RAVAK a.s. proti České republice

Rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2025 ve věci č. 15866/23 – RAVAK a.s. proti ČR

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že absence ústního slyšení v insolvenčním řízení ve fázi schvalování reorganizačního plánu, ač o něj jedna z věřitelských společností opakovaně žádala, nebyla v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stížnost tak odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla jednou z věřitelek předlužené společnosti O., které insolvenční soud v roce 2018 povolil řešit svou situaci reorganizací. Plán reorganizace byl schválen na osobním jednání věřitelů, které insolvenční soud uspořádal o půl roku později. Stěžovatelka na tomto jednání hlasovala proti přijetí navrženého plánu. Soud první instance nejprve plán neschválil s odůvodněním, že nezákonně zvýhodňuje jednoho z věřitelů, který měl společnost O. v jeho důsledku převzít. Po zásahu vrchního soudu však městský soud plán schválil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a navrhla konání ústního slyšení, na kterém by před vrchním soudem byli vyslechnuti svědci, kteří měli prokázat nepoctivost reorganizačního plánu. Vrchní soud však ústní slyšení nepovažoval za potřebné s odůvodněním, že skutkové okolnosti již byly dostatečně objasněny na základě spisu a navrhované svědecké výpovědi nejsou v dané věci relevantní. Dovolání stěžovatelky bylo následně zamítnuto rovněž s argumentem, že jednání věřitelů je ústním slyšením sui generis.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že nekonáním ústního slyšení v dané věci, ačkoliv o něj opakovaně žádala, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

a)  Obecné zásady

Soud připomněl, že právo na ústní projednání je jedním za základních principů, na nichž spočívá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak nejedná se o právo absolutní. Ústní slyšení není třeba konat, pokud: a) neexistuje spor ohledně skutkových okolností a soudy mohou věc dostatečně posoudit na základě spisu, b) jedná se o právní otázky omezeného rozsahu či nižší míry složitosti a c) jsou předmětem řízení vysoce technické otázky (Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku, č. 55391/13 a 2 další, rozsudek velkého senátu ze dne 6. listopadu 2018, § 190).

b)  Použití těchto zásad na projednávanou věc

Soud konstatoval, že v projednávané věci se jednalo o druhou fázi insolvenčního řízení, tj. už bylo stanoveno, že dlužník je v insolvenci, a soudy měly posoudit výnosnost navrhovaného řešení pro věřitele dané společnosti (viz a contrario Exel proti České republice, č. 48962/99, rozhodnutí ze dne 5. července 2005). Rozhodovalo se o tom, zda věřiteli již schválený reorganizační plán sleduje nepoctivé úmysly tím, že neoprávněně zvýhodňuje jednoho z věřitelů. Podle ustálené vnitrostátní judikatury to znamenalo zejména posoudit, v jakém rozsahu je tento plán způsobilý uspokojit pohledávky věřitelů v porovnání s možnými alternativami (Hodina proti České republice, č. 18381/23, rozhodnutí ze dne 3. července 2025, § 13). Dle Soudu se tedy jednalo spíše o technické zhodnocení než o objasňování skutkových okolností. Vnitrostátní soudy zde tudíž mohly učinit informované rozhodnutí na základě písemných vyjádření stěžovatelky a spisu (Brož proti České republice, č. 11216/22, rozhodnutí ze dne 13. března 2025, § 19). Soud navíc uznal, že stěžovatelka se účastnila ústního slyšení sui generis na jednání věřitelů, které se konalo na městském soudě a kde mohla ústně přednést své argumenty a námitky proti reorganizačnímu plánu. Rovněž o něm mohla hlasovat, přičemž hlasovala proti. Ve světle těchto skutečností Soud rozhodl, že nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.