II.ÚS 2436/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Toťové, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Bělehradská 63, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2023 č. j. 23 Co 88/2023 - 94, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. Stěžovatelka se obrátila na obecné soudy s žalobou na ochranu rušené držby. Konkrétně se domáhala toho, aby byla žalovanému vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zdržet se rušení držby stěžovatelky ve vztahu k jejímu pozemku parc. č. X1, v obci a k. ú. L., a odstranit a nadále zdržet se umisťování jakékoliv zábrany na pozemek parc. č. X2, o výměře 26,25 m2, v obci a k. ú. L., a zdržet se umisťování zábrany na nebo před vstupní brankou na pozemku žalobkyně parc. č. X1, v obci a k. ú. L., jež by bránily vstupu.

3. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 15. 2. 2023, č. j. 11 C 12/2023 - 28, žalobě vyhověl (výrok I.), dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 11 534 Kč (výrok II.). Stěžovatelce uložil, aby zaplatila České republice - Okresnímu soudu v Berouně soudní poplatek za žalobu ve výši 5 000 Kč (výrok III). Podle okresního soudu byla žaloba podána včas a stěžovatelka prokázala, že jednáním vedlejšího účastníka byla svémocně vypuzena z dlouhodobého užívání věci nemovité - cesty, kterou nerušeně užívala až do dne 23. 12. 2022.

4. Vedlejší účastník se však bránil odvoláním, s nímž u Krajského soudu v Praze uspěl. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se výše vymezená žaloba zamítá (výrok I.), žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč (výrok III.) a odvolání proti výroku III. usnesení okresního soudu se odmítá. Krajský soud měl odlišný právní závěr na posouzení držby stěžovatelky, neboť její právo vstupovat na svůj pozemek odvozovala z tzv. obecného užívání vedlejšího pozemku podle § 7 a 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Držba veřejného práva však možná není, proto žaloba nemohla být úspěšná.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítala, že se krajský soud dopustil nesprávného výkladu v oblasti soukromého práva a rovněž dezinterpretace žalobních tvrzení stěžovatelky. Rekapitulovala dosavadní průběh řízení i tvrzení stran a uvedla, že se vedlejší účastník dopouští šikanózního jednání vůči ní. Stěžovatelka se domáhala ochrany držby jejího pozemku parc. č. X1 a soudy jí měly poskytnout ochranu. Krajský soud dále mimo jiné uvedl, že "žalobkyně se žalobou domáhala mj. i zákazu umisťování zábrany "na" vstupní branku, což podle jejího žalobního tvrzení nepochybně vychází z umístění kovové branky (zábradlí) dne 23. 12. 2022. Ze samotného žalobního tvrzení je ovšem zřejmé, že tato branka (zábradlí) byla dne 17. 1. 2023 odstraněna, pročež ke dni podání žaloby nebyla žalobkyně v užívání touto zábranou nijak rušena. V této části proto nemohla být žaloba od počátku opodstatněná." Stěžovatelka však netvrdila, že na kovovou branku (zábradlí) vedlejší účastník umístil nějaké další překážky, pouze nad rámec tvrdila, že vedlejší účastník nejprve před vstupní a vjezdovou bránu na její pozemek umístil kovové zábradlí, které po odstranění, ke kterému došlo na popud stěžovatelky a obce L., nahradil betonovým kvádrem. I s ohledem na formulovaný petit žaloby musela být soudu argumentace stěžovatelky zřejmá.

6. Vedlejší účastník Ústavnímu soudu doložil zastoupení advokátkou pro řízení o ústavní stížnosti a stručně rekapituloval obsah odvolání. Posléze dal Ústavnímu soudu na vědomí, že pozemek parc. č. X2 k k.ú. L. prodal a odstěhoval se do jiné obce.

II.
Posouzení Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

8. Dále se Ústavní soud zabýval sdělením vedlejšího účastníka o převodu pozemků ve vztahu k jeho pasivní legitimaci. Jakkoliv se vedlejší účastník dle svého tvrzení z obce odstěhoval a dle katastru nemovitostí již není vlastníkem jím specifikovaných pozemků, Ústavní soud nezvažoval eventuální aplikaci § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o.s.ř.") ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, protože obecně v řízení o mimořádném prostředku nelze toto ustanovení uplatnit, i kdyby to stěžovatelka (žalobkyně) navrhla (243b o.s.ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Nadto sporným zůstává právě pozemek parc. č. X1, který stěžovatelka užívala z titulu nájemní smlouvy a který byl (a je) ve vlastnictví obce.

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.

10. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnost, že jde v případě pozemku parc. č. X1 v k.ú. L. o účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, nečinili účastníci spornou. Oba účastníci řízení vnímají jednání protistrany jako šikanózní. Ústavní soud se však omezil na podstatu právního názoru obecných soudů.

11. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že je výklad podústavního práva ze strany krajského soudu věcně správný a nijak nevybočuje z rámce ústavně zaručených práv stěžovatelky. Judikatura obecných soudů (i soudu Ústavního) se ustálila na závěru, že samotné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2322/2013, který byl vydán podle "starého" občanského zákoníku - jeho podstata je však přenositelná na případ stěžovatelky. O tom svědčí mimo jiné i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, čj. 19 Co 1077/2017-130, vydané podle "nového" občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), přičemž ústavní stížnost, která proti němu směřovala, Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. III. ÚS 3687/17 ze dne 17. 7. 2019. V tehdy projednávané věci dospěl Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy k závěru, že ve fakticky obdobné (stěžovatelkou namítané) situaci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení.

12. V obecné rovině totiž platí, že žaloba z rušené držby nemůže procesně uspět za situace, kdy se tvrzená držba práva cesty na pozemek účastníka (před jejímž rušením se žalobou domáhá ochrany) neodvíjí od žádného soukromoprávního titulu (tedy například od vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu), ale od původního obecného užívání veřejné účelové komunikace, tedy od veřejnoprávního titulu, o němž soud v občanském soudním řízení nemůže podle § 7 odst. 1 o. s. ř. rozhodovat (viz již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3687/17).

13. Stěžovatelka v nyní projednávané věci dovozuje své právo výlučně z tzv. obecného užívání tvrzené veřejné účelové komunikace, které se opírá o (veřejnoprávní) zákon o pozemních komunikacích. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru, že ochrana pokojné držby se může dotýkat pouze takového práva, které může být předmětem držby, avšak držba veřejného práva možná není (a to dle § 988 odst. 1 občanského zákoníku a contrario), Ústavní soud nemá důvod do tohoto posouzení jakkoliv zasahovat. Jak plyne z výše uvedené judikatury, ani podle Ústavního soudu se přes občanskoprávní institut ochrany rušené držby podle § 1007 občanského zákoníku nelze bránit proti zásahu do práva veřejného užívání. Obecné užívání pozemních komunikací totiž není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Takový nárok nelze žalovat postupem podle § 176 a násl. o. s. ř. v řízení o žalobě z rušené držby.

14. Ostatní námitky stěžovatelky směřují do rozsahu odůvodnění a eventuálního zkreslení jejích žalobních námitek. Ústavní soud však neshledal, že by se krajský soud dopustil ústavně relevantního pochybení. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaký právní názor soud zaujal a proč na jeho základě nemohla argumentace stěžovatelky uspět.

15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu