II.ÚS 2481/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kořínka, zastoupeného Mgr. Pavlou Kotolovou, LL. M., advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 30 Cdo 479/2024-421, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023 č. j. 68 Co 8/2023-345 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. září 2022 č. j. 20 C 91/2019-313, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky celkem 113 781 206 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Cm 139/2006. Nesprávný úřední postup měl spočívat v nevyloučení zákonného soudce JUDr. Romana Horáčka, Ph.D., z projednání věci pro jeho poměr k žalovanému v posuzovaném řízení, což mělo mít za následek neúspěch stěžovatele v posuzovaném řízení o náhradu ušlého zisku.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 8 480 000 Kč s příslušenstvím (představující ušlé nájemné), zamítl žalobu o zaplacení částky 386 935 Kč s příslušenstvím (představující škodu - náklady na opravu střechy restaurace), zamítl žalobu o zaplacení částky 120 008 Kč s příslušenstvím (představující škodu - náklady na opravu střechy altánu), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 000 Kč s příslušenstvím (požadovanou jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu) a zamítl žalobu o zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení.

4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že na stěžovatelem tvrzené pochybení je nutné pohlížet z pohledu případného nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu, resp. o absenci odpovědnostního titulu spočívajícího v tvrzeném nesprávném úředním postupu a promlčení nároků stěžovatele na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy až dne 11. 3. 2020 (návrhem na rozšíření žaloby), přičemž posuzované řízení bylo pravomocně ukončeno dne 16. 1. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 3. 12. 2015, kterým tento soud odmítl dovolání stěžovatele. Šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula dne 18. 7. 2016. Ve vztahu k požadavkům stěžovatele na náhradu škody ve výši 386 935 Kč s příslušenstvím a 120 008 Kč s příslušenstvím, tříletá promlčecí lhůta uplynula dne 16. 1. 2019, přičemž stěžovatel uplatnil tyto nároky až dne 11. 3. 2020. Vzhledem k tomu, že odpovědnostní titul absentoval ve vztahu ke všem nárokům stěžovatele, odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se námitkou promlčení ve vztahu jen k některým z nich.

5. Stěžovatel poté podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry soudů o absenci odpovědnostního titulu spočívajícího v tvrzeném nesprávném úředním postupu a promlčení jeho nároků. Stěžovatel namítá, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 139/2006 bylo od počátku zatíženo vadou, neboť v něm rozhodoval podjatý soudce a odpovědnostní titul je dán nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že rozhodující soudce neoznámil skutečnosti, pro něž mohlo být rozhodnuto o jeho vyloučení. Stěžovatel se o tom, že v dané věci rozhodoval soudce, který měl poměr k původnímu žalovanému (společnosti ČEZ, a. s.) se dozvěděl až v květnu 2018. Tento poměr měl spočívat v tom, že ve věci rozhodující soudce měl licenci ERÚ k výrobě elektřiny pro vlastní domácí spotřebu na fotovoltaických střešních panelech. Skutečnost, že se o tom stěžovatel dozvěděl více jak 3 roky po pravomocném skončení řízení, by neměla být vykládána v jeho neprospěch.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. K ústavní stížnosti je především potřeba uvést, že její podstata spočívá v opakování námitek uplatněných stěžovatelem již v řízení před obecnými soudy, které se s těmito námitkami řádně vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, však sama o sobě nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu.

9. K polemice stěžovatele Ústavní soud poukazuje na to, že soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího, srozumitelně objasnily, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci rozhodovací činnosti, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou. V případě činností směřujících k vydání rozhodnutí se případné nesprávnosti či vady takového postupu posléze projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebylo žádné pravomocné rozhodnutí zrušeno či změněno, absentuje odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, a to ve vztahu ke všem stěžovatelem uplatněným nárokům. Odvolací soud také přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které jsou nároky stěžovatele promlčeny. Na závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal nic protiústavního. To platí také o závěru, že je vyloučené, aby soud v kompenzačním řízení posuzoval, zda v případě soudce vyřizujícího předmětnou věc byla dána pochybnost o jeho nepodjatosti, či nikoliv.

10. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Obecné soudy totiž srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na řádný proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Pokud tedy obecné soudy rozhodly jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud tedy žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu