí o poskytnutí lhůty k odstranění vad podání.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení práva na přístup k Ústavnímu soudu s argumentem, že jeho ústavní stížnost byla odmítnuta z formálních důvodů bez toho, aby mu byla poskytnuta možnost k odstranění jejích vad.

Vláda v řízení před Soudem poukázala na to, že stěžovatel od roku 2010 podal 34 ústavních stížností, přičemž ani v jedné věci meritorně neuspěl. V mnoha z těchto případů mu Ústavní soud poskytl lhůtu k odstranění vad podání, včetně absence právního zastoupení. Stěžovatel dále podal celkem 35 žádostí k ČAK o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby. Vyřízení takové žádosti přitom obvykle trvá dva až čtyři týdny.

Soud předně připomněl, že co se týče omezení práva na přístup k soudu nejvyššího stupně, je potřeba zohlednit, jakou roli měl tento soud v příslušném vnitrostátním řízení, zda bylo dané omezení z pohledu stěžovatele předvídatelné, zda ho lze hodnotit jako „přehnaný formalismus“, jakož i to, zda lze procesní pochybení znemožňující stěžovateli přístup k soudu přičítat stěžovateli nebo dotčenému soudu (Zubac proti Chorvatsku, č. 40160/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2018, § 82–85). Stran posledního z uvedených faktorů je potřeba zaprvé zkoumat, zda stěžovatel či jeho právní zástupce prokázali v řízení náležitou procesní bdělost spočívající v dodržení relevantních procesních požadavků, jelikož procesní práva jdou obvykle ruku v ruce s procesními povinnostmi. Zadruhé se Soud zabývá tím, zda bylo možné vyhnout se vzniklému pochybení, a zatřetí, zda toto pochybení lze v rozhodující míře připsat na vrub stěžovateli či příslušným orgánům, zejména soudům. Omezení práva na přístup k soudu není přiměřené, pokud je odmítnutí prostředku nápravy pro nepřijatelnost důsledkem toho, že stěžovateli se přičítá chyba, za kterou objektivně nenese odpovědnost (tamtéž, § 93–95).

Soud dále konstatoval, že z aktuální praxe českého Ústavního soudu plyne, že v případě vad podání u ústavní stížnosti může soudce zpravodaj stanovit účastníkovi řízení dodatečnou lhůtu k jejich odstranění. Smyslem tohoto postupu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení před Ústavním soudem. Pakliže se však stěžovatel obrací na Ústavní soud opakovaně a byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a též poučen o nezbytnosti právního zastoupení, dle Ústavního soudu se setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jeví postupem neefektivním a formalistickým. Cílem je zamezit situacím, kdy stěžovatelé opakovaně a záměrně ignorují zákonem předepsané náležitosti návrhu, automaticky spoléhaje na dodatečné stanovení lhůty k odstranění vad podání, čímž úmyslně prodlužují zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti.

V projednávané věci stěžovatel požádal ČAK o určení advokáta teprve 15 dnů před uplynutím lhůty k podání ústavní stížnosti. Byl přitom nepochybně obeznámen s tím, že, zaprvé, v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem, zadruhé, Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty k odstranění vad podání, a zatřetí, vyřízení žádosti o určení advokáta trvá u ČAK několik týdnů.

V řízení před Soudem stěžovatel tvrdil, že žádost k ČAK nemohl podat dříve, protože na plný úvazek pečoval o svoji nemocnou matku, u níž byl ustanoven opatrovníkem. Soud však poukázal na to, že stěžovatel tento argument nevznesl před Ústavním soudem, když žádal o poskytnutí dodatečné lhůty. Navíc skutečnost, že stěžovatel byl v roce 2017 jmenován opatrovníkem své matky, mu zjevně nebránila v tom, aby podal velký počet ústavních stížností. Konečně Soud zdůraznil i to, že žádost k ČAK o poskytnutí bezplatné právní pomoci se podává prostřednictvím formuláře a nepředstavuje nikterak složitý úkon.

Vzhledem k uvedenému Soud shledal, že byť v projednávané věci došlo k omezení práva na přístup k Ústavnímu soudu, toto omezení bylo pro stěžovatele předvídatelné a sledovalo legitimní cíl ve smyslu zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti (Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07, rozsudek ze dne 15. září 2016, § 37). Vzhledem k tomu, v jakém časovém rámci stěžovatel uplatnil svá procesní práva, souhlasil Soud s argumentem vlády, že neprokázal náležitou procesní bdělost, kterou lze očekávat od účastníka civilního řízení (srov. Bąkowska proti Polsku, č. 33539/02, rozsudek ze dne 12. ledna 2010, § 53–54). Za těchto okolností se nejedná o procesní pochybení přičitatelné Ústavnímu soudu. Stížnost je tak potřeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.