Evropský soud pro lidská práva dnes vydal rozhodnutí ve věci Bouša proti České republice, kde shledal jako zjevně neopodstatněné všechny námitky na poli práva na spravedlivý proces u osoby stíhané za organizovanou drogovou trestnou činnost.
Věc se týkala trestního stíhání stěžovatele a dalších osob pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Stěžovatel měl prodat tablety extáze spoluobžalovanému K. B. Spoluobžalovaní stěžovatele, včetně K. B., uzavřeli se státním zástupcem dohody o vině a trestu, které krajský soud schválil. V dohodě o vině a trestu s K. B. bylo uvedeno celé jméno stěžovatele a jeho datum narození. Dále je v ní uvedeno, že stěžovatel je samostatně trestně stíhaný. Stěžovatel dohodu o vině a trestu neuzavřel. Došlo k vyloučení jeho věci k samostatnému projednání. Proti stěžovateli vypovídal jako svědek K. B., a to ve shodě s podanou obžalobou a uzavřenou dohodou o vině a trestu. Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce osmi let. Odůvodnění rozsudku bylo založeno zejména na výpovědi K. B.
Před ESLP stěžovatel vznesl dvě hlavní námitky. Zaprvé dle něj nebyly dodrženy požadavky nestrannosti soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2: krajský soud, který jej odsoudil, totiž předtím schválil dohodu o vině a trestu s jeho spoluobžalovaným, v níž bylo konstatováno, že stěžovatel se dopustil trestného činu, byť v té době ještě nebyl odsouzen. ESLP k tomu předně uvedl, že senát krajského soudu, který odsoudil stěžovatele, měl sice stejné složení jako senát, který schválil dohodu vině a trestu s jeho spoluobžalovaným, avšak nic z předložených materiálů nenaznačuje, že by kterýkoliv z členů senátu byl vůči stěžovateli osobně zaujat. Navíc tento senát dospěl k závěru o vině stěžovatele až poté, co v samostatném řízení proti němu vyslechl svědky a provedl další důkazy.
Co se týče formulace obsažené v dohodě o vině a trestu, vzhledem k povaze dané trestné činnosti mohlo být dle ESLP při popisu stíhaného skutku v této dohodě nezbytné odkázat na roli, kterou měl sehrát stěžovatel, a to zejména ohledně dodavatelského řetězce drog. Pokud jde o to, že stěžovatel byl v dohodě o vině a trestu identifikován celým jménem a datem narození, ESLP zohlednil argument vlády, dle nějž to bylo důsledkem skutečnosti, že všichni spoluobžalovaní byli nejprve stíháni ve společném řízení a jejich identity byly soudu známy. Navíc označit tímto způsobem obžalovaného, jehož vina zatím nebyla stanovena – tím spíše v situaci, kdy je jeho identita soudu zcela známa – je podle všeho běžnou praxi ve většině členských států Rady Evropy. Dále ESLP poukázal na to, že dohoda o vině a trestu sice obsahuje skutkový popis jednání připsaného stěžovateli (a to konkrétně, že „prodal“ určité množství drog K. B.), avšak krajský soud tuto formulaci nepoužil, aby označil stěžovatele za vinného, ale aby popsal jednání jeho spoluobžalovaného, který od něj koupil drogy. Dle ESLP nelze říct, že by daná formulace v dohodě o vině a trestu byla nadbytečná pro stanovení trestněprávní odpovědnosti K. B., a to i navzdory tomu, že tento se k činu přiznal. Nejedná se o právní kvalifikaci daného jednání stěžovatele jakožto trestného činu, ani krajský soud v dohodě neuvádí, že by stěžovatel byl „pachatelem“ takového činu, nebo že by byl z tohoto jednání „vinen“. Předmětná formulace nebyla v rámci českého práva závazná a v následném samostatném řízení byl stěžovatel chráněn presumpcí neviny až do svého odsouzení. Skutečnost, že věc stěžovatele byla vyloučena k samostatnému řízení, byla v dohodě i výslovně zmíněna. Třebaže krajský soud v dohodě explicitně neuvádí, že vina stěžovatele ještě nebyla pravomocně shledána, i tak z této dohody dle ESLP jasně plyne, že krajský soud v ní není povolán rozhodovat o vině stěžovatele, ale pouze o vině jeho spoluobžalovaných. Ve světle uvedeného ESLP uzavřel, že byť napadená formulace v dohodě o vině a trestu není zcela neproblematická, nezakládá porušení stěžovatelova práva na nestranný soud, ani jeho práva na presumpci neviny. Tuto část stížnosti proto ESLP odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Druhou námitku stěžovatel vznesl rovněž na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy a směřovala proti tomu, že byl odsouzen především na základě výpovědi svého spoluobžalovaného K. B., který předtím uzavřel dohodu o vině a trestu a jehož výpověď jako svědka měla být podle stěžovatele vyhodnocena jako procesně nepoužitelná. Dále namítal, že výpovědi dvou jím navržených svědků krajský soud označil za nevěrohodné. K tomu ESLP uvedl, že stěžovatel, který byl v řízení právně zastoupen, měl možnost předložit vlastní verzi událostí a upozornit na případné nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích či dalších provedených důkazech. Výpověď K. B. sice podle ESLP nesporně představovala klíčový usvědčující důkaz, avšak jelikož se s ním stěžovatel osobně znal, měl možnost poukázat na motivy, které K. B. mohl mít pro křivou výpověď, nebo zpochybnit pravdivost jeho tvrzení. Výpověď K. B. byla navíc potvrzena dalšími důkazy a soudy se pečlivě zabývaly jak jeho hodnověrností, tak otázkou, zda ho lze vyslechnout jako svědka poté, co byl v této věci shledán vinným. Co se týče závěrů soudů o tom, že výpovědi stěžovatelem navržených svědků jsou nevěrohodné, tyto dle ESLP nevykazují žádné znaky svévole. I tuto námitku proto ESLP odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Rozhodnutí v originálním anglickém znění naleznete zde.
Anotace a překlad rozhodnutí budou rovněž k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Kancelář vládního zmocněnce