III.ÚS 1966/24 #1 — Maření hlavního líčení jako důvod pro ponechání obviněného v útěkové vazbě; doktrína zesílených důvodů

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 5 To 33/2024-28232, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, č. j. 1 T 8/2018-28134, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda maření hlavního líčení za současného nevyužití méně invazivních opatření podle trestního řádu lze považovat za důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu.

3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 1 T 8/2018, z něhož se podávají následující skutečnosti. Proti stěžovateli je u krajského soudu vedeno trestní stíhání pro jednání, jehož se měl dopustit obchodováním s padělanými obrazy, které lživě vydával za originály. Jeho jednání je právně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu a dílem nedokonaný ve stadiu přípravy, skládající se ze 17 útoků, které se měly odehrát v průběhu několika let a jimiž měla být způsobena škoda v řádu desítek milionů Kč. Stěžovatel byl poprvé vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 0 Nt 16072/2016 pro důvody vazby uvedené v § 67 písm. b), c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2017 pod sp. zn. 33 T 4/2017 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 8 500 000 Kč. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 12. 2023 pod č. j. 1 T 8/2018-24944 bylo rozhodnuto o opětovném vzetí stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a), c) trestního řádu a o zrušení peněžité záruky. K příslušnému opatření krajský soud přistoupil proto, že stěžovatel i přes deklarované velmi závažné zdravotní obtíže, pro které opakovaně žádal o odročování hlavního líčení, vedl naprosto běžný život, fakticky bez omezení. Tím nastala důvodná obava z toho, že se stěžovatel bude i nadále vyhýbat trestnímu stíhání a případně i nástupu do výkonu trestu, a to i pobytem v zahraničí, kde má rodinné vazby, a že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. V napadeném usnesení krajský soud opakovaně odkazoval na důvody, pro které byl stěžovatel vzat do vazby, tj. maření hlavního líčení sofistikovaným způsobem (viz bod 16 a bod 18 napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud v napadeném usnesení dále konstatoval, že v případě stěžovatele se ode dne posledního přezkoumání důvodů vazby dne 6. 3. 2024 situace nezměnila. Jde-li o důvod vazby předstižné, krajský soud uvedl, že důvod vazby trvá, neboť i na svobodě by stěžovatel tento typ trestné činnosti mohl páchat skrytě, např. za pomoci dalších osob a řadu záležitostí vyřizovat dálkově. Důvody vazby tedy nadále trvají, přičemž zejména námitky stran zdravotního stavu nejsou důvodem pro propuštění z vazby. Krajský soud tedy napadeným usnesením rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Dále rozhodl, že se vazba nenahrazuje písemným slibem stěžovatele ani dohledem probačního úředníka nebo opatřeními podle § 73 odst. 1 trestního řádu za současného stanovení výkonu elektronické kontroly. Krajský soud také nepřijal nabídku peněžité záruky.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, o které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že ji jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud se ztotožnil s argumentací uvedenou v usnesení krajského soudu a zdůraznil, že ačkoliv je zřejmé, že stěžovatel trpí jistými zdravotními obtížemi, jeho potíže nedosahují takové intenzity, aby nemohly být řešeny ve výkonu vazby. Dále zdůraznil i důvody tzv. vazby útěkové, kdy se stěžovatel opakovaně vzdaloval ze svého bydliště (i do ciziny) a vyhýbal se probíhajícímu trestnímu řízení, což bylo prokázáno na základě analýzy nařízeného operativně pátracího prostředku podle § 88a trestního řádu. Vrchní soud také zdůraznil, že hlavním důvodem pro vazební důvod vazby útěkové je předchozí maření hlavního líčení (bod 24 napadeného usnesení vrchního soudu). Dále zmínil, že užití mírnějších opatření vůči stěžovateli k zajištění jeho účasti na hlavním líčení formou ukládání pořádkových pokut či předvedení nelze pro jejich krátkodobý charakter považovat za efektivní nástroj. Z důvodu neefektivity dříve uložených alternativních opatření nahrazujících vazbu krajský soud uzavřel, že mírnější opatření v posuzované věci nedosáhnou účelu vazby.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá věcnou nesprávnost a nelogičnost závěrů vrchního soudu, který do jisté míry bagatelizoval stěžovatelovy objektivní zdravotní potíže, které jsou doložené četnými lékařskými zprávami. Tyto problémy přetrvávaly již v době, kdy byl vzat do vazby dne 19. 12. 2023. Stěžovatel k tomuto podotýká, že ve spise je založena obsáhlá zdravotnická dokumentace, ve které se nejedná o závěry jednoho lékaře a přitom je z ní nezpochybnitelné, že trpěl a trpí závažnými zdravotními problémy, které nejsou dost dobře léčitelné a řešitelné v prostředí výkonu vazby. Stěžovatel uvádí, že v letech 2022 až 2023 prodělal celkem tři závažné operace - odstranění zhoubného nádoru ledviny, operaci rozsáhlé břišní kýly a operaci krční páteře a je dlouhodobě monitorován jako onkologický pacient. Považuje proto za logické, že v průběhu takřka devíti let, po které trvá trestní řízení, žádal opakovaně o odročování hlavního líčení z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.

6. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť byl vzat do vazby a je v ní nadále držen z toho důvodu, že mařil hlavní líčení. Nicméně tento důvod není zákonným vazebním důvodem. Skutečnost, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení, není dostačující k naplnění důvodné obavy ze skrývání obviněného, aby se takto vyhnul trestnímu stíhání nebo případnému trestu. V daném případě lze totiž jeho účast zajistit předvedením. Ústavní soud se k této otázce taktéž vyjádřil např. ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 2183/12, když konstatoval, že obavu z pokračování obstrukčních jednání nelze zaměňovat s obavou, že obviněný se bude skrývat nebo že uprchne. Vrchní soud byl na uvedenou judikaturu Ústavního soudu upozorněn, nicméně se s ní žádným způsobem nevypořádal a tím rezignoval na řádné odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel upozorňuje, že v jeho případě mu nebyla uložena ani pořádková pokuta, ani nebyl opakovaně předveden k hlavnímu líčení. Jediným případem, kdy byl k hlavnímu líčení předveden, nastalo dne 19. 12. 2023, kdy byl předveden k vazebnímu zasedání. V době svého předvedení byl stěžovatel zastižen na adrese svého trvalého pobytu, kde ležel nemocný na lůžku.

7. Stěžovatel dále uvádí, že po celou dobu trestního řízení je plně kontaktní a se soudem spolupracuje. Po celou dobu osm let trvajícího trestního řízení se zdržuje na adrese svého trvalého bydliště na adrese X a včas si přebírá veškeré písemnosti. V České republice má nejbližší rodinu - manželku, tři malé děti, dospělého syna a jedinou sestru s rodinou. Je zde ekonomicky zakotven a v České republice má veškerý svůj majetek. Považuje tedy za naprosto nereálné, aby i vzhledem ke svým trvalým zdravotním problémům uprchl do zahraničí.

8. Stěžovatel ve snaze o odstranění obavy z maření hlavního líčení doložil žádost o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti. Soudy však tuto žádost nepřijaly a neumožnily mu tak rozptýlit pochybnosti a obavy z maření hlavního líčení.

9. Ve vztahu ke stanovení výkonu elektronické kontroly za podmínek § 73 odst. 4 trestního řádu krajský soud uvedl, že tento typ kontroly nyní neprobíhá. Stěžovatel však upozorňuje, že situace se změnila a ode dne 18. 6. 2024 je výkon elektronické kontroly plně v provozu. Udává, že v případě jeho propuštění je maření hlavního líčení při výkonu elektronické kontroly takřka nemožné.

10. Soudy se při odůvodnění napadeného usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě omezily na konstatování, že od posledního rozhodování o vazbě se situace nijak nezměnila a stejné zůstávají i osobní poměry stěžovatele. Takové konstatování, že se nic nezměnilo, však nelze považovat za dostatečné odůvodnění pokračujícího trvání vazby. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že při přezkumu dalšího trvání vazby nepostačí rekapitulace závěrů z předchozího rozhodování o vazbě podle doktríny zesílených vazebních důvodů.

11. Stěžovatel taktéž poukazuje, že vazební důvod vazby předstižné nebyl vůbec žádným způsobem odůvodněn a nebyl k němu ani proveden žádný důkaz. Stěžovatel dodává, že veškerá umělecká díla byla zajištěna orgány činnými v trestním řízení. Krajský soud přitom dále uvedl, že se nedomnívá, že by stěžovatel měl pokračovat v trestné činnosti z existenční nouze, kterou podle všeho evidentně netrpí. Stěžovatel tedy uzavírá, že pokud by neměl trestnou činnost dále páchat z existenční nouze, tím méně ji bude páchat takzvaně z plezíru.

12. Stěžovatel uvádí k napadenému usnesení vrchního soudu, že se nevypořádalo s jeho námitkami uvedenými ve stížnosti. Dodává, že trestní řízení, která trvá již déle než osm let, z toho šest let v řízení před soudem, výrazně oslabuje již samo o sobě vazební důvody. Vrchní soud ve svém rozhodnutí pouze paušálně odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu. Vrchní soud se taktéž nevyjádřil ke skutečnosti oslabující vazební důvody, totiž že ve druhé větvi svého trestního stíhání vedené u krajského soudu pod sp. zn. 5 T 63/2018 byl stěžovatel v plném rozsahu zproštěn, pokud jde o obžalobou tvrzené dílčí útoky údajného pokračujícího totožného trestného činu. Vrchní soud nadto spojil dvě různé informace do jednoho nesprávného tvrzení, že stěžovatel se měl zdržovat u své rodiny v cizině, a tím mařit hlavní líčení, což však není pravda a netvrdil to ani krajský soud ve svém usnesení.

13. Stěžovatel následně celkem sedmkrát doplnil svou ústavní stížnost. Takto postupně zaslal Ústavnímu soudu vyjádření Vazební věznice Praha Pankrác, Vyjádření Zdravotnického zařízení Ministerstva spravedlnosti Brno, vyjádření Vazební věznice Praha Ruzyně, jakož i vyjádření Generálního ředitelství vězeňské služby Praha, odboru zdravotnické služby ze dne 30. 7. 2024. Těmito vyjádřeními dokladuje především skutečnost, že ve výkonu vazby mu není poskytována s ohledem na jeho neuspokojivý zdravotní stav dostatečná péče, jelikož v režimu vazby není možné zdravotní péči v rozsahu požadovaném stěžovatelem (a doporučeném lékaři) naplnit. Stěžovatel takto zdůrazňuje, že byl do vazby vzat dne 19. 12. 2023 z důvodu, že měl údajně nepravdivě sdělovat údaje o svém zdravotním stavu a tím mařit hlavní líčení. Po operačním zákroku krční páteře je mu podle doporučení primáře z Ústřední vojenské nemocnice MUDr. Říhy, Ph.D. MBA a podle znaleckého posudku primářky MUDr. Daňhové, MHA, důrazně doporučena hospitalizace v nemocničním nebo rehabilitačním ústavu v délce dvou až tří týdnů s následnou lázeňskou léčbou na čtyři týdny. Vazební věznice přitom není schopna tuto péči poskytnout a odkazuje stěžovatele, aby se obrátil na soud, který by měl přerušit vazební stíhání s ohledem na zdravotní stav stěžovatele. Stěžovatel uzavírá, že tímto postupem soudů je porušeno i jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 31 Listiny.

14. Stěžovatel v dalším ze svých doplňků k ústavní stížnosti doložil rozsudek krajského soudu ze dne 1. 12. 2022 ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 63/2018, kdy zdůrazňuje, že nyní posuzovaná věc sp. zn. 1 T 8/2018 byla vedena v přípravném řízení společně s věcí pod sp. zn. 5 T 63/2018 jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Následně došlo k vyloučení části skutků, které se staly předmětem řízení ve věci sp. zn. 5 T 63/2018. Stěžovatel považuje vyčlenění části skutků k samostatnému projednání za přímo rozporné s § 20 odst. 1 trestního řádu, který stanoví, že proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, se koná společné řízení o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu, pokud tomu nebrání důležité důvody. Stěžovatel k tomu dále uvádí, že došlo k obvinění tří expertů z celkem dvaceti šesti odborníků, kteří potvrdili dobovost a originalitu projednávaných uměleckých děl. Ve věci pod sp. zn. 5 T 63/2018 byli všichni obžalovaní včetně stěžovatele zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu v plném rozsahu, jelikož žalovaný skutek není trestným činem. Senát krajského soudu, který ve věci pod sp. zn. 5 T 63/2018 zprostil stěžovatele obžaloby, zároveň provedl důkaz spisem sp. zn. 1 T 8/2018. Všechny tyto skutečnosti nutně oslabují stěžovatelovy vazební důvody.

15. Svým dalším doplňkem stěžovatel doložil lékařskou zprávu z neurologického oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Z ní se podává, že jeho stav je pooperačně komplikován, přičemž nelze vyloučit radikulární iritaci (přetrvávající dráždění nervového kořene) v oblasti operované ploténky C6/7, která byla nahrazena implantátem. Objektivně bylo prokázáno poškození reflexů na pravé horní končetině. Stěžovatelův stav vyžaduje buď několikatýdenní hospitalizaci, nebo další operační zákrok. Neřešený zdravotní stav stěžovatele pro něj do budoucna může mít vážné zdravotní následky.

16. Stěžovatel v dalším ze svých doplňků poukazuje i na nepřiměřenou délku trestního řízení, které trvá již déle než osm let, kdy existuje celá řada okolností (které stěžovatel specifikuje) na straně soudu, které mají tuto excesivní délku za následek.


III.
Vyjádření účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze a replika stěžovatele

17. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Krajské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze byla v postavení vedlejších účastníků řízení, avšak vzhledem k tomu, že se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila, vzdala se tímto v souladu s poučením ve výzvě k vyjádření svého postavení vedlejších účastníků řízení.

18. Krajský soud ve svém vyjádření především obsáhle zrekapituloval obstrukce stěžovatele, které vedly k maření hlavního líčení, kdy se stěžovatel z důvodu údajných nesnesitelných zdravotních obtíží nebyl schopen účastnit hlavního líčení k uplatnění efektivní obhajoby a omluvil se z něj. Takto stěžovatel zmařil všechna nařízená hlavní líčení v roce 2023 s výjimkou měsíce srpna a jednoho termínu v měsíci září. Krajský soud opakovaně přibíral znalce, aby přezkoumali zdravotní stav stěžovatele a zhodnotili, zda je schopen účasti na hlavních líčeních, kdy výstupem těchto znaleckých šetření byl vždy závěr, že stěžovatel účasti schopen je, byť v některých případech je nutno přijmout režimová opatření v průběhu hlavního líčení. I přes tyto znalecké závěry se však účast stěžovatele zajistit na převážné části nařízených termínů nepodařilo. Krajský soud z tohoto důvodu přistoupil k přímému sledování stěžovatele, a to ve dnech 28. 11. 2023 až do 19. 12. 2023, kdy byl na základě výsledků tohoto sledování zadržen a následně bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Z výsledků sledování se totiž podávalo, že stěžovatel vedl po zdravotní stránce naprosto běžný život, vyřizoval si své rodinné záležitosti a dokonce odcestoval i do ciziny, kde si jako řidič osobního vozidla počínal velmi riskantně. Krajský soud konkrétně poukazuje např. na výsledky dokazování ze dne 12. 12. 2023, kdy po skončení rehabilitace nedodržoval klidový režim a vyřizoval si běžné pochůzky, přitom dne 15. 12. 2023 krajskému soudu doručil své vyjádření ke zdravotnímu stavu, v němž uvedl, že dne 12. 12. 2023 byly po rehabilitaci jeho bolesti zcela nesnesitelné, musel užít sedm prášků proti bolesti atp.

19. Krajský soud dále poukazuje na obsah stěžovatelových žádostí o propuštění z vazby, kdy tento zdůrazňuje opakovaně svůj nepříznivý zdravotní stav. Takto ostatně činí i v průběhu řízení o ústavní stížnosti. Krajský soud zdůrazňuje, že nepříznivý zdravotní stav nepředstavuje zákonný důvod pro propuštění z vazby, a to ani podle soudní judikatury. Propuštění z vazby na základě zdravotního stavu by přicházelo v úvahu za situace, kdy by zdravotní stav byl natolik špatný, že obviněný by ani nebyl objektivně schopen naplnit vazební důvody (např. trvale ležící pacient). Ustanovení § 18 zákona o výkonu vazby stanoví, že mají-li být obviněnému poskytnuty zdravotní služby, které nelze realizovat ve věznici, budou mu tyto služby poskytnuty ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, přičemž ostraha obviněného bude zajištěna příslušnou věznicí.

20. Jde-li o možný výkon elektronické kontroly stěžovatele, krajský soud se domnívá, že v této věci není prostor pro nahrazení vazby jiným opatřením. Stejně tak ve vztahu ke zprošťujícímu rozsudku ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 5 T 63/2018 nelze vyvozovat žádnou relevanci.

21. Krajský soud se vyjádřil k naplnění vazebního důvodu vazby útěkové z důvodů maření hlavního líčení ze strany stěžovatele. Účastník řízení poukazuje na "nález" (pozn. správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021 pod sp. zn. III. ÚS 3067/21, v němž byl vysloven právní závěr, že v případě, kdy obstrukcím obhajoby není možno zabránit ani méně invazivními prostředky, je možno zvažovat, že prostor soudu je již zúžen do té míry, že jednání obviněného je nutno považovat za skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. K doktríně zesílených vazebních důvodů krajský soud uvedl, že si je této doktríny vědom a napadené rozhodnutí bylo odůvodněno v souladu s ní.

22. Krajský soud taktéž označil za podezřelé to, když se stěžovatel dostavil ke znalci, který měl vyšetřit jeho způsobilost zúčastnit se hlavního líčení v konkrétním termínu dne 31. 10. 2023, se odmítl svléknout a podrobit vyšetření.

23. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.

24. Stěžovatel byl vyzván k replice, ve které uvedl, že se vymezuje vůči vyjádření krajského soudu týkajícího se tvrzeného maření hlavního líčení v roce 2023. Uvádí, že od konce roku 2022 podstoupil tři závažné operace - v srpnu 2022 mu byl odstraněn zhoubný nádor ledviny, v dubnu 2023 měl operaci rozsáhlé břišní kýly a v říjnu 2023 extrakci plotýnky v krční páteři a vsazení implantátu mezi obratle s fixací páteře pomocí šroubů. Veškerá lékařská dokumentace je obsahem soudního spisu. Stěžovatel žádal o odročování hlavního líčení z důvodů zmíněných zdravotních problémů, na něž navazovaly další zdravotní komplikace a léčba.

25. Stěžovatel ke své nesoučinnosti se znalcem dne 31. 10. 2023 uvedl, že se do trenek nesvlékl proto, že podal proti přibrání znalce MUDr. Seidla včasné námitky. Tento znalec podle stěžovatele již v minulosti vystavil prokazatelně nepravdivý a hrubě zkreslený znalecký posudek, když uvedl, že jeho stav nevyžaduje radikální (operační) řešení, a dále uvedl dne 14. 7. 2023, že krk stěžovatele je volný a není důvod, proč by stěžovatel neměl v noci pro chronické bolesti spát. Nepravdivost předchozího znaleckého posudku MUDr. Seidla byla dle stěžovatele prokázána následnými vyšetřeními MRI a EMG, jakož i následnou komplikovanou operací krční páteře. Stěžovatel tedy ve znalce neměl důvěru.

26. Ke klidovému režimu, o němž se zmiňuje krajský soud v době sledování stěžovatele ve dnech 28. 11. 2023 až 19. 12. 2023, stěžovatel uvádí, že z lékařské zprávy neurochirurga MUDr. Kučery ze dne 13. 11. 2023 vyplývá, že klidový režim měl předepsán do dne 27. 11. 2023. Ke svému chování dne 12. 12. 2023, kdy po rehabilitaci absolvoval pochůzky, což je mu krajským soudem vytýkáno, uvádí, že na rehabilitace se musel dopravovat motorovým vozidlem, což ovšem nesnižuje míru jeho bolestí. Z nahrávky naopak vyplývá, že stěžovatel nevykonal žádnou fyzicky náročnou práci toho předmětného dne. Rozhodně nelze tvrdit, že by vedl běžný aktivní život.

27. Stěžovatel též poukazuje na nepřípadnou argumentaci krajského soudu rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 3067/21, na základě níž ale krajský soud dává naopak zapravdu stěžovateli, neboť vůči stěžovateli nebyly použité žádné invazivní prostředky, neúčinnost jejichž použití by vedla k nutnosti uložení vazby. Stěžovatel odmítá, že by se sofistikovaně vyhýbal hlavnímu líčení, když v průběhu takřka devíti let se vždy hlavního líčení účastnil, a to až do doby, kdy byl nucen podstoupit ony tři náročné operace zmíněné výše. O odročení hlavních líčení bylo vždy žádáno v souladu s lékařskými zprávami a doporučeními lékařů, což bylo vždy řádně krajskému soudu doloženo a tato dokumentace je součástí soudního spisu. Výsledkem postupu krajského soudu, který vzal stěžovatele do vazby, je stav, kdy stěžovatel opět ztrácí cit ve čtyřech prstech na pravé ruce a podle lékařských doporučení má absolvovat akutní rehabilitační léčbu formou hospitalizace, kterou mu však má podle náhledu krajského soudu zabezpečit stát v mimovězeňském zařízení.

28. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu poskytl závěrečnou řeč státního zástupce v posuzované věci, kde státní zástupce navrhuje zproštění obžaloby všech obžalovaných v plném rozsahu a propuštění stěžovatele z vazby. Opětovně za této situace zdůrazňuje nutné oslabení vazebních důvodů.

29. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že mařil hlavní líčení ve všech termínech v roce 2023 v podstatě pouze s výjimkou měsíce srpna. K tomu, že by hlavní líčení takto mařil, nebylo vedeno žádné dokazování. Stěžovatel opět poukazuje na své tři operace, které v tomto období prodělal nebo byl v rekonvalescenci. Důrazně odmítá tvrzení krajského soudu, že údaje o špatném zdravotním stavu stěžovatele a o jeho bolestech vycházely převážně z jeho vlastních tvrzení a lékařsky jde o těžko ověřitelné informace. Stěžovatel uvádí, že z poskytnuté zdravotnické dokumentace zcela zřetelně vyplývá, že jde o objektivní stav, který je dokladován řadou nezávislých odborníků. Připouští, že po skončení nařízeného klidového režimu kupříkladu řídil motorové vozidlo, pomáhal manželce při pochůzkách, nakupoval v potravinách či vyzvedával dítě ze školky. Vše však bylo směřováno k zachování běžného chodu rodiny. Cestoval-li stěžovatel do ciziny (na Slovensko), činil tak za účelem své obhajoby, neboť na Slovensku má známé, kteří se vyznají ve výtvarném umění a pomáhali mu s přípravou na obhajobu v hlavním líčení.

30. Stěžovatel poukazuje na nelogický stav, který nastal v jeho věci. Byl vzat do vazby s odkazem na to, že údajně udává nepravdivé informace o svém zdravotním stavu, čímž maří hlavní líčení. Na druhou stranu nyní krajský soud tvrdí, že špatný zdravotní stav stěžovatele není důvodem pro upuštění od dalšího trvání vazby. A na vazební věznici se klade požadavek, aby zajistila řádnou péči o stěžovatele, na což však ze stran vězeňské služby nejsou finanční ani personální prostředky. Stěžovatel se opakovaně obrátil na všechny složky vězeňské služby, která mu však není schopna pomoci a odkázala ho zpátky na soud. Krajský soud však stěžovatele opětovně odkazuje právě na vězeňskou službu.

31. Stěžovatel se též vymezuje proti výši hrozícího trestu, kdy je po dobu téměř dvou let stíhán vazebně. V tomto případě by ani při uložení trestu v původní výši osmi let (tento trest byl však zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 26. 8. 2019) nebylo možno počítat s reálnou délku trestu odnětí svobody v této výši, neboť by to bylo zcela v rozporu s principem přiměřenosti. Není tedy na místě vazbu stěžovatele odůvodňovat hrozbou vysokého trestu.

32. Ve vztahu k předstižné vazbě pak stěžovatel namítá, že krajský soud k tomuto důvodu neuvedl opakovaně již nic nového kromě toho, že stěžovatel se stíhané trestné činnosti dopouštěl řadu let. Stěžovatel tuto opakovanou argumentaci považuje za tzv. argumentační automatismus, který je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.


IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

33. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

34. Ústavní stížnost je důvodná.

35. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

36. U řízení vazebních Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469)].
38. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny zní: "Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu."

37. Dle § 67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do útěkové vazby jen tehdy, "jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, (...) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest."

38. Ústavněprávní kautely posuzování argumentů pro důvodnost útěkové vazby shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241), kde konstatoval, že vazba v trestním řízení má svou specifickou funkci a musí striktně sledovat zákonem vymezené účely. Útěkovou vazbu lze použít pouze za účelem zamezení reálnému riziku, že obviněný či obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika či důvodné obavy musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Vazbu nelze v žádném případě používat jako bezprostředně uplatněný trest pro osobu obviněnou ze spáchání trestného činu. V právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy) trest následuje až po pravomocném shledání viny ve spravedlivém řízení před příslušným soudem. Do té doby se na obviněného/obžalovaného hledí jako na nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny).

39. Pod pojmem "uprchne" se rozumí vždy útěk do ciziny. Pod pojmem "bude se skrývat" soudní praxe rozumí ukrývání se v tuzemsku. Krajský soud ovšem, jak zcela případně stěžovatel namítá, hovoří jen o obavě z pokračování obstrukcí, kterými stěžovatel mařil nařízená hlavní líčení.

40. Dle ustálené soudní praxe však pouhá skutečnost, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, resp. se omluvil, ač byl řádně předvolán, obavu, že se skrývá, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, neodůvodňuje. Nutnost zabezpečení přítomnosti obviněného na hlavním líčení ani všeobecný zájem na jeho nerušeném a plynulém průběhu nejsou samy o sobě důvodem vazby. Vzetím do vazby nelze nahrazovat jiné zákonné způsoby zabezpečení účasti obviněného [viz nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12 (N 91/69 SbNU 429)]. Zdržování řízení není považováno za akceptovatelný důvod ke zbavení osobní svobody rovněž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Tymošenková proti Ukrajině, stížnost č. 49872/11, § 270).

41. Účast obviněného na hlavním líčení je možno zabezpečit především jeho předvedením policejním orgánem anebo pomocí ukládání pořádkových pokut. Teprve v případě, že by obstrukcím obhajoby nebylo možno zabránit ani naznačenými prostředky, by bylo možno zvažovat, že prostor obecného soudu je již zúžen do té míry, že jednání stěžovatele je nutno považovat za skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (U 41/11 SbNU 317)]. V posuzované věci ovšem krajský soud v odůvodnění svého usnesení nezmiňuje, že by prostředku předvedení jakkoliv využil, ani neodůvodňuje, proč by snad jejich využití nemohlo obstrukcím na straně obhajoby zabránit. Vrchní soud se k této otázce v napadeném usnesení vyjádřil toliko paušálním tvrzením, že ukládání pořádkových pokut či předvedení nelze pro přechodný charakter těchto opatření považovat za účinný nástroj. Ústavní soud toto vyjádření nerozporuje, avšak upozorňuje, že krajský soud těchto prostředků nevyužil. Stěžovatel byl předveden dne 19. 12. 2023 k vazebnímu zasedání, kdy byl vzat do vazby. Krajský soud se v minulosti nepokusil zajistit přítomnost stěžovatele na hlavním líčení prostřednictvím jeho předvedení.

42. V posuzované věci se Ústavní soud zabývá důvody vazby, která byla opakovaně prodlužována, tedy nejsou zkoumány primárně důvody, pro něž byl stěžovatel do vazby vzat, nicméně nelze si nevšimnout, že krajský soud i vrchní soud tyto argumenty, které stály na počátku vazebního stíhání stěžovatele, opakují i v nyní napadených rozhodnutích a považují je za stěžejní argumentační bod pro prodloužení vazby stěžovatele. To už samo o sobě znamená, že zde nebyly důvody pro prodloužení vazby, tím spíš absentovaly zesílené důvody vazby.

43. V případě útěkové vazby, která je prodlužována, je nutno zohlednit i doktrínu tzv. zesílených vazebních důvodů. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během trvání vazby mohou ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě již nemusí postačovat. S ohledem na nutnost rozhodnout o vazbě v přísných časových limitech obvykle již v počátečním stadiu trestního stíhání (po vznesení obvinění) ani není od orgánů činných v trestním řízení možné vyžadovat, aby konkrétní skutečnosti zakládající obavu z útěku podložily detailními informacemi; v této počáteční fázi postačí informace zakládající důvodné riziko útěku nebo skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání. Obecně však platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu, jinými slovy, po uplynutí delšího času je zapotřebí zvažovat, jestli jsou okolnosti z doby vzetí do vazby aktuální a dostatečné pro to, aby ospravedlnily pokračující zásah do práva obviněného na osobní svobodu. Důvodnost dlouhotrvající vazby je nevyhnutelné posuzovat ve světle doktríny zesílených důvodů, podle které plynutím času oslabuje význam těchto okolností, a je proto zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřením podle trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení nesmí během vazebního trestního stíhání rezignovat na to, aby podezření z možnosti útěku z doby vzetí do vazby prověřovaly do větších detailů s využitím zákonných prostředků, které mají k dispozici; což by bylo v rozporu s doktrínou zesílených důvodů a způsobovalo protiústavní zásah do práva na osobní svobodu.

44. V posuzované věci soudy této doktríně nedostály, neboť využily ve svých odůvodněních toliko (stěžovatelem taktéž namítaný) argumentační automatismus, kdy zopakovaly tytéž důvody jako v předchozím rozhodnutí o vazbě. Za hlavní argumentační bod lze považovat skutečnost, že stěžovatel mařil v roce 2023 hlavní líčení svými opakovanými omluvami z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby však není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti. Pokud by takové skutečnosti ztratily na významu či přesvědčivosti, soudy musí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a vazbu nelze nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

45. Krajský soud v napadeném usnesení taktéž uzavřel, že kromě důvodů vazby útěkové existuje v případě stěžovatele i důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Soud tak setrval na svém stanovisku z předchozích rozhodováních o vazbě, že je dán i důvod vazby předstižné.

46. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby musí soudy proto vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Takto obecné soudy však nepostupovaly, neboť v zásadě opět použily svou předchozí argumentaci, podle které stěžovatel dlouhodobě páchal předmětnou trestnou činnost, a proto existuje obava, že ji bude páchat i nadále. Krajský soud dále bez náležitého přezkoumání uvedl, že stěžovatel netrpí zcela evidentně existenční nouzí a že se nedomnívá, že by nutně páchal trestnou činnost z existenčních důvodů. Vrchní soud se k otázce důvodů vazby předstižné nevyjádřil v napadeném usnesení vůbec. Ústavní soud proto nepovažuje závěr obecných soudů v otázce trvajících důvodů vazby předstižné za přezkoumatelný, naopak se jeví tento závěr jako svévolný a zasahující do základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto byl stěžovatel v minulosti již z vazby propuštěn za současného přijetí peněžité záruky (viz výše bod 3. tohoto nálezu). V nyní napadených usneseních tvrzené závadné jednání stěžovatele se týkalo pouze obstrukcí a nemělo žádnou souvislost s případným naplněním obav, které by mohly opodstatnit vazbu předstižnou.

47. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, vyhověl a ve výroku uvedená usnesení krajského soudu a vrchního soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu