Přehled

Datum rozhodnutí
26.6.2025
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H. zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou, sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2024, sp. zn. 5 Tdo 370/2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023, sp. zn. 5 To 54/2023, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2023, sp. zn. 51 T 6/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a pomoci k přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že uzavřel s Úřadem práce dohodu, přičemž se zavázal oznámit Úřadu práce případný vznik pracovního nebo služebního poměru. Následně se P. (stěžovatelova matka, odsouzená v předchozím řízení) zavázala přijmout stěžovatele na vyhrazené pracovní místo, za což obdržela od Úřadu práce příspěvek, ačkoliv věděla, že stěžovatel se bude nejprve nacházet v zahraničí a následně nastoupil do služebního poměru na Úřad vlády, a nejsou tedy splněny podmínky pro získání uvedených příspěvků. Celkově tím způsobili České republice škodu ve výši 274 920 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč a byla mu uložena povinnost spolu s odsouzenou zaplatit státu způsobenou škodu. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť první zprošťující rozsudek zrušil ve vztahu ke stěžovateli Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů a výpovědí zaměstnanců Úřadu práce. Stěžovatel si podle provedených důkazů byl vědom své povinnosti ohlásit nový pracovní (resp. služební) poměr. Zároveň je zřejmé, že stěžovatel nemohl ani vykonat práci pro svou matku v rozsahu, ke kterému se zavázal. V dané věci nelze spatřovat žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by přicházela do úvahy aplikace zásady subsidiarity trestní represe.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným rozsudkem zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč a zároveň mu uložil povinnost zaplatit státu spolu s odsouzenou způsobenou škodu. Vrchní soud se ztotožnil se všemi skutkovými závěry krajského soudu, je však toho názoru, že jednání stěžovatele nelze kvalifikovat "pouze" jako pomoc k trestnému činu, nýbrž jako spolupachatelství.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Provedenými důkazy byla beze zbytku vyvrácena stěžovatelova obhajoba, která naopak nenachází v důkazech žádnou oporu. Soudy věnovaly nadbytečnou pozornost otázce rozsahu práce, kterou stěžovatel provedl, neboť prakticky po celou dobu porušoval podmínky daného projektu. Ani Nejvyšší soud neshledal v dané věci důvod pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nerozhodné je rovněž to, jakou snahu mohl nebo měl vyvinout Úřad práce při kontrole plnění podmínek projektu.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se s jeho dovolacími námitkami nevypořádal nikterak konkrétně a některé části obhajoby zcela pominul. Jeho stručné a obecné závěry navíc odporují judikatuře Ústavního soudu, jakož i samotného Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se soudy s jeho obhajobou vypořádaly. V tomto směru poukazuje na otázku rozsahu vykonané práce. Sám nalézací soud původně shledal, že u stěžovatele na rozdíl od odsouzené) absentuje zavinění. Následně však soudy za totožné důkazní situace dospěly k přesně opačnému závěru. Úmyslné zavinění nelze pouze předpokládat, nýbrž je nutné jej prokázat. Zjistit řádně skutkový stav bylo povinností správního orgánu vyplácejícího požadované příspěvky. Případné uvedení nepravdivých údajů by tedy mělo být správním deliktem. Soudy tak rovněž porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se podle stěžovatele dále nezabýval existencí extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Stěžovatel sice na několika místech ústavní stížnosti obsáhle popisuje, že si je vědom omezeného přezkumu v řízení před Ústavním soudem, v němž nedochází k posouzení námitek, které se netýkají kvalifikovaných ústavně relevantních vad, avšak přesto všechny z jeho následně uplatněných námitek právě takovou povahu mají.

9. V první řadě může Ústavní soud odkázat na usnesení ze dne 15. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2567/24, kterým Ústavní soud odmítl v podstatě totožně formulovanou ústavní stížnost stěžovatelovy spoluobžalované (matky stěžovatele, zastoupené totožnou právní zástupkyní). Ani v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele nedospěl Ústavní soud k jakémukoliv odlišnému názoru a může na body 9 a násl. odůvodnění uvedeného usnesení zcela odkázat. Stěžovatel se pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance trestního soudnictví, která vyhodnotí provedené důkazy a zaujme k nim autonomní názor. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud nedospěl k závěru, že by vykazovala jakékoliv ústavně relevantní vady. Soudy neporušily žádné ze stěžovatelových ústavních práv a řádně se vypořádaly s jeho obhajobou (přehlížející obsah provedených důkazů). Jde-i o konkrétní námitky, může Ústavní soud bezezbytku odkázat na obsah napadených rozhodnutí. To platí u námitky naplnění dovolacích důvodů (viz bod 21 a násl. usnesení Nejvyššího soudu), u níž ani stěžovatel žádné pochybení nekonkretizoval, u námitky týkající se rozsahu provedené práce a stěžovatelova zavinění (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu), u námitky neprokázání úmyslného zavinění (viz body 45 až 47 rozsudku vrchního soudu a bod 31 usnesení Nejvyššího soudu) a u námitky relevance funkčnosti kontrolních mechanismů Úřadu práce a souvisejícího uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (viz bod 200 rozsudku krajského soudu, bod 62 rozsudku vrchního soudu a body 32 a 33 usnesení Nejvyššího soudu). Přisvědčit stěžovateli nelze ani v tom, že by se Nejvyšší soud nezabýval námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů nižších stupňů (viz bod 33 napadeného usnesení).

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti již zrušenému rozsudku krajského soudu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej musel v této části odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu