Věc Y proti České republice se týkala nedostatečné reakce státu na tvrzené sexuální zneužívání stěžovatelky římskokatolickým knězem, k němuž mělo dojít v letech 2002–2014. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jednání kněze nenaplňuje znaky žádného trestného činu, neboť stěžovatelka po dobu 12 let nikomu nic neřekla, fyzicky se skutkům nebránila a raději je strpěla výměnou za materiální zajištění sebe a své rodiny, což bylo její dobrovolné rozhodnutí. Dle štrasburského soudu nicméně příslušné orgány náležitě nezohlednily konkrétní skutkové okolnosti dané věci. Nevěnovaly pozornost tomu, jak se vztah mezi stěžovatelkou a knězem vyvíjel v čase, jelikož posuzovaly první sexuální akty mezi nimi, u nichž stěžovatelka dle svého tvrzení vyjádřila jasný nesouhlas, ve světle pozdějších aktů, kdy stěžovatelka na projev své vůle už rezignovala. Nezabývaly se otázkou, zda a do jaké míry se stěžovatelka mohla nacházet v situaci zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na podezřelého. Nevzaly v potaz její psychický stav, pokusy o sebevraždu, hmotnou nouzi ani další relevantní okolnosti. V důsledku toho stát nenaplnil svůj pozitivní závazek účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty plynoucí z článku 3 Úmluvy (zákaz špatného zacházení) a článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého života).
Ve věci Dopravní rozvojové středisko ČR a.s. proti České republice se Soud zabýval omezením vlastnického práva povinností strpět bez náhrady veřejné užívání účelové komunikace na pozemku, který stěžovatelka nabyla ve veřejné dražbě. Podle Soudu rozhodnutími vnitrostátních orgánů o existenci účelové komunikace došlo k zásahu do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jejími argumenty se zabývaly soudy na třech stupních soudní soustavy, včetně Ústavního soudu. Stěžovatelka tak měla přiměřenou příležitost hájit svou věc. Vnitrostátní soudy dospěly k závěrům, které nejsou svévolné ani zjevně nerozumné. Zásah do vlastnických práv stěžovatelky byl zákonným důsledkem aplikace příslušné zákonné úpravy a judikatury. Sledoval oprávněný veřejný zájem, a to ochranu vlastníků sousedních pozemků, kteří by jinak neměli přístup na své pozemky. Vnitrostátním orgánům se podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi v kolizi stojícími zájmy. Stěžovatelka koupila nemovitost pro podnikatelské účely v roce 2002. Účelová komunikace vedla přes pozemek od 70. let a původní vlastník ji toleroval. Jím udělený konkludentní souhlas přešel v dražbě na stěžovatelku. Ta měla před koupí nemovitosti prokázat zvláštní péči a zjistit si informace o charakteru komunikace (např. kontaktovat místní úřad). Bez významu není ani to, že pozemek zakoupila za zlomek jeho odhadní ceny. Také plocha, kterou komunikace na pozemku zabírá, je z hlediska jeho celkové plochy marginální. Stěžovatelka tedy nebyla nucena nést nadměrné nebo nepřiměřené břemeno, a proto Soud prohlásil její stížnost za zjevně neopodstatněnou.
A konečně ve věci Kadlec proti České republice stěžovatel namítal, že trestní řízení bylo nespravedlivé, protože mu nebylo umožněno nechat vyslechnout některé svědky, jejichž výpovědi soudy použily k odsouzení stěžovatele za daňový únik. Zejména tvrdil, že tento postup porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Stěžovatel především poukazoval na to, že soudy použily jako důkaz facebookovou a e-mailovou komunikaci s potenciálním svědkem, aniž by ověřily jeho totožnost či ho předvolaly. Tento svědek se v době řízení nacházel v USA a za podání svědectví vyžadoval finanční kompenzaci. Dle štrasburského soudu je sice sporné, zda soudy vynaložily veškeré rozumné úsilí k zajištění přítomnosti svědka, avšak tento důkaz byl pouze podpůrný a v řízení měl jen omezený význam. Soud dospěl k závěru, že celková spravedlnost řízení byla zachována, protože se rozsudek opíral o jiné, silnější důkazy a stěžovatel měl možnost se řízení účinně účastnit, důkazy napadnout a předložit argumenty na svou obhajobu. I tuto stížnost proto Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Rozsudek a rozhodnutí v originálním anglickém a francouzském znění naleznete zde.
Anotace a překlady rozsudku a rozhodnutí budou k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.