Přehled
Text
Obecný komentář č. 14 (2000)
Právo na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví
(článek 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
PODSTATNÉ OTÁZKY VYVSTÁVAJÍCÍ PŘI PROVÁDĚNÍ MEZINÁRODNÍHO PAKTU O HOSPODÁŘSKÝCH, SOCIÁLNÍCH A KULTURNÍCH PRÁVECH
1. Zdraví je základní lidské právo nezbytné pro výkon ostatních lidských práv. Každá lidská bytost má právo požívat nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, napomáhající k důstojnému životu. O uskutečňování práva na zdraví lze usilovat prostřednictvím řady vzájemně se doplňujících přístupů, jako je tvorba zdravotních politik, provádění zdravotních programů vypracovaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO) nebo přijetí zvláštních právních nástrojů. Právo na zdraví kromě toho zahrnuje určité složky, které jsou právně vymahatelné.1
2. Právo člověka na zdraví uznává řada mezinárodních nástrojů. V čl. 25 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv je uvedeno: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření“. V mezinárodním právu lidských práv obsahuje Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech nejucelenější článek o právu na zdraví. V souladu s čl. 12 odst. 1 paktu státy, smluvní strany paktu, uznávají „právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví“, zatímco v čl. 12 odst. 2 je jako příklad vyjmenována řada opatření, která „státy, smluvní strany paktu, učiní k dosažení plného uskutečnění tohoto práva“. Právo na zdraví je dále uznáno mimo jiné v čl. 5 písm. e) bodě iv) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965, v čl. 11 odst. 1 písm. f) a článku 12 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 a v článku 24 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989. Právo na zdraví uznává rovněž několik regionálních nástrojů ochrany lidských práv, například revidovaná Evropská sociální charta z roku 1961 (článek 11), Africká charta lidských práv a práv národů z roku 1981 (článek 16) a Dodatkový protokol k Americké úmluvě o lidských právech v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv z roku 1988 (článek 10). Právo na zdraví bylo rovněž vyhlášeno Komisí pro lidská práva,2 jakož i ve Vídeňské deklaraci a akčním programu z roku 1993 a v dalších mezinárodních nástrojích.3
3. Právo na zdraví úzce souvisí s uplatňováním dalších lidských práv a je na něm závislé, jak je uvedeno v „Mezinárodní listině lidských práv“ (International Bill of Human Rights), včetně práva na výživu, bydlení, práci, vzdělání, lidskou důstojnost, život, nediskriminaci, rovnost, zákaz mučení, soukromí, přístup k informacím a svobodu sdružování, shromažďování a pohybu. Tato a další práva a svobody jsou nedílnou součástí práva na zdraví.
4. Třetí výbor Valného shromáždění OSN v návrhu článku 12 paktu nepřijal definici zdraví uvedenou v preambuli Ústavy WHO, která pojímá zdraví jako „stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a ne pouhou nepřítomnost nemoci a neduživosti“. Avšak odkaz v čl. 12 odst. 1 paktu na „nejvýše dosažitelnou úroveň fyzického a duševního zdraví“ se neomezuje pouze na právo na zdravotní péči. Přípravné práce k čl. 12 odst. 2 a jeho výslovné znění naopak potvrzují, že právo na zdraví zahrnuje širokou škálu sociálně-ekonomických faktorů podporujících podmínky, za nichž mohou lidé vést zdravý život, a vztahuje se na základní faktory zdraví, jako je jídlo a výživa, bydlení, přístup k nezávadné pitné vodě, odpovídající hygiena, bezpečné a zdravé pracovní podmínky a zdravé životní prostředí.
5. Výbor si je vědom toho, že pro miliony lidí na celém světě stále zůstává plné dosažení práva na zdraví vzdáleným cílem. V mnoha případech, zejména pro ty, kteří žijí v chudobě, je navíc tento cíl stále vzdálenější. Výbor uznává velké strukturální a další překážky vyplývající z mezinárodních a dalších faktorů mimo kontrolu států, které brání plné realizaci článku 12 v mnoha státech, smluvních stranách paktu.
6. S cílem pomoci státům, smluvním stranám paktu, v provádění paktu a v plnění jejich povinnosti podávat zprávy se tento obecný komentář zaměřuje na normativní obsah článku 12 (část I), na povinnosti států, smluvních stran paktu, (část II), na jejich porušování (část III) a prováděnína vnitrostátní úrovni (část IV), zatímco povinnostem subjektů jiných než států, smluvních stran paktu, se věnuje část V. Obecný komentář je založen na mnohaletých zkušenostech výboru se zkoumáním zpráv států, smluvních stran paktu.
I. NORMATIVNÍ OBSAH ČLÁNKU 12
7. Definice práva na zdraví je uvedena v čl. 12 odst. 1, zatímco čl. 12 odst. 2 vyjmenovává názorné, nevyčerpávající příklady povinností států, smluvních stran paktu.
8. Právo na zdraví nelze chápat jako právo na to být zdravý. Právo na zdraví zahrnuje svobody i nároky. Mezi svobody patří právo na kontrolu nad vlastním zdravím a tělem, včetně sexuální a reprodukční svobody, a právo nebýt vystaven zásahům, jako je právo nebýt podroben mučení a lékařské péči a pokusům bez souhlasu. Nároky naopak zahrnují právo na systém ochrany zdraví, který poskytuje lidem rovnost příležitostí k požívání nejvyšší dosažitelné úrovně zdraví.
9. Pojem „nejvýše dosažitelná úroveň zdraví“ v čl. 12 odst. 1 zohledňuje jak biologické, tak i sociálně-ekonomické podmínky jedince a dostupné zdroje státu. Existuje řada aspektů, které nelze řešit pouze v rámci vztahu mezi státy a jednotlivci; stát zejména nemůže zajistit dobré zdraví ani státy nemohou poskytnout ochranu před každou možnou příčinou špatného zdravotního stavu člověka. Genetické faktory, individuální náchylnost ke zdravotním potížím a osvojení nezdravého nebo riskantního životního stylu tak mohou hrát důležitou roli ve zdraví jednotlivce. Proto je třeba právo na zdraví chápat jako právo na užívání různých zařízení, zboží, služeb a podmínky nezbytné pro požívání nejvyšší dosažitelné úrovně zdraví.
10. Od přijetí dvou mezinárodních paktů v roce 1966 se zdravotní situace ve světě dramaticky změnila a pojem zdraví prošel podstatnými změnami a rovněž se rozšířil jeho rámec. V úvahu je bráno více faktorů zdraví, jako je distribuce zdrojů a rozdíly mezi ženami a muži. Širší definice zdraví bere v úvahu také související společenské problémy, jako je násilí nebo ozbrojené konflikty.4 Kromě toho dříve neznámé nemoci, jako je virus lidského imunodeficitu a syndrom získané imunodeficience (HIV/AIDS), a další nemoci, které se více rozšířily, jako je rakovina, jakož i rychlý růst světové populace vytvořily nové překážky uskutečňování práva na zdraví, které je třeba vzít v úvahu při výkladu článku 12.
11. Výbor vykládá právo na zdraví dle definice v čl. 12 odst. 1 jako inkluzivní právo vztahující se nejen na včasnou a náležitou zdravotní péči, ale také na základní faktory zdraví, jako je přístup k nezávadné pitné vodě a odpovídající hygiena, odpovídající dodávky nezávadných potravin, výživa a bydlení, zdravé pracovní a životní podmínky a přístup ke vzdělávání a informacím týkajícím se zdraví, včetně informací o sexuálním a reprodukčním zdraví. Dalším důležitým ohledem je účast obyvatelstva na veškerém rozhodování o zdraví na komunitní, vnitrostátní a mezinárodní úrovni.
12. Právo na zdraví ve všech svých podobách a na všech úrovních zahrnuje následující vzájemně související základní prvky, jejichž přesné uplatňování bude záviset na podmínkách převládajících v konkrétním státě, smluvní straně paktu:
a) Dostupnost. Ve státě, smluvní straně paktu, musí být k dispozici v dostatečném množství fungující veřejná zdravotnická zařízení a zařízení zdravotní péče, zboží a služby a programy. Přesná povaha zařízení, zboží a služeb se bude lišit v závislosti na mnohých činitelích, včetně úrovně rozvoje státu, smluvní strany paktu. Mezi tyto činitele budou patřit faktory zdraví, jako je nezávadná pitná voda a dostatečná hygienická zařízení, nemocnice, kliniky a další budovy související se zdravím, vyškolený lékařský a odborný personál pobírající domácí konkurenceschopné mzdy, a základní léčiva vymezená Akčním programem pro základní léčiva WHO.5
b) Přístupnost. Zdravotnická zařízení, zboží a služby musí být přístupné všem bez jakékoliv diskriminace v rámci jurisdikce státu, smluvní strany paktu. Přístupnost má čtyři překrývající se roviny:
i. Nediskriminace: zdravotnická zařízení, zboží a služby6 musí být přístupné všem, zejména těm nejzranitelnějším nebo marginalizovaným skupinám obyvatelstva, a to jak dle práva, tak fakticky, bez diskriminace z jakékoli zakázaného důvodu.7
ii. Fyzická přístupnost: zdravotnická zařízení, zboží a služby musí být v bezpečném fyzickém dosahu pro všechny skupiny obyvatelstva, zejména pro zranitelné nebo marginalizované skupiny, jako jsou etnické menšiny a původní obyvatelstvo, ženy, děti, dospívající, senioři, osoby se zdravotním postižením a osoby s HIV/AIDS. Přístupnost také znamená, že lékařské služby a základní faktory zdraví jako nezávadná pitná voda a odpovídající hygienická zařízení jsou bezpečně fyzicky dosažitelné, a to i ve venkovských oblastech. Přístupnost dále zahrnuje odpovídající přístup do budov pro osoby se zdravotním postižením.
iii. Ekonomická přístupnost (cenová dostupnost): zdravotnická zařízení, zboží a služby musí být cenově dostupné pro všechny. Placení za služby zdravotní péče, jakož i za služby související s faktory zdraví musí být založeno na zásadě rovnosti, která zajistí, aby tyto služby, ať už poskytované soukromě nebo veřejně, byly dostupné pro všechny, včetně sociálně znevýhodněných skupin. Zásada rovnosti vyžaduje, aby chudší domácnosti nebyly ve srovnání s bohatšími domácnostmi neúměrně zatíženy výdaji za zdravotní péči.
iv. Přístupnost k informacím: přístupnost zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a dále předávat informace a myšlenky8 týkající se otázek zdraví. Přístupnost informací by však neměla zasahovat do práva na důvěrné zacházení s osobními údaji o zdravotním stavu.
c) Přijatelnost. Všechna zdravotnická zařízení, zboží a služby musí respektovat pravidla lékařské etiy a být vhodné z kulturního hlediska, tj. respektovat kulturu jednotlivců, menšin, národů a komunit, citlivě zohledňovat potřeby v závislosti na pohlaví a životním cyklu, a musí být navrženy tak, aby respektovaly důvěrnost a zlepšovaly zdravotní stav dotyčných osob.
d) Kvalita. Kromě toho, že zdravotnická zařízení, zboží a služby musí být kulturně přijatelné, musí být také z vědeckého a lékařského hlediska vhodné a dostatečně kvalitní. To vyžaduje mimo jiné kvalifikovaný zdravotnický personál, vědecky schválené léky, u nichž neuplynula doba použitelnosti, a nemocniční vybavení, nezávadnou pitnou vodu a odpovídající hygienu.
13. Nevyčerpávající výčet příkladů v čl. 12 odst. 2 poskytuje vodítko při určování opatření, která mají státy přijmout. Uvádí konkrétní obecné příklady opatření vyplývajících ze široké definice práva na zdraví obsažené v čl. 12 odst. 1, čímž objasňuje obsah tohoto práva, jak je ukázáno na příkladech v následujících odstavcích.9
Ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. a). Právo na mateřství, na dítě a reprodukční zdraví
14. „Opatření ke snížení počtu „potratů“ (v původním znění užíván výraz „stillbirth rate“) [jelikož termín „potrat“, použitý v oficiálním českém překladu paktu, může označovat různé skutečnosti, pro účely tohoto komentáře upřesňujeme, že ve výchozím textu stojí výraz „stillbirth rate“ – počet mrtvě narozených dětí – pozn. překl.] a kojenecké úmrtnosti a opatření ke zdravému vývoji dítěte“ (čl. 12 odst. 2 písm. a))10 lze chápat tak, že vyžaduje opatření ke zlepšení zdraví dětí a matek, služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, včetně přístupu k plánování rodiny, prenatální a postnatální péči,11 pohotovostních porodnických služeb a přístupu k informacím a také ke zdrojům nezbytným k jednání na základě těchto informací.12
Ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. b). Právo na zdravé životní a pracovní prostředí
15. „Zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny“ (čl. 12 odst. 2 písm. b)) zahrnuje mimo jiné preventivní opatření, pokud jde o pracovní úrazy a nemoci z povolání; požadavek zajistit dostatečný přísun nezávadné pitné vody a základní hygienu; prevenci a snižování vystavování obyvatel škodlivým látkám, jako je záření a škodlivé chemikálie nebo jiné škodlivé podmínky prostředí, které mají přímý nebo nepřímý dopad na lidské zdraví.13 Průmyslová hygiena se dále vztahuje na minimalizaci příčin zdravotních rizik v pracovním prostředí do takové míry, jak je to přiměřeným způsobem proveditelné.14 Ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. b) rovněž zahrnuje přiměřené bydlení a bezpečné a hygienické pracovní podmínky, přiměřené dodávky potravin a řádnou výživu a odrazuje od zneužívání alkoholu a od užívání tabáku, drog a jiných škodlivých látek.
Ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. c). Právo na prevenci, léčbu a kontrolu nemocí
16. „Prevence, léčení a kontrola epidemických, místních nemocí, chorob z povolání a jiných nemocí“ (čl. 12 odst. 2 písm. c)) požaduje zavedení preventivních a vzdělávacích programů pro zdravotní rizika související s chováním, jako jsou pohlavně přenosné nemoci, zejména HIV/AIDS, nebo které nepříznivě ovlivňující sexuální a reprodukční zdraví, a podporu sociálních faktorů dobrého zdraví, jako je bezpečnost prostředí, vzdělání, ekonomický rozvoj a rovnost žen a mužů. Právo na léčbu zahrnuje vytvoření systému neodkladné lékařské péče pro případy nehod, epidemií a podobných zdravotních rizik, opatření odstraňování následků katastrof a poskytování humanitární pomoci v naléhavých situacích. Kontrola nemocí se týká individuálního a společného úsilí států mimo jiné o zpřístupnění příslušných technologií, využívání a zlepšování epidemiologického dozoru a shromažďování údajů na základě členění podle určitých kritérií, provádění nebo zlepšování imunizačních programů a dalších strategií kontroly infekčních onemocnění.
Ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. d). Právo na zdravotnická zařízení, zboží a služby15
17. „Vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci“ (čl. 12 odst. 2 písm. d)) fyzické i duševní zahrnuje poskytování rovného a včasného přístupu k základním preventivním, léčebným, rehabilitačním zdravotnickým službám a vzdělávání v oblasti zdraví, pravidelné screeningové programy, náležitou léčbu běžných onemocnění, chorob, úrazů a zdravotních postižení, nejlépe na komunitní úrovni, poskytování základních léčiv a vhodnou léčbu a péči o duševní zdraví. Dalším důležitým ohledem je zlepšení a podpora účasti obyvatel na poskytování preventivních a léčebných zdravotních služeb, jako je organizace zdravotnictví, systém pojištění a zejména účast na politických rozhodnutích spojených s právem na zdraví na komunitní i národní úrovni.
Článek 12. Zvláštní témata s širokým uplatněním
Nediskriminace a rovné zacházení
18. Na základě čl. 2 odst. 2 a článku 3 pakt zakazuje jakoukoli diskriminaci v přístupu ke zdravotní péči a základním faktorům zdraví, jakož i k prostředkům a nárokům na jejich dosažení na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu, tělesného nebo duševního postižení, zdravotního stavu (včetně HIV/AIDS), sexuální orientace a občanského, politického, sociálního nebo jiného postavení, jejímž záměrem nebo účinkem je zrušení nebo narušení rovného požívání nebo vykonávání práva na zdraví. Výbor zdůrazňuje, že mnoho opatření, jako je většina strategií a programů určených k odstranění diskriminace na základě zdraví, lze uskutečnit s minimálními dopady na zdroje prostřednictvím přijetí, změny nebo zrušení právních předpisů nebo šířením informací. Výbor připomíná obecný komentář č. 3, odst. 12, který uvádí, že i v době vážných omezení zdrojů musí být zranitelní členové společnosti chráněni přijetím relativně levných cílených programů.
