IV.ÚS 1647/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Machaly, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti III. a IV. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2024 č. j. 20 Co 40/2024-144, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ivety Machalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených výroků

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení III. a IV. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2021 č. j. 22 C 152/2020-147 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. 38 Co 49/2022-202 domáhala v exekuci uspokojení pohledávky ve výši 355 740 Kč s příslušenstvím. Okresní soud pověřil vedením exekuce soudního exekutora Mgr. Libora Cinka, na což stěžovatel reagoval návrhem na odklad provedení exekuce a návrhem na její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedení exekuce je nepřípustné pro zjevnou nespravedlnost a rozpor s dobrými mravy. S argumentací stěžovatele se okresní soud neztotožnil a usnesením ze dne 12. 10. 2023 č. j. 51 EXE 1217/2022-99 návrh na zastavení exekuce zamítl (I. výrok) a zamítl i návrh na odklad provedení exekuce (II. výrok). Stěžovatelovy námitky byly podle okresního soudu pouhou polemikou s výsledky řízení ve věci samé, které exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a z řízení o věci samé musí vycházet. Důvodem pro zastavení exekuce nemůže být ani zahájení dovolacího řízení stěžovatelem, protože dopad na exekučním řízení by mělo až zrušení nebo změna exekučního titulu.

3. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením exekuci zastavil (I. výrok), zastavil odvolací řízení proti II. výroku usnesení okresního soudu (II. výrok), uložil stěžovateli povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 91 923,70 Kč (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). Po rozhodnutí okresního soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2023 č. j. 28 Cdo 2007/2023-273 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. 38 Co 49/2022-202 a rozsudek okresního soudu ze dne 5. 10. 2021 č. j. 22 C 152/2020-147 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 8. 1. 2024. Přestože krajský soud považoval důvody, které vedly okresní soud k vydání usnesení č. j. 51 EXE 1217/2022-99 za správné a přiléhavé, musel zohlednit, že v mezidobí nastala zásadní změna, neboť exekuční titul byl Nejvyšším soudem pravomocně zrušen a přestal být způsobilým k dalšímu vedení exekuce. Pro úplnost krajský soud dodal, že dne 24. 11. 2023 vydal soudní exekutor oznámení o skončení exekuce, neboť exekuce zanikla v důsledku úplného vymožení pohledávky vedlejší účastnice, nákladů vedlejší účastnice a soudního exekutora, čímž zaniklo jeho pověření k provádění exekuce. Za dané situace, chybí-li způsobilý exekuční titul k provedení exekuce, je naplněn důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to i v situaci, kdy exekuce již předtím skončila úplným vymožením pohledávky, nákladů řízení a nákladů exekuce. Tyto okolnosti měly podle krajského soudu vliv i na to, že nebyly splněny podmínky ani pro rozhodování o návrhu na odklad provedení exekuce, neboť nelze odkládat to, co již bylo skončeno. Poté zkoumal, kdo zavinil zastavení exekuce a kdo tedy má hradit náklady exekuce a náklady řízení účastníků. Zavinění je přitom nutno podle krajského soudu hodnotit výlučně z procesního hlediska. Vedlejší účastnice v dané věci postupovala podle formálně i materiálně vykonatelného exekučního titulu, stěžovatel podal dovolání ve věci samé až po zahájení exekuce a rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán až po skončení exekuce jejím vymožením. Vedlejší účastnice tedy podle krajského soudu zachovala potřebnou míru opatrnosti a uvážlivosti jak před podáním exekučního návrhu, tak i při provádění exekuce. Procesní zavinění vedlejší účastnice nelze založit pouze na jejím dispozičním úkonu - podání exekučního návrhu. Nelze rovněž dovozovat, že by vedlejší účastnice měla kalkulovat s tím, že v řízení o mimořádném opravném prostředku může být exekuční titul zrušen [v této souvislosti krajský soud odkázal příkladmo na nález ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 899/11 (N 210/63 SbNU 441)]. Vedlejší účastnice podala exekuční návrh na základě materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu a nemohla předpokládat jeho zrušení Nejvyšším soudem. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud stát selže v tom, že rozhodnutí obecných soudů v exekučním řízení nejsou materiálně vykonatelná a exekuce je zastavena, nemůže z toho být automaticky pro účely rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení dovozováno zavinění na jejím skončení na straně oprávněného. Rovněž nelze podle krajského soudu přehlížet, že stěžovatel dobrovolně neplnil, co mu bylo obecnými soudy v řízení o věci samé uloženo a tím zavinil nutnost zahájení exekučního řízení. Podle krajského soudu tedy nebyl důvod, aby nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce ve prospěch exekutora, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti případu jeho činnost posoudil jako složitou, odpovědnou a namáhavou. Na druhou stranu, shledal krajský soud důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby vedlejší účastnici nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, o čemž byla krajským soudem vyrozuměna a s čímž ve svém důsledku vyjádřila souhlas. V odvolacím řízení krajský soud zhodnotil, že stěžovatel byl sice se svým odvoláním úspěšný (srov. I. a II. výrok usnesení krajského soudu), nicméně nebyl úspěšný se svým odvoláním potud, pokud mu byla uložena povinnost hradit náklady exekuce. Proto krajský soud o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení rozhodl tak, že žádnému z nich nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadené výroky jsou projevem libovůle, protože krajský soud nesprávně zhodnotil, kdo zavinil zastavení exekuce, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů. Přitom výše náhrady nákladů exekuce ve výši 91 923,70 Kč výrazně zasahuje do jeho majetkových poměrů, na čemž nemůže nic změnit ani to, že vedlejší účastnici nebyla náhrada nákladů přiznána. Stěžovatel poté podrobně popisuje vztah mezi ním a vedlejší účastnicí, kteří vedli rodinné společenství a mají spolu dítě. Vedlejší účastnice měla nabýt - zjednodušeně řečeno - část majetku patřícího rodině stěžovatele za úplatu, kterou nikdy zcela neuhradila, avšak proti stěžovateli zahájila řízení, v němž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za to, že uvedený majetek užívá celý na její úkor. Dále se také domáhala vypořádání takto vzniklého spoluvlastnictví k uvedenému majetku. Na tento spor navazuje exekuční řízení, v němž bylo vydáno usnesení krajského soudu s napadenými výroky. Vedlejší účastnice nezohledňovala, že stěžovatel podal dovolání a na výsledek řízení o tomto opravném prostředku i přes informace od stěžovatele nevyčkala. Za těchto okolností se stěžovatel domnívá, že to byla vedlejší účastnice, kdo zavinil zastavení exekučního řízení, a proto by měla hradit soudnímu exekutorovi vzniklé náklady exekuce. Tuto argumentaci neměl možnost v exekučním řízení krajskému soudu přednést. Dále stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, podle něhož obecné soudy musí náležitě hodnotit důvody, pro něž došlo k zastavení exekuce; musí především hodnotit, zda oprávněný postupoval dostatečně opatrně a uvážlivě při podávání návrhu na nařízení exekuce. Výsledek tohoto hodnocení se má projevit i při stanovení povinnosti o náhradě nákladů exekuce, s čímž se krajský soud dostatečně nevypořádal. Stěžovatel nemohl předvídat, že mu krajský soud uloží povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení, a tak krajský soud porušil i jeho legitimní očekávání.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud (po doplnění chybějící přílohy) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí s napadenými výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále formuloval podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

7. Stěžovatelovo námitka, že krajský soud se při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, není opodstatněná, což je zřetelné z podrobného odůvodnění usnesení krajského soudu, včetně východisek z relevantní judikatury Ústavního soudu. Na neopodstatněnosti námitky nemění nic ani okolnost, že stěžovateli uložená povinnost hradit náklady soudního exekutora zasahuje zřetelně do jeho majetkových poměrů. Taková námitka by mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by stěžovatel v argumentaci podrobně rozvedl tvrzenou nepřiměřenost dopadů této povinnosti. Žádnou takovou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti neformuluje.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nedostatečně zohledňuje základní princip, ze kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení exekučního řízení krajský soud vyšel, a to že zavinění na zastavení exekuce musí být nahlíženo z procesního hlediska. Proto nemohou být podstatné okolnosti rodinného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice, resp. okolnosti, jak se eventuálně měla vedlejší účastnice podílet na majetku rodiny stěžovatele (zda tedy skutečně stěžovatel poskytl vedlejší účastnici dar, ev. zda šlo o zastřené právní jednání, jak stěžovatel tvrdí, protože dohoda účastníků darovací smlouvy ve skutečnosti směřovala k tomu, že vedlejší účastnice má za svůj podíl na rodinném majetku stěžovatele uhradit dohodnutou částku).

9. Krajský soud podrobně posuzoval, zda si vedlejší účastnice řízení ve smyslu judikatury Ústavního soudu počínala dostatečně obezřetně, pokud zahájila exekuční řízení ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu. Konstatoval, že vedlejší účastnice řízení měla k dispozici materiálně i formálně vykonatelný exekuční titul, a proto nelze uzavřít, že se nechovala dostatečně obezřetně. Nepřiléhavý je stěžovatelů odkaz na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2497/11, neboť v této věci Ústavní soud mimo jiné zohlednil, že tehdy povinná osoba měla na základě dohody s oprávněnou osobou složit spornou částku do notářské úschovy, která byla za tím účelem již předjednána. Žádnou takovou okolnost však stěžovatel v jeho věci netvrdí, tedy dostatečně neuvádí, že by vedlejší účastnice před rozhodnutím Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání měla dostatečnou jistotu (např. v podobě notářské úschovy), že se před obecnými soudy přisouzené částky skutečně domůže. Krajský soud podle Ústavního soudu důvody pro rozhodnutí o náhradě nákladů posoudil ústavně akceptovatelným způsobem.

10. Platí-li výše uvedené východisko, že nyní napadené výroky usnesení krajského soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, nemůže obstát ani stěžovatelovo tvrzení, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho legitimní očekávání.

11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými výroky nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu