M. A. proti Francii

Rozsudek ze dne 25. července 2024 ve věci č. 63664/19 a 4 dalších – M. A. a ostatní proti Francii

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že kriminalizací nákupu sexuálních služeb nedošlo ve vztahu k osobám poskytujícím tyto služby k porušení článku 8 Úmluvy, jelikož dané opatření, které je součástí komplexního systému boje s prostitucí a obchodováním s lidmi, spadá do širokého prostoru pro uvážení státu v této oblasti.

I.    Skutkové okolnosti

Stížnost podalo 261 mužů a žen různých národností, kteří se živí prostitucí. Namítli zavedení trestního postihu nákupu (nikoliv poskytování) sexuálních služeb, k němuž ve Francii došlo v roce 2016 novelou trestního zákona. Zákaz byl stanoven i ve vztahu k sexuálním službám, které se odehrávají mezi souhlasícími dospělými v soukromí. Cílem právní úpravy bylo „posílení boje proti systému prostituce a podpora osob poskytujících sexuální služby.“

Dle stěžovatelů zmíněný zákaz znamená pro sexuální pracovníky a pracovnice zvýšená bezpečností i zdravotní rizika, jelikož prostituce se v jeho důsledku přesouvá do šedé zóny, mimo dosah státu. Na vnitrostátní úrovni se snažili dosáhnout zrušení zákona, avšak neúspěšně.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že daná právní úprava vážně ohrožuje tělesnou a duševní integritu a zdraví osob, které se stejně jako oni věnují prostituci, a formou zásahu do osobní autonomie a sexuální svobody porušuje jejich právo na respektování soukromého života chráněné článkem 8 Úmluvy.

a) Existence zásahu a jeho zákonnost

Soud již dříve shledal, že opatření vyvolává situaci, která má pro stěžovatele přímé účinky (M. A. a ostatní proti Francii, č. 63664/19 a 4 další, rozhodnutí ze dne 27. června 2023, § 43). Soud považuje kriminalizaci nákupu sexuálních služeb za zásah do práva stěžovatelů na respektování soukromého života, jakož i do práva na osobní autonomii a sexuální svobodu. Mezi stranami přitom není sporu ohledně toho, že tento zásah měl právní základ.

b) Legitimní cíl

Vláda uvedla, že účelem opatření je boj proti obchodování s lidmi, potvrzení zásady nezpeněžitelnosti lidského těla a potírání nerovnosti pohlaví a násilí na ženách. Soud již v minulosti naznal, že prostituci, pokud je nucená, považuje za neslučitelnou s lidskou důstojností a základními právy (V. T. proti Francii, č. 37194/02, rozsudek ze dne 11. září 2007, § 25). Rovněž zdůraznil význam boje proti sítím prostituce a obchodování s lidmi a povinnost států chránit oběti (Rantsev proti Kypru a Rusku, č. 25965/04, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 283‒288).

Soud tak dal zapravdu vládě, že opatření sledovalo legitimní cíle ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, a to ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti, předcházení trestným činům a ochranu zdraví a práv a svobod jiných.

c) Nezbytnost zásahu v demokratické společnosti

1. Prostor státu pro uvážení 

Soud připomněl, že téma prostituce vyvolává velmi citlivé morální a etické otázky, které vedou často k protichůdným názorům, zejména pokud jde o to, zda prostituce jako taková může být dobrovolná nebo zda naopak vždy představuje formu vykořisťování (S. M. proti Chorvatsku, č. 60561/14, rozsudek ze dne 25. června 2020, § 298).

Francie přijala tzv. "aboliční" přístup k prostituci, podle kterého je prostituce považována za neslučitelnou s lidskou důstojností, aniž by však byla zakázána nebo regulována – na rozdíl od kuplířství, které podléhá trestním sankcím. V jiných členských státech je právní rámec upravující prostituci bližší "prohibičnímu" modelu (prostituce je zakázána a prostituující osoby i jejich potenciální klienti jsou trestáni) nebo "regulačnímu" modelu (prostituce, včetně profitování z prostituce dospělých, je tolerována a regulována).  

Soud konstatoval, že mezi členskými státy Rady Evropy ani mezi různými mezinárodními organizacemi zabývajícími se touto problematikou dosud neexistuje shoda na tom, jaký přístup k prostituci je nejvhodnější. Dle komparativní analýzy provedené Soudem ve vztahu ke 41 členským státům je situace následující: Ve 27 z nich, včetně České republiky, není prostituce regulována vůbec. V pěti státech lze postihovat jako přestupek poskytování sexuálních služeb, ne však jejich nákup. Tři státy mají správní postih jak poskytovatelů prostituce, tak i jejich klientů. Jeden stát postihuje obě strany prostřednictvím trestního práva. A nakonec čtyři státy (Švédsko, Norsko, Island a Irsko, spolu se Severním Irskem, které je součástí Spojeného království), stejně jako Francie, přijaly „severský model“, který je založen na kriminalizaci nákupu sexuálních služeb. Francie je tedy v rámci Evropy ve výrazné menšině. Jedná se však o poměrně nedávné reformy a tato otázka je předmětem diskuse v jiných členských státech, z nichž některé stále kriminalizují samotné prostituující osoby (k podobné situaci viz S. A. S. proti Francii, č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014, § 156).

K námitce stěžovatelů ohledně absence spolehlivých údajů o souvislosti prostituce a obchodování s lidmi Soud podotkl, že zavedení obecné a absolutní kriminalizace nákupu sexuálních služeb jako nástroje pro boj s obchodováním s lidmi je v současné době předmětem vášnivých debat. Ty vyvolávají výrazné rozdíly v názorech na evropské i mezinárodní úrovni, aniž by se objevil jasný trend. Soud tak uzavřel, že státu musí být v této oblasti poskytnut široký prostor pro uvážení. Tento prostor však není neomezený. Je na Soudu, aby přezkoumal argumenty, které vzal zákonodárce v úvahu, když dospěl k určitému řešení, a aby určil, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy (Parillo proti Itálii, č. 46470/11, rozsudek ze dne 27. srpna 2015, § 183).

2. Přiměřenost zásahu 

Soud předně zdůraznil, že si plně uvědomuje obtíže a rizika, kterým jsou sexuální pracovníci a pracovnice při výkonu své činnosti vystaveni a které popsalo 16 z nich ve svědectvích přiložených ke stížnosti. Nepřijal však argument stěžovatelů, že od účinnosti všeobecné a absolutní kriminalizace nákupu sexuálních služeb jsou nuceni k většímu utajení a izolaci, což je vystavuje zvýšeným rizikům a nutí je přistoupit v důsledku klesající poptávky k nebezpečným praktikám, a to zejména k nechráněnému sexu. Tento argument vznášely i některé intervenují třetí strany jako Amnesty International, které uváděly, že z výzkumů vyplývá, že „severský model“ posiluje stigmatizaci a marginalizaci sexuální práce. Soud k tomu podotkl, že přestože je aplikace zákona neustále přezkoumávána subjekty působícími v terénu, neexistuje konsenzus o tom, zda popisované negativní dopady, které existovaly a byly pozorovány již před přijetím dotčeného zákona, jsou důsledkem jeho uplatňování, nebo zda jsou vlastní fenoménu prostituce jako takovému, případně vyplývají z jiných sociálních faktorů a dalších příčin.

Francie se rozhodla pro aboliční přístup, dle něhož je potřeba za oběti považovat všechny prostituující osoby včetně těch, které tvrdí, že tuto činnost provozují svobodně. Soud připomněl, že ve věci V. T. proti Francii (cit. výše) shledal, že je sporné, zda prostituce může být provozována svobodně, nebo je vždy důsledkem donucení, byť jen vyplývajícího ze socioekonomických podmínek. Soud se proto rozhodl nevstupovat do této debaty, jejíž výsledek nebyl pro jeho závěr v citované věci rozhodující. Stejný přístup Soud zvolil i v projednávané věci.

Soud nedal zapravdu stěžovatelům, že by možnost každého svobodně provozovat prostituci mezi souhlasícími dospělými, která se týká jádra soukromého života a zasluhuje proto dostatečnou ochranu, měla být důvodem pro zúžení prostoru státu pro uvážení. Připustil, že zásada osobní autonomie zahrnuje právo svobodně si zvolit, jak realizovat svou sexualitu, která představuje jeden ze základních aspektů osobní identity (K. A. a A. D. proti Belgii, č. 42758/98, rozsudek ze dne 17. února 2005, § 85). Dodal však, že stěžovatelé si ve skutečnosti především stěžovali na nemožnost věnovat se prostituci jako povolání z důvodu napadeného opatření a v této souvislosti odkazovali na příklady zemí, které ji regulovaly stejným způsobem jako jakoukoli jinou hospodářskou činnost. To jako argument neuznal.

Soud poukázal na to, že kriminalizace nákupu sexuálních služeb tvoří ve Francii součást komplexního systému boje proti prostituci, stanoveného dotčeným zákonem. Tento zákon byl přijat jako výsledek dlouhého a složitého legislativního procesu, který byl zahájen po předchozích parlamentních debatách na toto téma a který byl součástí obecnějších úvah o prostředcích boje proti násilí na ženách. Zprávy předložené po rozsáhlém výzkumu ukázaly, že fenomén prostituce je rozmanitý, složitý a vyvíjející se, a že žádná z veřejných politik přijatých dosud v jiných státech není bez kontroverzí. S vědomím obtíží a rozdílných názorů se dle Soudu francouzský zákonodárce rozhodl pro volbu, která vyplynula z pečlivých úvah parlamentu. Ten se přitom zabýval všemi kulturními, sociálními, politickými a právními aspekty opatření, která zavedl k regulaci tohoto nesmírně složitého fenoménu, jenž vyvolává vysoce citlivé morální a etické otázky.

Soud zopakoval, že v otázkách obecné politiky, na které mohou v demokratickém státě existovat hluboké názorové rozdíly, mají zásadní úlohy vnitrostátní orgány. To platí tím spíše pro společenskou otázku regulace prostituce. Obavy vznesené stěžovateli, zejména pokud jde o zdravotní a bezpečnostní rizika, byly do značné míry zohledněny během parlamentních debat a vedly k několika zlepšením textu původního návrhu. Sociální a zdravotní situace sexuálních pracovníků a pracovnic byla zkoumána již před předložením návrhu zákona. Navíc kriminalizace nákupu sexuálních služeb představuje součást systému spočívajícího na čtyřech pilířích: zaprvé, odstranění veškeré právní regulace způsobilé podporovat prostituci, aniž by ovšem došlo k jejímu zákazu; zadruhé, zavedení ochrany sexuálních pracovníků a pracovnic, zejména potlačením sexuálního vykořisťování; zatřetí, prevence vstupu do prostituce; a začtvrté, pomoc při sociální a profesní reintegraci osob, které chtějí tuto činnost opustit.

Soud si povšiml, že zákon přispěl k obrácení mocenského vztahu se zákazníkem, neboť sexuální pracovníci a pracovnice byli zákonem postaveny do pozice obětí a v případě násilí ze strany zákazníka získali možnost jej nahlásit, protože je to nyní on, kdo je v dané situaci trestně odpovědný. Stejný zákon rovněž přidal osoby, které se věnují prostituci, byť příležitostně, na seznam zranitelných osob, což zpřísnilo postih v případě násilí, sexuálního napadení nebo znásilnění, které by na nich bylo spácháno. Soud naznal, že boj proti stigmatizaci a stereotypizaci sexuálních pracovníků a pracovnic, včetně té ze strany policie, byl při přípravě zákona důležitým aspektem jakožto předpoklad pro zlepšení jejich přístupu k ochraně. Zákon dále zakotvil posílení veřejných politik v oblasti snižování zdravotních rizik, kterým sexuální pracovníci a pracovnice čelí, a to souborem řady opatření v terénu i prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Nadto bylo opatření rovněž zamýšleno jako prostředek boje proti prostituci nezletilých, což je znepokojivý jev, který je na vzestupu. K tomuto účelu mají směřovat rovněž osvětové kampaně vedené zejména na školách s cílem zabránit dalším osobám v zapojení do prostituce.

Soud konečně poznamenal, že cílem aboličního přístupu přijatého Francií je postupně vymýtit prostituci tím, že se sexuálním pracovníkům a pracovnicím nabídnou alternativy, aniž by však tato praxe byla zakázána.

Soud vzal v potaz argumenty stěžovatelů týkající se nedostatečných zdrojů přidělených různým orgánům k provádění zákona a nejednotnosti v jeho uplatňování v rámci země. Konstatoval však, že tyto argumenty nejsou při zohlednění sledovaného cíle dostatečné ke zpochybnění volby zákonodárce (Vavřička a ostatní proti České republice, č. 47621/13 a 5 dalších, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2021, § 306‒308). Zdůraznil, že pokud má přijaté řešení přinést změny ve společnosti, jeho plné účinky se mohou projevit až s odstupem času.

Soud uzavřel, že s ohledem na aktuální vnímání otázek, které vyvolává prostituce, nastolily francouzské orgány spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy a stát nepřekročil svůj prostor pro uvážení. K porušení článku 8 Úmluvy tak nedošlo.

Doplnil nicméně, že je na vnitrostátních orgánech, aby neustále přezkoumávaly přístup, který přijaly, zejména pokud je založen na obecném a absolutním zákazu nákupu sexuálních služeb. Orgány by měly mít možnost svůj přístup nuancovat s ohledem na vývoj v Evropě a mezinárodní normy v této oblasti i na důsledky, které v dané situaci způsobuje aplikace této právní úpravy (Baret a Caballero proti Francii, č.  22296/20 a 37138/20, rozsudek ze dne 14. září 2023, § 88).