19. S ohledem na právo na zdraví je třeba zdůraznit rovnost přístupu ke zdravotní péči a zdravotnickým službám. Státy mají zvláštní povinnost poskytnout těm, kteří nemají dostatečné prostředky, nezbytné zdravotní pojištění a přístup k zdravotnickým zařízením a zabránit jakékoli diskriminaci z mezinárodně zakázaných důvodů při poskytování zdravotní péče a zdravotních služeb, zejména pokud jde o základní povinnosti práva na zdraví.16 Nevhodné přidělení zdravotnických zdrojů může vést k diskriminaci, která nemusí být zjevná. Například v oblasti investic by neměly být neúměrně upřednostňovány drahé léčebné zdravotnické služby, které jsou často přístupné pouze malé, privilegované části obyvatelstva, před primární a preventivní zdravotní péčí ve prospěch mnohem větší části obyvatelstva.
Hledisko rovnosti žen a mužů
20. Výbor doporučuje, aby státy začlenily hledisko rovnosti žen a mužů do svých politik, plánování, programů a výzkumu v oblasti zdraví s cílem podpořit lepší zdraví žen i mužů. Přístup založený na rovnosti žen a mužů uznává, že biologické a sociokulturní faktory hrají významnou roli v ovlivňování zdraví mužů a žen. Pro zjištění a nápravu nerovností v oblasti zdraví je zásadní členit zdravotní a socioekonomické údaje podle pohlaví.
Ženy a právo na zdraví
21. Za účelem odstranění diskriminace žen je třeba vyvinout a provádět komplexní vnitrostátní strategii na podporu práva žen na zdraví po celý jejich život. Taková strategie by měla zahrnovat zásahy cílené na prevenci a léčbu onemocnění postihujících ženy, jakož i politiky pro zajištění přístupu k celé škále vysoce kvalitní a cenově dostupné zdravotní péče, včetně služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví. Hlavním cílem by mělo být snížení zdravotních rizik ohrožujících ženy, zejména snížení úmrtnosti matek a ochrana žen před domácím násilím. Uskutečňování práva na zdraví ženami vyžaduje odstranění všech překážek, které brání přístupu ke zdravotnickým službám, vzdělávání a informacím, a to včetně oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví. Dále je důležité podniknout preventivní, podpůrné a nápravné kroky, které by ženy chránily před dopadem škodlivých tradičních kulturních postupů a norem, které jim upírají plná reprodukční práva.
Děti a dospívající
22. V čl. 12 odst. 2 písm. a) je popsána potřeba přijmout opatření ke snížení dětské úmrtnosti a podpoře zdravého vývoje kojenců a dětí. Následující mezinárodní nástroje pro lidská práva uznávají, že děti a dospívající mají právo na dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně zdraví a na přístup k zařízením pro léčbu onemocnění.17 Úmluva o právech dítěte nařizuje státům zajistit přístup k základním zdravotnickým službám pro dítě a jeho rodinu, včetně prenatální a postnatální péče o matky. Úmluva spojuje tyto cíle se zajištěním přístupu k informacím o preventivním a zdraví podporujícím chování vhodným pro děti a s podporou rodin a komunit při uplatňování těchto postupů. Uplatňování zásady nediskriminace vyžaduje, aby dívky i chlapci měli rovný přístup k odpovídající výživě, bezpečnému prostředí a zdravotnickým službám v oblasti fyzického i duševního zdraví. Je třeba přijmout účinná a přiměřená opatření k odstranění škodlivých tradičních postupů ovlivňujících zdraví dětí, zejména dívek, včetně sňatku v raném věku, mrzačení ženských pohlavních orgánů, zvýhodňování dětí mužského pohlaví v krmení a péči.18 Dětem se zdravotním postižením by měla být dána příležitost dosáhnout naplňujícího a důstojného života a zapojovat se ve své komunitě.
23. Státy, smluvní strany paktu, by měly poskytovat bezpečné a podpůrné prostředí pro dospívající, které jim zajistí možnost účastnit se rozhodnutí ovlivňujících jejich zdraví, rozvíjet životní dovednosti, získávat odpovídající informace, přijímat rady a vyjednávat o vlastních volbách v oblasti chování ovlivňujícího zdraví. Uskutečňování práva na zdraví dospívajících závisí na rozvoji zdravotní péče vhodné pro mládež, která respektuje důvěrnost a soukromí a zahrnuje odpovídající služby v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví.
24. Ve všech politikách a programech cílených na zaručení práva na zdraví dětí a dospívajících musí být především zohledněn jejich nejlepší zájem.
Senioři
25. Pokud jde o uskutečňování práva na zdraví seniorů, výbor v souladu s odstavci 34 a 35 obecného komentáře č. 6 (1995) znovu zdůrazňuje důležitost integrovaného přístupu kombinujícího prvky preventivní, léčebné a rehabilitační zdravotní péče. Tato opatření by měla být založena na pravidelných kontrolách osob obou pohlaví, na fyzických i psychologických rehabilitačních opatřeních zaměřených na zachování funkčnosti a samostatnosti seniorů a na pozornosti a péči věnované chronicky a nevyléčitelně nemocným osobám, která je ušetří zbytečné bolesti a umožní jim důstojně zemřít.
Osoby se zdravotním postižením
26. Výbor znovu zdůrazňuje odstavec 34 svého obecného komentáře č. 5, který se věnuje problematice osob se zdravotním postižením v souvislosti s právem na fyzické a duševní zdraví. Výbor navíc zdůrazňuje potřebu zajistit, aby nejen veřejné zdravotnictví, ale i soukromí poskytovatelé zdravotních služeb a zařízení dodržovali zásadu nediskriminace ve vztahu k osobám se zdravotním postižením.
Původní obyvatelstvo
27. S ohledem na nově vznikající oblast mezinárodního práva a praxi a nedávná opatření přijatá státy v souvislosti s původním obyvatelstvem19 považuje výbor za užitečné určit prvky, které by pomohly vymezit právo původního obyvatelstva na zdraví, aby státům s původním obyvatelstvem lépe umožnil provádět ustanovení obsažená v článku 12 paktu. Výbor bere v úvahu, že původní obyvatelé mají právo na specifická opatření, která by jim umožnila lepší přístup ke zdravotnickým službám a péči. Tyto zdravotnické služby by měly být kulturně přiměřené a zohledňovat tradiční preventivní péči, léčebné postupy a léky. Státy by měly původním obyvatelům poskytovat zdroje k navrhování, vykonávání a ke kontrole těchto služeb tak, aby mohli požívat nejvyšší dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. Měly by být rovněž chráněny nepostradatelné léčivé rostliny, zvířata a nerosty nezbytné pro plné požívání zdraví původními obyvateli. Výbor poukazuje na to, že v komunitách původních obyvatel je zdraví jednotlivce často spojeno se zdravím společnosti jako celku a má kolektivní rozměr. V tomto ohledu má výbor za to, že činnosti související s rozvojem, které vedou k vysídlení původních obyvatel proti jejich vůli z jejich tradičních území a prostředí, jim tímto odepírají zdroje výživy a narušují jejich symbiotický vztah s jejich zemí a mají škodlivý dopad na jejich zdraví.
Omezení
28. Otázky veřejného zdraví jsou někdy státy využívány jako důvody pro omezení výkonu dalších základních práv. Výbor by rád zdůraznil, že ustanovení paktu o omezení, článek 4, je primárně zamýšleno na ochranu práv jednotlivců, nikoli na to, aby umožňovalo státům ukládat omezení. V důsledku toho stát, smluvní strana paktu, který například vězní osoby s přenosnými nemocemi, jako je HIV/AIDS, nebo omezuje jejich pohyb, odmítá dovolit lékařům ošetřit osoby, o nichž se předpokládá, že se staví proti vládě, nebo neposkytuje imunizaci proti závažným infekčním onemocněním dané komunity z důvodů, jako je národní bezpečnost nebo ochrana veřejného pořádku, má povinnost odůvodnit tak závažná opatření ve vztahu ke každému z prvků uvedených v článku 4. Taková omezení musí být v souladu se zákonem, včetně mezinárodních norem v oblasti lidských práv, slučitelná s povahou práv chráněných paktem, v zájmu zamýšlených legitimních cílů a nezbytně nutná pro podporu obecného blahobytu v demokratické společnosti.
29. V souladu s čl. 5 odst. 1 musí být taková omezení přiměřená, tj. musí být přijata nejméně omezující alternativa, pokud je k dispozici několik druhů omezení. I když jsou taková omezení z důvodu ochrany veřejného zdraví v zásadě povolena, měla by mít omezenou dobu platnosti a měla by být podrobována přezkumu.
II. POVINNOSTI STÁTŮ, SMLUVNÍCH STRAN PAKTU
Obecné právní povinnosti
30. Přestože pakt stanoví postupné uskutečňování a uznává překážky vyplývající z omezených dostupných zdrojů, zároveň také ukládá státům, smluvním stranám paktu, různé povinnosti, které mají okamžitou účinnost. Státy, smluvní strany paktu, mají v souvislosti s právem na zdraví okamžité povinnosti, například zaručit, že toto právo bude vykonáváno bez jakékoli diskriminace (čl. 2 odst. 2) a povinnost podniknout kroky (čl. 2 odst. 1) k plné realizaci článku 12. Takové kroky musí být promyšlené, konkrétní a cílené k plnému uskutečnění práva na zdraví.20
31. Postupné dosahování práva na zdraví po určitou dobu by nemělo být vykládáno tak, že by státy, smluvní strany paktu, zbavovalo povinností jakékoli smysluplné náplně. Postupné dosahování spíše znamená, že státy, smluvní strany paktu, mají konkrétní a trvalou povinnost postupovat co nejrychleji a nejúčinněji k plné realizaci článku 12.21
32. Stejně jako u všech ostatních práv uvedených v paktu existuje silná domněnka, že opatření se zpětnou účinností přijatá v souvislosti s právem na zdraví nejsou přípustná. Pokud budou záměrně přijata jakákoli opatření se zpětnou účinností, má stát, smluvní strana paktu, povinnost prokázat, že byla zavedena po pečlivém zvážení všech jiných možností a že jsou řádně odůvodněna odkazem na soubor práv stanovených paktem v kontextu plného využití maximální míry dostupných zdrojů státu, smluvní strany paktu.22
33. Právo na zdraví, stejně jako všechna lidská práva, ukládá státům, smluvním stranám paktu, tři druhy nebo úrovně povinností: povinnosti dodržovat, chránit a naplňovat. Povinnost naplňovat dále sama obsahuje povinnosti usnadňovat, poskytovat a podporovat.23 Povinnost dodržovat vyžaduje, aby se státy vyhnuly přímým či nepřímým zásahům do požívání práva na zdraví. Povinnost chránit vyžaduje, aby státy přijaly opatření, která zabrání třetím stranám zasahovat do záruk podle článku 12. Konečně, povinnost naplňovat vyžaduje, aby státy přijaly vhodná legislativní, administrativní, rozpočtová, soudní, podpůrná a další opatření k plnému uskutečnění práva na zdraví.
Zvláštní právní povinnosti
34. Státy jsou zejména povinny dodržovat právo na zdraví mimo jiné tím, že se nedopustí odepření nebo omezení rovného přístupu všech osob, včetně vězňů nebo zadržovaných osob, menšin, žadatelů o azyl a nelegálních přistěhovalců, k preventivním, léčebným a paliativním zdravotnickým službám; zdrží se prosazování diskriminačních postupů jako státní politiky a zdrží se zavádění diskriminačních postupů souvisejících se zdravotním stavem a potřebami žen. Povinnosti dodržovat dále zahrnují povinnost státu vyvarovat se zákazu nebo znemožnění tradiční preventivní péče, léčebných postupů a léků, vyvarovat se prodeje nebezpečných léčiv a používání léčebných postupů pod nátlakem, pokud to není výjimečně při léčbě duševních chorob nebo prevenci a kontrole přenosných nemocí. Tyto výjimečné případy by měly podléhat zvláštním a omezujícím podmínkám s ohledem na osvědčené postupy a příslušné mezinárodní normy, včetně Zásad ochrany osob s duševními chorobami a zlepšení péče o duševní zdraví.24 Státy by se navíc měly zdržet omezování přístupu k antikoncepci a jiným prostředkům k zachování sexuálního a reprodukčního zdraví, cenzury, zadržování nebo úmyslného zkreslování informací o zdraví, včetně informací a vzdělávání v oblasti sexuality, jakož i bránění účasti lidí na záležitostech souvisejících se zdravím. Státy by se rovněž měly zdržet nezákonného znečišťování ovzduší, vody a půdy, např. prostřednictvím průmyslového odpadu ze státních zařízení, používání nebo testování jaderných, biologických nebo chemických zbraní, pokud takové testování vede k uvolňování látek škodlivých pro lidské zdraví, a omezování přístupu ke zdravotnickým službám jako represivního opatření, např. během ozbrojených konfliktů, v rozporu s mezinárodním humanitárním právem.
35. Povinnost chránit zahrnuje mimo jiné povinnosti států přijímat právní předpisy nebo jiná opatření zajišťující rovný přístup ke zdravotní péči a službám souvisejícím se zdravím poskytovaných třetími stranami; zajistit, aby privatizace zdravotnictví neohrožovala dostupnost, přístupnost, přijatelnost a kvalitu zdravotnických zařízení, zboží a služeb; kontrolovat prodej zdravotnického vybavení a léků třetími stranami a zajistit, aby lékaři a další zdravotničtí pracovníci splňovali příslušné standardy vzdělání a dovedností a řídili se etickým kodexem. Státy jsou rovněž povinny zajistit, aby škodlivé sociální nebo tradiční postupy nezasahovaly do přístupu k prenatální a postnatální péči a plánování rodiny; zabránit třetím stranám v nátlaku na ženy, aby podstupovaly tradiční praktiky, např. mrzačení ženských pohlavních orgánů, a přijmout opatření na ochranu všech zranitelných nebo marginalizovaných skupin společnosti, zejména žen, dětí, dospívajících a seniorů, s ohledem na projevy násilí založené na pohlaví. Státy by rovněž měly zajistit, aby třetí strany neomezovaly přístup lidí k informacím a službám v oblasti zdraví.
36. Povinnost naplňovat vyžaduje, aby státy, smluvní strany paktu, mimo jiné v dostatečné míře uznaly právo na zdraví ve vnitrostátních politických a právních systémech, nejlépe prováděním právních předpisů, a přijaly vnitrostátní politiku v oblasti zdraví s podrobným plánem na uskutečňování práva na zdraví. Státy musí zajistit poskytování zdravotní péče, včetně imunizačních programů proti hlavním infekčním chorobám, a zajistit všem rovný přístup k základním faktorům zdraví, jako jsou nutričně bezpečné potraviny a pitná voda, základní hygiena a odpovídající bytové a životní podmínky. Veřejná zdravotnická infrastruktura by měla poskytovat služby v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, včetně bezpečného mateřství, zejména ve venkovských oblastech. Státy musí zajistit odpovídající vzdělávání lékařů a dalšího zdravotnického personálu, zabezpečit dostatečný počet nemocnic, klinik a dalších zdravotnických zařízení a podpořit zakládání institucí poskytujících poradenské služby a služby v oblasti duševního zdraví, s patřičným ohledem na jejich spravedlivou distribuci po celé zemi. Mezi další povinnosti patří poskytování veřejného, soukromého nebo smíšeného systému zdravotního pojištění, které je cenově dostupné pro všechny, podpora lékařského výzkumu a výchovy ke zdraví, jakož i informační kampaně, zejména s ohledem na HIV/AIDS, sexuální a reprodukční zdraví, tradiční postupy, domácí násilí, zneužívání alkoholu a užívání cigaret, drog a jiných škodlivých látek. Státy jsou rovněž povinny přijmout opatření proti zdravotním rizikům v oblasti životního prostředí a práce a proti jakékoli jiné hrozbě, jak ukazují epidemiologické údaje. Za tímto účelem by měly být vytvářeny a prováděny vnitrostátní politiky zaměřené na snižování a odstraňování znečištění ovzduší, vody a půdy, včetně znečištění těžkými kovy, jako je olovo pocházející z benzínu. Státy, smluvní strany paktu, jsou dále povinny vytvořit, provádět a pravidelně přezkoumávat jednotnou vnitrostátní politiku, aby se minimalizovalo riziko pracovních úrazů a nemocí z povolání, a rovněž stanovit jednotnou vnitrostátní politiku pro bezpečnost práce a zdravotnické služby25.
37. Povinnost naplňovat (usnadňovat) vyžaduje, aby státy mimo jiné přijaly pozitivní opatření, která jednotlivcům a komunitám umožní a usnadní požívání práva na zdraví. Státy, smluvní strany paktu, jsou rovněž povinny naplňovat (poskytovat) konkrétní právo obsažené v paktu, pokud jednotlivci nebo skupina nejsou schopni z důvodů, které nemohou ovlivnit, toto právo sami uskutečnit pomocí prostředků, které mají k dispozici. Povinnost naplňovat (podporovat) právo na zdraví vyžaduje, aby státy podnikaly opatření, která povedou k vytváření, udržování a obnovování zdraví populace. Mezi tyto povinnosti patří: i) podporovat uznávání faktorů, které napomáhají kladným zdravotním výsledkům, např. výzkum a poskytování informací, ii) zajistit, aby zdravotnické služby byly kulturně přiměřené a aby byl zdravotnický personál vyškolen k rozpoznávání a reagování na zvláštní potřeby zranitelných nebo marginalizovaných skupin, iii) zajistit, aby stát plnil své povinnosti při šíření vhodných informací týkajících se zdravého životního stylu a výživy, škodlivých tradičních postupů a dostupnosti služeb, (iv) podporovat lidi v informovaném rozhodování o jejich zdraví.
Mezinárodní povinnosti
38. Ve svém obecném komentáři č. 3 výbor upozornil na povinnost všech států, smluvních stran paktu, podnikat jednotlivě i prostřednictvím mezinárodní pomoci a spolupráce, zejména ekonomické a technické, kroky k plnému uskutečnění práv uznaných v paktu, jako je právo na zdraví. V duchu článku 56 Charty Organizace spojených národů, zvláštních ustanovení paktu (článek 12, čl. 2 odst. 1 a články 22 a 23) a Deklarace z Almaty o primární zdravotní péči by státy, smluvní strany paktu, měly uznat zásadní roli mezinárodní spolupráce a plnit svůj závazek podniknout společná i samostatná opatření k dosažení plného uskutečnění práva na zdraví. V tomto ohledu jsou státy, smluvní strany paktu, odkazovány na deklaraci z Almaty, která prohlašuje, že stávající nepřípustná nerovnost ve zdravotním stavu lidí, zejména mezi těmi z rozvinutých a rozvojových zemí, jakož i v rámci států, je politicky, sociálně a ekonomicky nepřijatelná a je proto společným problémem všech zemí.26
39. Aby státy, smluvní strany paktu, splnily své mezinárodní povinnosti ve vztahu k článku 12, musí respektovat požívání práva na zdraví v jiných zemích a bránit třetím stranám v porušování tohoto práva v jiných zemích, pokud mohou tyto třetí strany ovlivnit právními nebo politickými prostředky v souladu s Chartou OSN a platným mezinárodním právem. V závislosti na dostupnosti zdrojů by státy měly usnadnit přístup k základním zdravotnickým zařízením, zboží a službám v jiných zemích, kdykoli je to možné, a poskytnout nezbytnou pomoc, jsou-li o ni požádány.27 Státy, smluvní strany paktu, by měly zajistit, že právu na zdraví bude věnována náležitá pozornost v mezinárodních dohodách, a za tímto účelem by měly zvážit vyvíjení dalších právních nástrojů. V souvislosti s uzavřením dalších mezinárodních dohod by státy, smluvní strany paktu, měly podniknout kroky k zajištění toho, aby tyto nástroje neměly nepříznivý dopad na právo na zdraví. Obdobně mají státy, smluvní strany paktu, povinnost zajistit, aby jejich jednání jakožto členů mezinárodních organizací náležitě zohledňovalo právo na zdraví. Státy, smluvní strany paktu, které jsou členy mezinárodních finančních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a regionálních rozvojových bank, by proto měly věnovat větší pozornost ochraně práva na zdraví při ovlivňování úvěrových politik, smluv o úvěru a mezinárodních opatření těchto institucí.
40. Státy, smluvní strany paktu, mají společnou a individuální odpovědnost v souladu s Chartou OSN a příslušnými rezolucemi Valného shromáždění OSN a Světového zdravotnického shromáždění spolupracovat při odstraňování následků katastrof a poskytování humanitární pomoci v době nouze, včetně pomoci uprchlíkům a vnitřně vysídleným osobám. Každý stát by se měl na tomto úkolu podílet v maximální možné míře. Přednost při poskytování mezinárodní lékařské pomoci, rozdělování a řízení zdrojů, jako je nezávadná pitná voda, potraviny a zdravotnický materiál, a finanční pomoci by měla být dána těm nejzranitelnějším nebo marginalizovaným skupinám obyvatelstva. Navíc vzhledem k tomu, že některé nemoci jsou snadno přenosné za hranice státu, má mezinárodní společenství kolektivní odpovědnost za řešení tohoto problému. Hospodářsky rozvinuté státy, smluvní strany paktu, mají zvláštní odpovědnost a zájem pomáhat v tomto ohledu chudším rozvojovým státům.
41. Státy, smluvní strany paktu, by se měly za všech okolností vyhnout uvalení embarga nebo podobným opatřením omezujícím zásobování jiného státu dostatečnými léky a lékařským vybavením. Omezení týkající se tohoto zboží by nikdy nemělo být využito jako nástroj politického a hospodářského tlaku. Výbor v tomto ohledu připomíná svůj postoj ke vztahu mezi hospodářskými sankcemi a dodržováním hospodářských, sociálních a kulturních práv, který je uveden v obecném komentáři č. 8.
42. Zatímco pouze státy jsou smluvními stranami paktu, a tudíž nesou konečnou odpovědnost za jeho dodržování, všichni členové společnosti – jednotlivci, včetně zdravotnických pracovníků, rodiny, místní komunity, mezivládní a nevládní organizace, organizace občanské společnosti i soukromý podnikatelský sektor – mají odpovědnost za uskutečňování práva na zdraví. Státy, smluvní strany paktu, by proto měly zajistit takové prostředí, které usnadňuje plnění těchto povinností.
Základní povinnosti
43. V obecném komentáři č. 3 výbor potvrzuje, že státy, smluvní strany paktu, mají základní povinnost zajistit uspokojení přinejmenším minimální nezbytné úrovně každého z práv formulovaných v paktu, včetně nezbytné primární zdravotní péče. Ve spojení s modernějšími nástroji, jako je akční program Mezinárodní konference o populaci a rozvoji,28 poskytuje deklarace z Almaty závazné pokyny k základním povinnostem vyplývajícím ze článku 12. Podle výboru tedy tyto základní povinnosti zahrnují přinejmenším tyto povinnosti:
a) zajistit právo na přístup ke zdravotnickým zařízením, zboží a službám na nediskriminačním základě, zejména zranitelným nebo marginalizovaným skupinám,
b) zajistit přístup k nezbytné základní výživě, která je nutričně přiměřená a bezpečná, zajistit každému život bez ohrožení hladem,
c) zajistit přístup k základnímu přístřeší, bydlení a hygieně a dostatečný přísun nezávadné pitné vody,
d) poskytnout základní léčiva, jež bývají příležitostně aktualizována v Akčním programu WHO pro základní léčiva,
e) zajistit spravedlivou distribuci všech zdravotnických zařízení, zboží a služeb,
f) na základě epidemiologických důkazů přijmout a provádět vnitrostátní strategii a akční plán veřejného zdraví řešící zdravotní problémy celé populace; strategie a akční plán musí být vytvářeny a pravidelně přezkoumávány na základě transparentního a participativního postupu; musí zahrnovat metody, jako jsou ukazatele a referenční kritéria spojené s právem na zdraví, pomocí nichž lze pečlivě sledovat pokrok; postup navrhování strategie a akčního plánu, jakož i jejich obsah musí věnovat zvláštní pozornost všem zranitelným nebo marginalizovaným skupinám.
44. Výbor rovněž potvrzuje, že srovnatelnou prioritu mají následující povinnosti:
a) zajistit reprodukční, mateřskou (prenatální i postnatální) a dětskou zdravotní péči,
b) zajistit imunizaci proti hlavním infekčním chorobám vyskytujícím se v komunitě,
c) přijmout opatření za účelem prevence, léčby a kontroly epidemických a endemických nemocí,
d) poskytovat vzdělávání a přístup k informacím týkajícím se hlavních zdravotních problémů v komunitě, včetně metod jejich prevence a kontroly,
e) zajistit vhodné vzdělávání zdravotnického personálu, včetně vzdělávání v oblasti zdraví a lidských práv.
45. Aby se předešlo jakýmkoli pochybnostem, výbor by rád zdůraznil, že je zvláště povinností států, smluvních stran paktu, a dalších subjektů, které jsou schopny pomáhat, poskytovat „mezinárodní součinnost a spolupráci, zejména hospodářskou a technickou,“29 které umožní rozvojovým zemím plnit jejich základní a další povinnosti uvedené v odstavcích 43 a 44 výše.
III. PORUŠOVÁNÍ
46. Je-li normativní obsah článku 12 (část I) uplatněn na povinnosti států, smluvních stran paktu (část II), uvede se do pohybu dynamický proces, který usnadní rozpoznání porušení práva na zdraví. Následující odstavce uvádějí příklady porušení článku 12.
47. Při rozhodování, které činnosti nebo opomenutí se rovnají porušení práva na zdraví, je důležité rozlišovat mezi neschopností a neochotou státu, smluvní strany paktu, plnit své povinnosti podle článku 12. Vyplývá to z čl. 12 odst. 1, který hovoří o nejvyšší dosažitelné úrovni zdraví, jakož i z čl. 2 odst. 1 paktu, který zavazuje každý stát, smluvní stranu paktu, k podniknutí nezbytných kroků při maximálním využití jeho dostupných zdrojů. Stát, který není ochoten využít v maximální míře své dostupné zdroje k uskutečnění práva na zdraví, porušuje své povinnosti podle článku 12. Pokud omezené zdroje znemožňují státu v plné míře dodržovat povinnosti plynoucí z paktu, nese stát důkazní břemeno v tom smyslu, že musí prokázat, že vynaložil veškeré úsilí k využití všech dostupných zdrojů, které má k dispozici, aby přednostně splnil povinnosti popsané výše. Je však třeba zdůraznit, že stát, smluvní strana paktu, nemůže za žádných okolností odůvodnit nedodržení základních povinností stanovených v odstavci 43 výše, které musejí být bezpodmínečně splněny.
48. K porušení práva na zdraví může dojít přímým jednáním států nebo jiných subjektů nedostatečně regulovaných státy. Přijetí jakýchkoli opatření se zpětnou účinností neslučitelných se základními povinnostmi vyplývajícími z práva na zdraví, jak je popsáno v odstavci 43 výše, znamená porušení práva na zdraví. Porušení práva konáním zahrnuje formální zrušení nebo pozastavení právních předpisů nezbytných pro další požívání práva na zdraví nebo přijetí právních předpisů nebo politik, které jsou zjevně neslučitelné s předchozími vnitrostátními nebo mezinárodními právními povinnostmi souvisejícími s právem na zdraví.
49. K porušení práva na zdraví může také dojít, pokud smluvní stát opomene nebo nepřijme nezbytná opatření vyplývající z právních povinností. Porušení práva opomenutím zahrnuje nepodniknutí příslušných kroků k plnému uskutečnění práva na požívání nejvyšší dosažitelné úrovně tělesného a duševního zdraví každého člověka, nevytvoření vnitrostátní politiky v oblasti bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci a služeb pracovního lékařství a nevymáhání příslušných právních předpisů.
Porušení povinnosti dodržovat
50. Porušením povinnosti dodržovat jsou ta opatření, politiky nebo právní předpisy státu, které jsou v rozporu s normami stanovenými v článku 12 paktu a pravděpodobně povedou k tělesné újmě, zbytečné nemocnosti a úmrtím, kterým lze předcházet. Příkladem může být odepření přístupu ke zdravotnickým zařízením, zboží a službám konkrétním jednotlivcům nebo skupinám v důsledku diskriminace dle práva nebo fakticky; úmyslné zadržování nebo zkreslování informací nezbytných pro ochranu zdraví nebo léčbu; pozastavení právních předpisů nebo přijetí zákonů nebo politik, které narušují požívání kterékoli ze složek práva na zdraví, a nezohlednění právních povinností souvisejících s právem na zdraví státem při uzavírání dvoustranných nebo mnohostranných dohod s jinými státy, mezinárodními organizacemi a jinými subjekty, jako jsou nadnárodní korporace.
Porušení povinnosti chránit
51. Porušení povinnosti chránit plyne z toho, že stát ve své jurisdikci nepřijme veškerá nezbytná opatření k ochraně osob před porušováním práva na zdraví třetími stranami. Do této kategorie spadají taková opomenutí, jako je nezajištění regulace činnosti jednotlivců, skupin nebo společností tak, aby jim bylo zabráněno v porušování práva na zdraví ostatních; nezajištění ochrany spotřebitelů a pracovníků před postupy škodlivými pro zdraví, např. způsobenými zaměstnavateli a výrobci léků nebo potravin; neodrazování od výroby, marketingu a spotřeby tabáku, omamných a jiných škodlivých látek; nezajištění ochrany žen před násilím nebo nezajištění stíhání pachatele; neodvrácení trvajícího dodržování škodlivých tradičních lékařských nebo kulturních postupů a neschválení nebo nevynucování právních předpisů zabraňujících znečištění vody, vzduchu a půdy těžebním a zpracovatelským průmyslem.
Porušení povinnosti naplňovat
52. Povinnost naplňovat je porušena tím, že státy, smluvní strany paktu, nepodniknou všechny nezbytné kroky k zajištění uskutečňování práva na zdraví. Příklady zahrnují nepřijetí nebo neprovádění vnitrostátní zdravotní politiky určené k zajištění práva na zdraví pro každého; nedostatečné výdaje nebo nesprávné přidělování veřejných zdrojů vedoucí k tomu, že jednotlivci nebo skupiny, zejména zranitelné nebo marginalizované, nepožívají práva na zdraví; nesledování, zda je uskutečňování právo na zdraví na vnitrostátní úrovni, například určením ukazatelů a měřítek práva na zdraví; nepřijetí opatření ke snížení nespravedlivé distribuce zdravotnických zařízení, zboží a služeb; nepřijetí přístupu ke zdraví citlivého k rovnosti mužů a žen a selhání ve snižování úmrtnost kojenců a matek.
IV. PROVÁDĚNÍ NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI
Rámcová legislativa
53. Nejvhodnější realizovatelná opatření k provádění práva na zdraví se budou v jednotlivých státech značně lišit. Každý stát má prostor pro uvážení při posuzování, která opatření jsou za konkrétních okolností nejvhodnější. pakt však jasně ukládá každému státu povinnost přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby každý měl přístup ke zdravotnickým zařízením, zboží a službám, a mohl tak co nejdříve požívat nejvyšší dosažitelné úrovně tělesného a duševního zdraví. To vyžaduje přijetí vnitrostátní strategie pro zajištění požívání práva na zdraví pro všechny, založené na zásadách lidských práv, které vymezují cíle této strategie, a tvorbu politik a odpovídajících ukazatelů a měřítek práva na zdraví. Vnitrostátní strategie pro oblast veřejného zdraví by měla rovněž určit dostupné zdroje k dosažení stanovených cílů a z hlediska nákladů co nejefektivnější způsob využití těchto zdrojů.
54. Tvorba a provádění vnitrostátních strategií a akčních plánů pro oblast veřejného zdraví by mělo mimo jiné dodržovat zásady nediskriminace a účasti lidí. Zejména právo jednotlivců a skupin účastnit se rozhodovacích procesů, které mohou ovlivnit jejich rozvoj, musí být nedílnou součástí jakékoli politiky, programu nebo strategie vyvinutých k vykonávání vládních povinností podle článku 12. Podpora zdraví musí zahrnovat účinné kroky komunity při stanovování priorit, rozhodování, plánování, provádění a hodnocení strategií k dosažení lepšího zdraví. Účinné poskytování zdravotnických služeb lze zajistit, pouze pokud bude státy zajištěna účast lidí.
55. Vnitrostátní strategie a akční plán pro oblast veřejného zdraví by rovněž měly být založeny na zásadách odpovědnosti, transparentnosti a nezávislosti soudnictví, protože řádná správa je nezbytná pro účinné zajišťování všech lidských práv, včetně práva na zdraví. Za účelem vytváření příznivého prostředí pro uskutečňování práva musí státy, smluvní strany paktu, podniknout vhodné kroky k zajištění toho, aby si soukromý podnikatelský sektor a občanská společnost byly vědomy práva na zdraví a braly v potaz jeho důležitost při výkonu svých činností.
56. Státy by měly zvážit přijetí rámcového zákona za účelem uvádění své vnitrostátní strategie pro oblast veřejného zdraví do praxe. Rámcový zákon by měl zavést vnitrostátní mechanismy za účelem sledovat provádění vnitrostátních strategií a akčních plánů pro oblast veřejného zdraví. Měl by zahrnovat ustanovení o cílech, kterých má být dosaženo, a časový rámec pro jejich dosažení; o prostředcích, kterými by bylo možné dosáhnout referenčních kritérií práva na zdraví; o zamýšlené spolupráci s občanskou společností, včetně zdravotnických odborníků, soukromého sektoru a mezinárodních organizací; o institucionální odpovědnosti za provádění vnitrostátní strategie a akčního plánu pro právo na zdraví a o možných nápravných prostředcích. Při sledování pokroku v uskutečňování práva na zdraví by státy, smluvní strany paktu, měly určit faktory a obtíže ovlivňující plnění jejich povinností.
Ukazatele a měřítka práva zdraví
57. Vnitrostátní strategie pro oblast veřejného zdraví by měly určit vhodné ukazatele a měřítka práva na zdraví. Ukazatele by měly být navrženy tak, aby na vnitrostátní a mezinárodní úrovni byly kontrolovány povinnosti státu, smluvní strany paktu, podle článku 12. Státy mohou získat pokyny ohledně vhodných ukazatelů práva na zdraví, které by se měly zabývat různými ohledy práva na zdraví, z probíhající práce WHO a Dětského fondu OSN (UNICEF) v této oblasti. Ukazatele práva na zdraví vyžadují členění na základě zakázaných důvodů diskriminace.
58. Po určení vhodných ukazatelů práva na zdraví jsou státy, smluvní strany paktu, vyzvány, aby stanovily příslušná měřítka ve vztahu ke každému ukazateli. Během pravidelného podávání zpráv se výbor se státem, smluvní stranou paktu, zapojí do procesu stanovení oblasti působnosti. Stanovení oblasti působnosti zahrnuje společné zvážení ukazatelů a vnitrostátních měřítek státem, smluvní stranou paktu, a výborem, na jejichž základě se stanoví cíle, kterých má být dosaženo v příštím vykazovaném období. V následujících pěti letech bude stát, smluvní strana paktu, používat tato vnitrostátní měřítka ke kontrole vlastního provádění článku 12. Poté během následujícího podávání zpráv stát, smluvní strana paktu, a výbor posoudí, zda bylo nebo nebylo dosaženo cílů stanovených na základě daných měřítek, a důvody případných potíží, které mohly nastat.
Nápravná opatření a odpovědnost
59. Každá jednotlivá nebo skupinová oběť porušení práva na zdraví musí mít přístup k účinným soudním nebo jiným vhodným nápravným opatřením na vnitrostátní i mezinárodní úrovni.30 Všechny oběti takovýchto porušení musí mít nárok na nápravu, která může mít podobu uvedení do původního stavu, odškodnění, rehabilitaci, zadostiučinění a záruky, že se takové jednání nebude opakovat. Porušení práva na zdraví by měli řešit vnitrostátní veřejní ochránci práv, komise pro lidská práva, spotřebitelská fóra, sdružení pro práva pacientů nebo podobné instituce.
60. Začlenění mezinárodních nástrojů uznávajících právo na zdraví do vnitrostátního právního řádu může významně zlepšit rozsah a účinnost nápravných opatření a musí být ve všech případech podporováno.31 Začlenění umožňuje soudům rozhodovat o porušení práva na zdraví nebo alespoň jeho základních povinností přímým odkazem na pakt.
61. Státy, smluvní strany paktu, by měly soudce a členy právnické profese podporovat, aby při výkonu svých funkcí věnovali větší pozornost porušování práva na zdraví.
62. Státy, smluvní strany paktu, by měly respektovat, chránit, usnadňovat a podporovat práci obhájců lidských práv a dalších členů občanské společnosti s cílem pomoci zranitelným nebo marginalizovaným skupinám v uskutečňování jejich práva na zdraví.
V. POVINNOSTÍ JINÝCH SUBJEKTŮ NEŽ STÁTŮ, SMLUVNÍCH STRAN PAKTU
63. Role agentur a programů OSN a zejména klíčová funkce svěřená WHO při uskutečňování práva na zdraví na mezinárodní, regionální a státní úrovni má zvláštní důležitost stejně jako funkce fondu UNICEF ve vztahu k právu dětí na zdraví. Při tvorbě a provádění vnitrostátních strategií pro oblast práva na zdraví by státy, smluvní strany paktu, měly přijmout technickou pomoc a spolupráci WHO. Při přípravě zpráv by státy, smluvní strany paktu, měly dále využívat rozsáhlé informační a poradenské služby WHO, pokud jde o sběr údajů, členění a vývoj ukazatelů a referenčních kritérií práva na zdraví.
64. Kromě toho by mělo být zachováváno koordinované úsilí o uskutečňování práva na zdraví s cílem posílit vzájemnou interakci mezi všemi zúčastněnými subjekty, včetně různých složek občanské společnosti. V souladu s články 22 a 23 paktu by měly WHO, Mezinárodní organizace práce, Rozvojový program OSN, UNICEF, Populační fond OSN, Světová banka, regionální rozvojové banky, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace a další příslušné subjekty v rámci systému OSN účinně spolupracovat se státy, smluvními stranami paktu, na základě jejich příslušných odborných znalostí v souvislosti s prováděním práva na zdraví na vnitrostátní úrovni při náležitém respektování jejich jednotlivých mandátů. Obzvláště mezinárodní finanční instituce, zejména Světová banka a Mezinárodní měnový fond, by měly ve svých úvěrových politikách, úvěrových smlouvách a programech strukturálních změn věnovat větší pozornost ochraně práva na zdraví. Při zkoumání zpráv států, smluvních stran paktu, a jejich schopnosti plnit povinnosti podle článku 12 výbor zváží účinky pomoci poskytované všemi ostatními subjekty. Přijetí přístupu založeného na lidských právech specializovanými agenturami, programy a subjekty OSN značně usnadní provádění práva na zdraví. V průběhu zkoumání zpráv států, smluvních stran paktu, bude výbor rovněž zvažovat úlohu sdružení zdravotnických pracovníků a jiných nevládních organizací v souvislosti s povinnostmi států podle článku 12.
65. Úloha WHO, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Mezinárodního výboru Červeného kříže / Červeného půlměsíce a fondu UNICEF, jakož i nevládních organizací a vnitrostátních lékařských sdružení má zvláštní důležitost ve vztahu ke zmírňování následků katastrof a humanitární pomoci v době mimořádných událostí, včetně pomoci uprchlíkům a vnitřně vysídleným osobám. Přednost při poskytování mezinárodní lékařské pomoci, rozdělování a řízení zdrojů, jako je nezávadná pitná voda, potraviny a zdravotnický materiál, a finanční pomoci má být dána těm nejzranitelnějším nebo marginalizovaným skupinám obyvatelstva.
Přijato dne 11. května 2000.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
Poznámky
1 Například zásada nediskriminace v souvislosti se zdravotnickými zařízeními, zbožím a službami je právně vymahatelná v jurisdikcích mnoha států.
2 V rezoluci 1989/11.
3 Na osoby s duševním onemocněním se vztahují Zásady ochrany osob s duševními chorobami a zlepšení péče o duševní zdraví, přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů v roce 1991 (rezoluce 46/119), a obecný komentář č. 5 Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva o osobách se zdravotním postižením; definice reprodukčního zdraví a zdraví žen obsahuje akční program Mezinárodní konference o populaci a rozvoji konané v Káhiře v roce 1994, jakož i deklarace a akční program Čtvrté světové konference o ženách konané v Pekingu v roce 1995.
4 Společný článek 3 Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949); Dodatkový protokol I (1977) o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, čl. 75 odst. 2 písm. a); Dodatkový protokol II (1977) o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter, čl. 4 písm. a).
5 Viz WHO Model List of Essential Drugs, revised December 1999, WHO Drug Information, vol. 13, No. 4, 1999.
6 Není-li výslovně stanoveno jinak, jakýkoli odkaz v tomto obecném komentáři na zdravotnická zařízení, zboží a služby zahrnuje základní určující faktory ovlivňující zdraví uvedené v odst. 11 a 12 písm. a) tohoto obecného komentáře.
7 Viz odst. 18 a 19 tohoto obecného komentáře.
8 Viz čl. 19 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Tento obecný komentář klade zvláštní důraz na přístup k informacím z důvodu zvláštního významu této otázky ve vztahu ke zdraví.
9 V literatuře a praxi týkající se práva na zdraví se často uvádějí tři úrovně zdravotní péče: primární zdravotní péče se obvykle zabývá běžnými a relativně lehkými onemocněními a je poskytována zdravotníky a/nebo obecně vzdělanými lékaři pracujícími na komunitní úrovni za relativně nízké náklady; sekundární zdravotní péče je poskytována ve střediscích, obvykle v nemocnicích, a obvykle se zabývá relativně běžnými lehkými nebo závažnými onemocněními, které nelze zvládnout na komunitní úrovni, za využití specializovaných zdravotníků a lékařů, speciálního vybavení a někdy i lůžkové péče za poměrně vyšší náklady; terciární zdravotní péče je poskytována v relativně malém počtu středisek, obvykle se zabývá malým počtem lehkých nebo závažných onemocnění vyžadujících specializované zdravotníky a lékaře a speciální vybavení a je často relativně nákladná. Jelikož se podoby primární, sekundární a terciární zdravotní péče často překrývají a vzájemně ovlivňují, použití této typologie neposkytuje vždy dostatečná rozlišovací kritéria, která by byla užitečná pro posouzení úrovní zdravotní péče, které musí státy, smluvní strany paktu, poskytovat, a přispívá tedy jen omezeně k normativnímu chápání článku 12.
10 Podle WHO se podíl mrtvě narozených dětí již běžně nepoužívá, namísto toho se měří úmrtnost kojenců a dětí do pěti let.
11 Prenatální označuje existující nebo vyskytující se před narozením, perinatální odkazuje na období krátce před a po narození (v lékařské statistice toto období začíná dovršením 28 týdnů těhotenství a jeho konec bývá vymezen různě jeden až čtyři týdny po narození), novorozenecké naproti tomu zahrnuje období prvních čtyř týdnů po narození, zatímco postnatální označuje dobu po narození. V tomto obecném komentáři jsou užity výhradně obecnější pojmy prenatální a postnatální.
12 Reprodukční zdraví znamená, že ženy a muži mají svobodu rozhodovat, zda a kdy budou mít děti, a právo být informováni a mít přístup k bezpečným, účinným, cenově dostupným a přijatelným metodám plánování rodiny podle vlastního výběru, jakož i právo na přístup k náležitým službám zdravotní péče, které například umožní ženám bezpečně projít těhotenstvím a porodem.
13 Výbor v této souvislosti bere na vědomí princip 1 Stockholmské deklarace z roku 1972, která uvádí: „Člověk má základní právo na svobodu, rovnost a odpovídající životní podmínky v prostředí takové kvality, která umožňuje důstojný život a blahobyt“, jakož i nejnovější vývoj mezinárodního práva, včetně rezoluce Valného shromáždění OSN 45/94 o potřebě zajistit zdravé prostředí pro blaho jednotlivců; princip 1 Deklarace z Ria a regionální nástroje ochrany lidských práv, jako je článek 10 San Salvadorského protokolu k Americké úmluvě o lidských právech.
14 Úmluva MOP č.155 čl. 4 odst. 2.
15 Viz odst. 12 písm. b) a výše uvedená poznámka 8.
16 Další základní povinnosti viz odst. 43 a 44 tohoto obecného komentáře.
17 Ustanovení čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
18 Viz rezoluce Světového zdravotnického shromáždění WHA47.10 z roku 1994 nazvaná „Zdraví matky a dítěte a plánování rodiny: tradiční postupy škodlivé pro zdraví žen a dětí“.
19 Mezi nově vznikající mezinárodní normy vztahující se na původní obyvatelstvo patří Úmluva MOP č. 169 o domorodých a kmenových národech v nezávislých zemích (1989); čl. 29 písm. c) a d) a článek 30 Úmluvy o právech dítěte (1989); čl. 8 písm. j) Úmluvy o biologické rozmanitosti (1992), která doporučuje, aby státy respektovaly, ochraňovaly a udržovaly znalosti, inovace a postupy původních komunit; Agenda 21 Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (1992), zejména kapitola 26; a část I odst. 20 Vídeňské deklarace a akčního programu (1993), v nichž se uvádí, že by státy měly podniknout společné konstruktivní kroky k zajištění dodržování všech lidských práv původních obyvatel na základě nediskriminace. Viz také preambule a článek 3 Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (1992) a čl. 10 odst. 2 písm. e) Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem a/nebo desertifikaci, zvláště v Africe (1994). V posledních letech stále více států změnilo své ústavy a zavedlo právní předpisy uznávající specifická práva původního obyvatelstva.
20 Viz obecný komentář č. 13, odst. 43.
21 Viz obecný komentář č. 3, odst. 9; obecný komentář č. 13, odst. 44.
22 Viz obecný komentář č. 3, odst. 9; obecný komentář č. 13, odst. 45.
23 Podle obecných komentářů č. 12 a 13 zahrnuje povinnost naplňovat povinnost usnadňovat a povinnost poskytovat. V tomto obecném komentáři zahrnuje povinnost naplňovat také povinnost podporovat z důvodu zásadního významu podpory zdraví v práci WHO i jinde.
24 Rezoluce Valného shromáždění OSN 46/119 (1991).
25 Prvky takové politiky jsou odhalování, určování, povolování a kontrola nebezpečných materiálů, zařízení, látek, činidel a pracovních postupů; poskytování informací o zdraví pracovníkům a v případě potřeby poskytnutí přiměřeného ochranného oděvu a vybavení; prosazování zákonů a nařízení prostřednictvím odpovídající kontroly; požadavek ohlašování pracovních úrazů a nemocí z povolání, provádění šetření závažných úrazů a onemocnění a vypracovávání ročních statistik; ochrana pracovníků a jejich zástupců před disciplinárními opatřeními za řádné jednání v souladu s takovou politikou a poskytování služeb pracovního lékařství se zásadně preventivní funkcí. Viz Úmluva MOP o bezpečnosti práce a ochraně zdraví z roku 1981 (č. 155) a Úmluva o službách pracovního lékařství z roku 1985 (č. 161).
26 Článek II Deklarace z Almaty, zpráva z Mezinárodní konference o primární zdravotní péči, Almaty, 6.–12. září 1978, v: Světová zdravotnická organizace, řada „Zdraví pro všechny“, č. 1, WHO, Ženeva, 1978.
27 Viz odst. 45 tohoto obecného komentáře.
28 Zpráva z Mezinárodní konference o populaci a rozvoji, Káhira, 5.–13. září 1994 (United Nations publication, Sales No. E.95.XIII.18), kap. I, rezoluce 1, příloha, kapitoly VII a VIII.
29 pakt, čl. 2 odst. 1.
30 Bez ohledu na to, zda skupiny jako takové mohou usilovat o nápravná opatření jako jednotliví nositelé práv, jsou státy, smluvní strany paktu, vázány jak kolektivním, tak individuálním rozměrem článku 12. Kolektivní práva jsou v oblasti zdraví zásadní; moderní politika veřejného zdraví do značné míry závisí na prevenci a podpoře, což jsou přístupy zaměřené primárně na skupiny.
31 Viz obecný komentář č. 2, odst. 9.