II.ÚS 2012/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., advokátky, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2024 č. j. 25 Cdo 27/2023-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2022 č. j. 68 Co 400/2021-142 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. července 2021 č. j. 10 C 67/2021-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Allianz pojišťovny, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla mimo jiné zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 150 Kč (výrok V.). V uvedeném řízení obvodní soud rozhodoval o žalobě, kterou se (ve zkratce) žalobci včetně stěžovatelky domáhali na vedlejší účastnici zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku zranění manžela stěžovatelky (v řízení rovněž v postavení žalobce), ke kterému došlo při dopravní nehodě, při níž byl manžel stěžovatelky sražen na přechodu pro chodce, a to v době, kdy byl na cestě do porodnice za stěžovatelkou, která se chystala k porodu. Porod stihl na poslední chvíli, měl silné bolesti a trpěl silnou nevolností. Z důvodu přetrvávajících bolestí nebyla následná péče o stěžovatelku a novorozené děti (dvojčata) bezproblémová.

3. Obvodní soud dospěl po projednání věci k závěru o částečné oprávněnosti nároku manžela stěžovatelky, avšak žalobu stěžovatelky důvodnou neshledal s odůvodněním, že po vedlejší účastnici (žalované) jako odpovědnostním pojistiteli škůdce se lze domáhat jen nároků taxativně vymezených v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), přičemž podle § 2894 odst. 2, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nemajetková újma odčiňuje jen tehdy, je-li to ujednáno nebo stanoví-li to zvláštní zákon. Obvodní soud zdůraznil, že při předmětné dopravní nehodě utrpěl újmu na zdraví pouze manžel stěžovatelky a že osobám blízkým jako sekundárním obětem by vznikl podle § 2959 občanského zákoníku nárok na peněžitou náhradu, vyvažující jejich duševní útrapy, pouze tehdy, došlo-li by při nehodě k jeho usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví, což se v posuzované věci nestalo.

4. K odvolání stěžovatelky (vedle dalších žalobců) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku ohledně stěžovatelky potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jej změnil tak, že výše náhrady činí 225 Kč (výrok I.). Stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 120 Kč (výrok III.). Městský soud stěžovatelce nepřisvědčil v jejím tvrzení, že nastalá situace je osobním neštěstím ve smyslu § 2971 občanského zákoníku a že tak měla být odčiněna nemajetková újma podle § 82 občanského zákoníku.

5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným rozsudkem podle § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání stěžovatelky shledal přípustným pro řešení otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem za daných skutkových okolností vyřešena, a to zda zvláštní okolnosti ve smyslu § 2971 občanského zákoníku spočívají na straně poškozených. Mimo jiné zdůraznil, že v posuzované věci je zvláštní okolností, za níž škůdce způsobil újmu, to, že k ní došlo po cestě otce k porodu jeho dětí, tedy v očekávání v rodinném životě ojedinělé radostné události, do níž negativně dopravní nehoda zasáhla. Podotkl však, že tyto okolnosti nastaly zcela nezávisle na jednání škůdce, a proto je nelze považovat za srovnatelné s demonstrativně uvedenými příklady v § 2971 občanského zákoníku. Ač Nejvyšší soud nezpochybnil, že okolnosti případu negativně ovlivnily prožívání porodu stěžovatelkou, dospěl k závěru, že skutečnost, že v důsledku nich neprožívala stěžovatelka porod tak, jak si představovala, nejen že není natolik závažná, aby se alespoň přiblížila intenzitě, kterou zákon (§ 2971 občanského zákoníku) se zvláštními okolnostmi, za nichž škůdce újmu způsobil, spojuje, ale především nastala až po škodní události, a proto je jejím důsledkem a nikoli okolností, za níž škůdce újmu způsobil. Rovněž to, že po porodu byla stěžovatelka další tři týdny spolu s novorozenci hospitalizována a manžel jí při návštěvách nemohl, vzhledem ke zranění, pomáhat s dětmi tak, jak si oba představovali, nepovažoval Nejvyšší soud za okolnost, za níž došlo ke vzniku újmy, ale za její důsledek s tím, že ji nelze při posuzování existence zvláštních okolností zohledňovat.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí, že problematickým místem § 2971 občanského zákoníku je neurčitý právní pojem "zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem". Za nepřesný označuje výklad Nejvyššího soudu, podle kterého bylo zhoršené prožívání porodu důsledkem, a nikoli okolností, za které se událost stala. Podle jejího mínění samotnou zvláštní okolností byl začínající porod, přičemž nemajetková újma v podobě jejího negativního prožívání byla způsobena právě v důsledku škodné události, jinými slovy okolnost porodu je třeba považovat za významnou zvláštní okolnost, za které k nehodě došlo. Tvrdí, že ačkoli její manžel byl u porodu přítomen, tento okamžik prožila nikoli s jeho řádnou podporou, ale s obavami o něj, a celá tato událost v její rodině byla způsobenou dopravní nehodou velmi negativně ovlivněna. Vlivem škodní události byl její porod narušen a očekávané pozitivní okamžiky spojené s porodem nenávratně ztraceny. Je přesvědčena, že tím, že soudy ke zvláštním okolnostem ve smyslu § 2971 občanského zákoníku na její straně nepřihlédly, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

7. Stěžovatelka se dále domnívá, že ve věci lze dovodit příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem její újmy. Má za to, že nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nedbalostním jednáním škůdce, který srazil jejího manžela, a její újmou jako sekundární oběti. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 14/24 (pozn. rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že došlo k zásahu do jejího soukromého a rodinného života, což by mělo být podle ní odškodněno podle § 2971 občanského zákoníku.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Podle § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Přiznání náhrady nemajetkové újmy musí tedy odůvodňovat zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, přičemž dané ustanovení demonstrativně uvádí jen dva příklady (porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti nebo způsobení újmy úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky). Dalšími možnými zvláštními okolnostmi ve smyslu zmíněného ustanovení je třeba chápat okolnosti srovnatelně závažné, jak uvádí i odborná literatura, podle které se jinými zvláštními okolnostmi rozumí takové okolnosti, které se z objektivního i subjektivního hlediska podobají výslovně zakotveným případům, přičemž k náhradě nemajetkové újmy nebude postačovat prostá nedbalost (srov. MELZER, Filip. Předpoklady náhrady nemajetkové újmy. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018 str. 1102).

12. V nyní posuzované věci se podle učiněných skutkových zjištění škůdce dopustil protiprávního jednání v situaci, kdy stěžovatelka byla hospitalizována a připravovala se k porodu dvojčat, přičemž očekávala, že její manžel bude porodu přítomen (po dohodě s ním). O dopravní nehodě manžela se dozvěděla těsně před porodem, což u ní vyvolalo nejen obavy o zdraví manžela, ale i nepříjemné pocity související s nejistotou, zda manžel porod stihne. Celá situace byla pro ni nepříjemná, prožívala frustraci a neklid, přestože věděla, že manžel nebyl vážně zraněn a nakonec u porodu byl. Škůdce se přitom prokazatelně dopustil nedbalostního protiprávního činu ve formě nedbalosti nevědomé, nadto poskytl manželovi stěžovatelky coby primárnímu poškozenému bezprostředně po dopravní nehodě pomoc. Na základě uvedených skutečností nelze podle Ústavního soudu nic namítat proti závěru obecných soudů, že intenzita jednání škůdce nebyla zdaleka takového charakteru, aby mohlo být uvažováno o tom, že způsobil újmu za zvláštních okolností, pro něž by mohla být namístě aplikace § 2971 občanského zákoníku.

13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že manželovi stěžovatelky, jako primární oběti, byla přiznána náhrada další nemajetkové újmy spojené s ublížením na zdraví (§ 2958 občanského zákoníku) z toho důvodu, že mu dopravní nehoda znemožnila plnohodnotnou účast na péči o stěžovatelku a novorozená dvojčata a jejich příchod na svět byl pro něj nehodou ovlivněn.

14. Stěžovatelka rozhodujícím soudům vytýká, že zvláštní okolnosti ve smyslu § 2971 občanského zákoníku neshledaly na její straně a že okolnost porodu je třeba považovat za významnou zvláštní okolnost, za které k nehodě došlo.

15. Ústavní soud po posouzení věci názoru stěžovatelky nepřisvědčil a přiklonil se k závěru obecných soudů, že mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem újmy na straně stěžovatelky není dána příčinná souvislost. Je zřejmé, že nebyla-li ve věci splněna jedna z nezbytných podmínek aplikace § 2971 občanského zákoníku, bylo nadbytečné zabývat se tím, zda stěžovatelka důvodně pociťuje vzniklou újmu jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit, jak správně uzavřely již obecné soudy.

16. Okolnosti tvrzené stěžovatelkou, tj. že neprožívala porod tak, jak si představovala, že po porodu byla další tři týdny spolu s novorozenci hospitalizována a manžel jí vzhledem ke svému zranění při návštěvách nemohl pomáhat s dětmi tak, jak oba předpokládali, a že z porodu mají pouze jednu fotografii, nastaly až po škodní události a nezávisle na nedbalostním jednání škůdce. Nešlo tak o okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu, ale pouze o důsledek škodní události, proto je nelze při posuzování existence zvláštních okolností zohledňovat. Navíc, ač Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že šlo o okolnosti, které jistě nebyly příjemné a mohly negativně ovlivnit prožívání porodu stěžovatelkou, nelze takové okolnosti považovat za srovnatelné s demonstrativně uvedenými příklady v § 2971 občanského zákoníku, kdy jde o hrubou nedbalost nebo úmyslné jednání s cílem ničit, ublížit či vedené jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou.

17. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/24, jde o odkaz nepřípadný. V tomto nálezu se Ústavní soud vyjádřil k otázce adekvátní příčinné souvislosti a shledal, že je-li důsledkem dopravní nehody těžké ublížení na zdraví či dokonce smrt osoby blízké, představuje toto pro osoby blízké jako sekundární oběti zpravidla enormní psychickou zátěž. Ta byla ve zmíněné věci násobena tím, že primární oběti byly vnuk, vnučka a snacha stěžovatelky. Za tohoto stavu Ústavní soud uzavřel, že lze mít s rozumnou mírou pravděpodobnosti za to, že u sekundární oběti může v důsledku dopravní nehody a smrti osob jí blízkých, tedy v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi, dojít k zásahu do jejího psychického zdraví. V nyní posuzované věci však nedošlo k žádnému těžkému ublížení na zdraví ani k úmrtí osoby blízké ve smyslu § 2959 občanského zákoníku, resp. jiné okolnosti srovnatelně závažné, proto již jen z tohoto důvodu není aplikace § 2971 občanského zákoníku ve smyslu uvedeného nálezu namístě.

18. Všechna napadená rozhodnutí byla dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž Ústavní soud neshledal v těchto rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

19. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatelku příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který její věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že její věc bude projednána veřejně, v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatelku. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými jejími námitkami a také jasně zdůvodnily, proč jí nelze dát za pravdu.

20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu