Přepnout do režimu široké obrazovky

Řízení před Evropským výborem pro sociální práva

Evropská sociální charta

Ochranu základních práv na úrovni Rady Evropy vedle Evropské úmluvy o lidských právech doplňuje smluvní systém Evropské sociální charty („Charta“), která je katalogem práv tzv. druhé generace. Těmi jsou zejména práva sociální a hospodářská. Smluvní systém Charty tvoří původní Charta z roku 1961, která pro ČR vstoupila v platnost v roce 1999, její dodatkový protokol  z roku 1988, který pro ČR vstoupil v platnost v roce 1999, pozměňující protokol z roku 1991 (ČR ho ratifikovala, avšak dosud nevstoupil v platnost), protokol z roku 1995 o kolektivních stížnostech, který pro ČR vstoupil v platnost v roce 2012, a nakonec Revidovaná Evropská sociální charta (ČR ji v roce 2000 podepsala, ale dosud neratifikovala).

Státy přebírají závazky podle Charty na základě omezené možnosti výběru mezi jejími ustanoveními. ČR se zavázala sledovat cíle uvedené v části I Charty a z její části II se zavázala dodržovat následující ustanovení:

  • čl. 1 odst. 1 až 3 (právo na práci),
  • článek 2 (právo na spravedlivé pracovní podmínky), 
  • článek 3 (právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky),
  • čl. 4 odst. 2 až 5 (právo na spravedlivou odměnu za práci),
  • článek 5 (právo organizovat se),
  • článek 6 (právo kolektivně vyjednávat),
  • článek 7 (právo dětí a mladých osob na ochranu),
  • článek 8 (právo zaměstnaných žen na ochranu),
  • článek 11 (právo na ochranu zdraví),
  • článek 12 (právo na sociální zabezpečení),
  • článek 13 (právo na sociální a lékařskou pomoc),
  • článek 14 (právo využívat služby sociální péče),
  • čl. 15 odst. 2 (právo tělesně nebo duševně postižených osob na profesní a sociální adaptaci)
  • článek 16 (právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu),
  • článek 17 (právo matek a dětí na sociální a hospodářskou ochranu),
  • čl. 18 odst. 4 (právo opustit svou zemi a vykonávat výdělečnou činnost v zahraničí),
  • čl. 19 odst. 9 (právo převodu výdělku a úspor migrujících pracovníků do zahraničí).

Dále je ČR vázána následujícími články dodatkového protokolu z roku 1988:

  • článek 1 (rovné příležitosti a zacházení v oblasti zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví),
  • článek 2 (právo na informace a konzultace),
  • článek 3 (právo na účast při stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí),
  • článek 4 (práva starých osob na sociální ochranu).

Evropský výbor pro sociální práva

Na rozdíl od Úmluvy není kontrolní mechanismus Charty založen na soudním přezkumu, ale na pravidelném předkládání zpráv o plnění stanovených závazků. Tyto zprávy projednává Evropský výbor pro sociální práva („EVSP“), který své závěry následně předkládá Výboru ministrů Rady Evropy, jenž přijímá rezoluce a doporučení určená dotčeným státům. Podávání těchto zpráv o plnění závazků vyplývajících z Charty spadá v České republice do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí.

Protokol z roku 1995 doplňuje mechanismus administrativní kontroly dodržování závazků o abstraktní kontrolu souladu vnitrostátní právní úpravy a praxe s ustanoveními Charty na základě tzv. kolektivních stížností. Česká republika je jedním ze 16 států, které jsou protokolem aktuálně vázány.

Kdo může podat kolektivní stížnost?

Kolektivní stížnosti na nerespektování Charty nemohou podávat jednotlivci, ale pouze kvalifikované subjekty, jimiž jsou:

  • mezinárodní organizace zaměstnavatelů a odborů,
  • mezinárodní nevládní organizace s poradním postavením u Rady Evropy, zapsané na zvláštním seznamu vytvořeném pro tento účel,
  • reprezentativní národní organizace zaměstnavatelů a odborů spadající pod jurisdikci státu, proti kterému je kolektivní stížnost směřována.

Kolektivní stížnosti – na rozdíl od individuálních stížností a oznámení – mají poukazovat na systémové nedostatky vnitrostátní právní úpravy či rozhodovací praxe. Tomu odpovídá i rozsah přezkumu ze strany EVSP. Ten neposuzuje konkrétní případy jednotlivců, kteří měli být takto zkráceni na svých právech, nýbrž in abstracto ověřuje nastavení právní úpravy a její uplatňování v praxi. Kolektivní stížnost by proto měla poukazovat na to, v čem příslušný stát náležitě nezajistil uspokojivé provádění daného ustanovení Charty.

Jaké formální náležitosti a podmínky přijatelnosti musí kolektivní stížnost splňovat?

Kolektivní stížnost musí být podána v jednom ze dvou jednacích jazyků Rady Evropy, kterými jsou angličtina a francouzština. Národní organizace ji pak mohou podat i v úředním jazyce příslušného státu. Neexistuje pro ni žádný standardizovaný formulář.

Aby byla kolektivní stížnost přijatelná, musí nutně:

  • být podána písemně,
  • jasně uvést název a kontaktní údaje stěžující si organizace,
  • být podepsána osobou oprávněnou zastupovat stěžující se organizaci a musí k ní být doloženo oprávnění dané osoby organizaci zastupovat,
  • pokud je stěžovatel národní odborovou organizací nebo národní organizací zaměstnavatelů, musí prokázat, že tyto organizace jsou dostatečně reprezentativní,
  • je-li stěžovatelem mezinárodní nebo národní nevládní organizace, je třeba doložit, že má zvláštní pravomoc v oblasti související s ustanovením (nebo ustanoveními) Charty, na které se stížnost vztahuje,
  • směřovat proti státu, který je vázán Chartou i protokolem zakládajícím systém kolektivních stížností,
  • poukazovat na porušení jednoho nebo více ustanovení Charty či jejího dodatkového protokolu, kterým je žalovaný stát vázán,
  • uvést, v jakém ohledu tato smluvní strana nezajistila uspokojivé provádění příslušného ustanovení Charty, spolu s důkazy, relevantními argumenty a podpůrnými dokumenty.

Jelikož na pozadí kolektivních stížností nejsou individuální případy, o nichž by se vedlo řízení před českými orgány, není vyžadováno předchozí vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Ze stejného důvodu zde neplatí ani žádná lhůta, v níž by bylo třeba kolektivní stížnost podat. Kolektivní stížnost může být prohlášena za přijatelnou i tehdy, když byla podobná věc dříve předložena k projednání jinému vnitrostátnímu nebo mezinárodnímu orgánu. Na překážku podání kolektivní stížnosti není ani skutečnost, že se danou otázkou ve vztahu k žalovanému státu EVSP již zabýval v rámci administrativního přezkumu. Zjevnou neopodstatněnost kolektivní stížnosti EVSP zkoumá v rámci meritorního přezkumu. Není tedy důvodem pro prohlášení stížnosti za nepřijatelnou.

Užitečnou pomůckou pro sepsání kolektivní stížnosti, a zejména pro zorientování se v rozhodovací činnosti EVSP, jsou tzv. Digesta.

Kolektivní stížnosti se zasílají buď – a to přednostně – elektronickou poštou na e-mail: social.charter@coe.int, nebo je lze poslat i obyčejnou poštou na adresu:

Department of Social Rights
           Directorate General Human Rights and Rule of Law, Council of Europe
           F-67075 Strasbourg Cedex
           France

Jak probíhá řízení o kolektivních stížnostech?

Ke každé kolektivní stížnosti je určen jeden člen EVSP jako tzv. zpravodaj. Jeho úkolem je připravovat návrhy rozhodnutí. EVSP rozhoduje obvykle zvlášť o přijatelnosti a o odůvodněnosti kolektivní stížnosti, i když i z tohoto pravidla existují výjimky. Nově oznámenou kolektivní stížnost EVSP postoupí žalovanému státu a vyzve jej, aby se v první fázi a ve stanovené lhůtě, která činí obvykle kolem 2 měsíců, vyjádřil k její přijatelnosti. Stanovisko vlády EVSP zasílá stěžující si organizaci na vědomí. Pokud EVSP posléze prohlásí kolektivní stížnost za přijatelnou, vyzve dotčený stát, aby se ve stanovené lhůtě, zpravidla opět dvouměsíční, vyjádřila k odůvodněnosti kolektivní stížnosti. Jeho stanovisko zasílá protistraně k vyjádření. I té obvykle stanoví lhůtu okolo 2 měsíců na reakci. Své doplňující stanovisko následně předkládá i žalovaná vláda. Všechny dokumenty předložené EVSP jsou veřejné, ledaže EVSP rozhodne v konkrétním případě jinak. EVSP tato podání uveřejňuje na svých webových stránkách. V naprosté většině případů probíhá řízení pouze korespondenčně, třebaže EVSP má pravomoc nařídit ústní slyšení. Dosud k tomu však přistoupil jen v jednotkách případů.

Ve výjimečných případech může EVSP, bez ohledu na fázi řízení, na žádost strany nebo z vlastní iniciativy, vydat předběžné opatření, aby zabránil vážným a nenapravitelným škodám. Žádost o vydání předběžného opatření musí obsahovat důvody, tedy pravděpodobné důsledky, které nastanou, pokud nebude předběžné opatření vydáno, a jaké konkrétní opatření je požadováno.

V probíhajícím řízení mohou za určitých podmínek intervenovat jednak ostatní státy, které přijaly protokol zakládající mechanismus kolektivních stížností, jednak mezinárodní organizace zaměstnavatelů a odborů. EVSP může podle potřeby vyzvat k předložení stanoviska i jiné organizace, instituce a osoby.

Podrobná pravidla upravující řízení jsou obsažena v jednacím řádu EVSP.

Na základě vyjádření obou stran EVSP konstatuje, zda smluvní stát dodržel své závazky podle Charty, či nikoliv. Zprávu („report“) obsahující vlastní rozhodnutí („resolution“) EVSP oznámí stěžující si organizaci, žalovanému státu a Výboru ministrů Rady Evropy. Rozhodnutí EVSP jsou uveřejňována a lze do nich nahlížet v databázi HUDOC-ESC.

Výkon rozhodnutí EVSP podléhá následnému dohledu, který státy nutí k přijetí opatření, aby byla Charta prováděna uspokojivým způsobem. Více k výkonu rozhodnutí EVSP zde .

Od roku 2012, kdy Česká republika protokol o kolektivních stížnostech ratifikovala, byla zahájena již asi desítka řízení ohledně porušování Charty ze strany České republiky. V několika případech již EVSP dokonce porušení Charty shledal.

Čeho lze a nelze v řízení před EVSP dosáhnout?

Rozhodnutí EVSP nejsou formálně závazná. Působí však silou své přesvědčivosti a autority expertního orgánu, který státy pověřily výkladem ustanovení Charty. Při výkladu závazků plynoucích z Charty, která je nedílnou součástí českého právního řádu, by k nim měly všechny orgány veřejné moci přihlížet a řídit se jimi.

I když EVSP shledá porušení některého z ustanovení Charty, nemá pravomoc přiznat stěžující si organizaci spravedlivé zadostiučinění, ani náhradu účelně vynaložených nákladů na podání kolektivní stížnosti. To vyplývá ze specifické povahy mechanismu kolektivních stížností, které nepodávají jednotlivci coby oběti porušení základních práv, ale činí tak v obecném zájmu oprávněné stěžující si organizace. Na druhou stranu v případě neúspěchu stěžující si organizaci nehrozí uložení povinnosti uhradit náklady státu. EVSP dále nemá ani pravomoc zrušit či změnit ustanovení vnitrostátních právních předpisů nebo přikázat českým orgánům, aby změnily svou rozhodovací praxi. S odvoláním na rozhodnutí EVSP se nelze ani domoci obnovy vnitrostátního řízení, a to ani kdyby EVSP přijal odlišný právní názor na určitou otázku než dříve české soudy.