III.ÚS 2640/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. v předběžné vazbě, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2024 č. j. 14 To 87/2024-211 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024 č. j. Nt 403/2024-159, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soudu v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 7. 2024 č. j. Nt 403/2024-159 podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodl, že je přípustné vydání stěžovatele do Ukrajiny k trestnímu stíhání pro trestný čin nezákonného držení vozidla podle části druhé článku 289 ukrajinského trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že se neoprávněně zmocnil motocyklu v hodnotě 153 153 hřiven (147 011 Kč). Městský soud o přípustnosti vydání rozhodl za současného přijetí ujištění a záruk Úřadu generálního prokurátora Ukrajiny ze dne 4. 3. 2024 č. 19/1/2-29657-23.

3. Městský soud konstatoval, že trestná činnost, které se měl stěžovatel dopustit, splňuje podmínku oboustranné trestnosti, není promlčena a že z předložených materiálů ukrajinské strany je dostatečně zřejmé, že skutek, pro který je trestní stíhání stěžovatele vedeno, byl spáchán a nese znaky trestné činnosti. Zároveň je dáno důvodné podezření, že se jí dopustil stěžovatel, což je pro potřeby vydávacího řízení důkazně podloženo. Nejde o trestní řízení, které by bylo vykonstruováno nebo by bylo dílem libovůle. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že v daném případě jde o splnění zákonných podmínek pro nepřípustnost vydání podle § 91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. S ohledem na překročení státní hranice Ukrajiny v časově blízké návaznosti k datu, kdy měl být skutek spáchán, ukrajinské orgány dovodily, že se stěžovatel svým pobytem mimo území Ukrajiny snaží trestnímu stíhání pro skutek, kterého se měl dopustit opakovaně, vyhnout. Stěžovatel při veřejném zasedání u městského soudu uvedl, že k České republice žádné vazby nemá, raději by se vrátil na území Polska, kde již společenské vazby má. V Polsku, v České republice ani v jiném státě nežádal o mezinárodní ochranu. Soud nezjistil žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly opravdovost a věrohodnost poskytnutých záruk ze strany Úřadu generálního prokurátora Ukrajiny.

4. Stížnost proti uvedenému usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 16. 7. 2024 č. j. 14 To 87/2024-211 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

5. Vrchní soud dospěl k závěru, že orgány činné ve vydávacím řízení v posuzované věci respektovaly zákonná pravidla řádného extradičního procesu. K námitkám stěžovatele ohledně časové posloupnosti sdělení podezření a spáchání skutku vrchní soud uvedl, že v identifikačních údajích stěžovatele je uvedeno, že sdělení podezření ze dne 31. 10. 2019 se týkalo spáchání trestného činu podle čl. 185 části 1 trestního zákoníku Ukrajiny, tedy jiného trestného činu, než pro který má být vydán na Ukrajinu. Žádost o vydání se však týká skutku spáchaného na přelomu 13. 11. 2019 a 14. 11. 2019. Vrchní soud dodal, že podle slov stěžovatele je v Polsku projednávána žádost o jeho vydání pro krádež auta, při níž měl někomu vyhrožovat. Žádosti údajně dosud nebylo vyhověno, neboť stěžovatel dosud nevykonal trest, který mu měl být uložen v Polsku.

6. Vrchní soud dále odkázal na stanovisko Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a Nejvyššího státního zastupitelství z února 2024 zabývající se bezpečnostní situací ve vybraných oblastech Ukrajiny. Vyplývá z něj, že Rivnenská oblast nacházející se na západě území Ukrajiny byla identifikována jako oblast s nejmenším výskytem mimořádných událostí souvisejících s probíhajícím ozbrojeným konfliktem na Ukrajině.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud porušil jeho ústavně zaručená práva, když o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2971/09.

8. Stěžovatel tvrdí, že současná bezpečnostní situace na Ukrajině by jej mohla fatálně poškodit. Připomíná, že vrchní soud se věnoval výslovně situaci v Rivnenské oblasti nacházející se na západě území Ukrajiny. Stěžovatel by nicméně mohl být v případě vazby či výkonu trestu umístěn do Bilocerkivské, Žytomyrské, Zbaražské, Drohobycké, Kolomyjské, Zakarpatské nebo Čortkivské oblasti. Stěžovatel tvrdí, že zejména Bilocerkivská a Žytomyrská oblast se nachází blízko centrální Ukrajiny, kde v souvislosti s válečným konfliktem stěžovateli hrozí větší nebezpečí.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.
Vlastní posouzení

10. Po seznámení se s argumentací stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Napadenými rozhodnutími bylo podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ukrajiny. Ústavní soud podotýká, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života [např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451), bod 32]. Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení jejích základních práv a svobod spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Tím, že toto rozhodování nezbytně předchází vlastnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle § 97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho realizace bezpředmětným [nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), bod 36]. Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidskách práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].

13. Ústavní soud nevyhodnotil jako protiústavní postup vrchního soudu, který o stížnosti stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání. Podle § 232 trestního řádu rozhoduje soud ve veřejném zasedání tam, kde to zákon vysloveně stanoví, přičemž v souvislosti s řízením o stížnosti takový pokyn zákonem dán není. Nadřízený soud pak o stížnosti rozhoduje v souladu s ustanoveními § 147 a násl. trestního řádu.

14. V daném případě napadené usnesení vrchního soudu nevykazuje znaky překvapivosti. Městský soud věc projednal ve veřejném zasedání, kterého se stěžovatel účastnil. K věci se vyjádřil jak písemně prostřednictvím svého obhájce, tak i při své výpovědi v rámci veřejného zasedání. Obdobné námitky proti svému vydání pak uplatnil ve stížnosti proti usnesení městského soudu a nyní v ústavní stížnosti. Stížnostní soud jeho argumentaci v odůvodnění uvedl a ve svých úvahách ji zohlednil. Stěžovatel tedy dostal prostor pro vyjádření svého stanoviska k věci a tohoto prostoru využil. Ústavní soud proto konstatuje, že v dané situaci nebylo z hlediska respektování práva stěžovatele na soudní ochranu nezbytné nařizovat veřejné zasedání u vrchního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2070/14, IV. ÚS 2936/13 a IV. ÚS 726/11).

15. Ústavní soud dodává, že stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 je nepřípadný. Jedná se totiž o případ, kdy vrchní soud veřejné zasedání o odvolání proti rozsudku o vině a trestu stěžovatele neodročil a bez jeho přítomnosti provedl veřejné zasedání, při němž rozsudkem uložil přísnější trest, aniž by blíže zkoumal jeho žádost o odročení. Stěžovatel se v odkazovaném případě o termínu veřejného zasedání nedozvěděl kvůli údajným nesrovnalostem při doručování obsílky k jednání soudu, jeho advokát následně přiložil kopii "Potvrzení pracovní neschopnosti" zahrnující i datum konání veřejného zasedání. Ústavní soud uvedeným nálezem konstatoval porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ve věcí samé tím, že se veřejné zasedání konalo přesto, že se z něj účastník řádně omluvil a sdělil, že na své přítomnosti trvá a soud se jeho omluvou nezabýval a zpřísnil mu trest. Taková situace v případě nyní projednávané věci nenastala.

16. Ústavní soud neshledal skutečnost, pro kterou by vyslovení přípustnosti vydání mělo vést k porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Obecné soudy náležitě odůvodnily závěr, že u stěžovatele není dán žádný z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Obecné soudy se vypořádaly také s otázkou nezbytných náležitostí rozhodnutí cizozemského orgánu, na jehož základě bylo v dožadujícím státě trestní stíhání proti stěžovateli zahájeno. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že podezření ze spáchání trestného činu je u stěžovatele rozumným způsobem odůvodněno (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1354/13), mj. výpověďmi poškozených, a tedy nejde o vykonstruované obvinění. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

17. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda vydání stěžovatele není vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [§ 91 odst. 1 písm. o) zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních], konkrétně zda vydání stěžovatele neporušuje princip non-refoulement (zákaz navracení) vyplývající z čl. 2 a 3 Úmluvy) [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 1. 2012 ve věci stížnosti č. 8139/09 Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království; k zásadě non-refoulement dále srov. nález ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19 (N 66/99 SbNU 233), bod 47; srov. též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 17; nález sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 43]. Stěžovatel namítl, že zejména v oblastech blíže k centrální části Ukrajiny mu hrozí větší nebezpečí.

18. Je obecně známou skutečností, že ozbrojené síly Ruské federace vpadly dne 24. 2. 2022 na území Ukrajiny a ozbrojený konflikt dosud probíhá. Vyžádal si bezpočet obětí nejen bojových operací, ale i na civilním obyvatelstvu. Následky těchto události jsou dalekosáhlé a ovlivňují mezinárodní vztahy České republiky a dalších evropských zemí s Ruskou federací, o čemž ostatně vypovídá i vyloučení Ruské federace z Rady Evropy. Pokračování jejího členství by bylo za dané situace v rozporu s cíli a hodnotami této mezinárodní organizace.

19. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") situace obecného násilí může být v konkrétním případě natolik intenzivní, že každé navrácené osobě by hrozilo skutečné nebezpečí špatného zacházení rozporného s Úmluvou již jen z pouhého důvodu přítomnosti na území dotčeného státu (srov. rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011, č. stížnosti 8319/07 a 11449/07, bod 145). Takové situace, zakládající důvod apriorní nepřípustnosti navrácení, ovšem ESLP považuje za zcela extrémní a výjimečné (srov. tamtéž, bod 218). Obdobně k této otázce přistupuje rovněž Soudní dvůr EU (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Elgafaji ze dne 17. 2. 2009, C-465/07, bod 43). Posouzení rizik je nutné zaměřit na předvídatelné důsledky přemístění stěžovatele s ohledem na tamní situaci, poskytnuté záruky a individuální okolnosti na straně stěžovatele (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Khasanov a Rakhmanov proti Rusku ze dne 29. 4. 2022, č. stížnosti 28492/15 a 49975/15, bod 95 a násl.). Článek 3 Úmluvy nebude porušen, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení [rozsudek Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, citovaný výše, bod 186]. Význam těchto ujištění záleží na okolnostech, které v uvedené době převažují (bod 187 cit. rozsudku; také k ostatním závěrům rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2299/19, bod 80).

20. Obecné soudy v případě stěžovatele dospěly k závěru, že samotná přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, kde bezprostředně neprobíhá ruská agrese, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu non-refoulement. Městský soud přitom pečlivě zvažoval hodnověrnost diplomatických záruk nabídnutých ukrajinskou stranou, možnostmi jejich kontroly i s ohledem na oblasti Ukrajiny, ve kterých by v případě vydání probíhalo přípravné řízení, potažmo případný výkon trestu. Městský soud je vyhodnotil jako dostatečné i s ohledem na závazný příslib, že trestní stíhání stěžovatele i případné omezení na osobní svobodě bude vedené v oblastech mimo probíhající ozbrojený konflikt (v západním či středním regionu Ukrajiny, tedy v oblastech mimo dotyk s frontovou linií). Vrchní soud k uvedeným zjištěním dodal, že i podle aktuálního stanoviska Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a Nejvyššího státního zastupitelství jsou vyjmenované oblasti mimo probíhající vojenské operace, konkrétně Rivnenská oblast je identifikována jako oblast s nejmenším výskytem mimořádných událostí.

21. Městský soud za účelem ověření aktuální situace doplnil dokazování o vyjádření Zastupitelského úřadu v Kyjevě ze dne 3. 6. 2024, který sdělil, že je schopen se sám či prostřednictvím konzulárního úřadu ve Lvově podílet na monitoringu dodržování záruk v konkrétních vyjmenovaných oblastech Ukrajiny, kde by případně stěžovatel mohl být umístěn do vazby či výkonu trestu. Zastupitelský úřad dále poskytl i zcela aktuální informace o bezpečnostní situaci v uvedených regionech, ze kterých vyplývá, že se nejedná o oblasti, ve kterých se soustřeďuje válečný konflikt a boje.

22. Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhodnocení poskytnutých diplomatických záruk, jak jej provedly obecné soudy, je dostatečné a že vydání stěžovatele do specifikovaných oblastí Ukrajiny, nepředstavuje reálné nebezpečí zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Ústavní soud má za to, že poskytnuté záruky umožňují i účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky, zejména s ohledem na možnost návštěv úřední osoby diplomatického úřadu na Ukrajině v místě případného omezení osobní svobody, rozhovoru se stěžovatelem bez přítomnosti třetí osoby a účasti u případného hlavního líčení s možností vyžádat si konečné rozhodnutí ve věci.

23. Ústavní soud závěrem uvádí, že překážku vydání stěžovatele nepředstavuje ani odstoupení Ukrajiny od závazků plynoucích z Úmluvy či Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to včetně závazků souvisejících s garancemi spravedlivého procesu. V kontextu Úmluvy a judikatury s ní spojené Ústavní soud předně podotýká, že derogace lidských práv podle čl. 15 Úmluvy vyžaduje splnění řady podmínek. Jakékoliv opatření tohoto typu musí být proporcionální, přičemž zásadním faktorem při posuzování podmínky proporcionality je, zda existují záruky proti zneužití derogačních opatření (srov. Kmec, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 71). Stát odstupující od závazků z Úmluvy je tedy nadále vázán podmínkami uplatnění derogační klauzule a s ní související judikaturou ESLP. Ústavní soud dále zohledňuje rovněž postupné omezování rozsahu derogovaných lidských práv (aktuálně srov. notifikaci z 30. 4. 2024, jíž Ukrajina oznámila, že odstoupení nadále nezahrnuje čl. 4 odst. 3, čl. 9, čl. 13, čl. 14 a čl. 16 Úmluvy). Zajištění garancí plynoucích z Úmluvy je navíc, což je pro Ústavní soud stěžejní, v případě stěžovatele zajištěno prostřednictvím diplomatických záruk, které Ústavní soud již výše označil za dostatečné. Takto učiněné závěry Ústavního soudu jsou ostatně v souladu s aktuálním rozhodnutím Soudního dvora, byť vydaným ve věci týkající se mezinárodní ochrany, z nějž vyplývá, že třetí země nepřestává splňovat kritéria pro své označení coby bezpečné země původu pouze z toho důvodu, že využije právo na odstoupení od závazků stanovených v Úmluvě podle čl. 15 této Úmluvy (srov. rozsudek ve věci CV proti Ministerstvu vnitra České republiky ze dne 4. 10. 2024, C-406/22, bod 62).

24. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu