II.ÚS 987/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph.D., advokátem, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2024 č. j. 7 Nt 2214/2024-76 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality KŘPU, ze dne 6. srpna 2024 č. j. KRPU-155376-273/TČ-2022-040080-RP, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality KŘPU, sídlem Lidické náměstí 9, Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality KŘPU (dále jen "policejní orgán"), ze dne 5. 10. 2024 č. j. KRPU-155376-265/TČ-2022-040080-RP bylo zahájeno trestní stíhání celkem devatenácti osob včetně stěžovatele, a to konkrétně u stěžovatele pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

3. Ještě před zahájením uvedeného trestního stíhání byly v záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu, po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce, podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnota finanční prostředky na třech bankovních účtech stěžovatele vedených u Moneta Money Bank, a. s.

4. K stížnosti stěžovatele proti uvedenému usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením (vydaným po zahájení trestního stíhání) podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu toto napadené usnesení zrušil a podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajistil jako náhradní hodnotu finanční prostředky na dvou bankovních účtech stěžovatele vedených u Moneta Money Bank, a. s., a to na každém účtu do výše 2 000 000 Kč včetně finančních prostředků dodatečně došlých. Krajský soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že stížnost stěžovatele byla důvodná toliko proto, že usnesením policejního orgánu omylem došlo k duplicitnímu zajištění finančních prostředků na témže bankovním účtu. Dále shledal, že ač na základě dosud opatřených úkonů trestního řízení nebylo možno učinit závěr, že zajištěné finanční prostředky jsou prostředky přímo získané trestnou činností, tak vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo možné zjistit a zajistit přímý výnos z trestné činnosti, postupoval policejní orgán správně, když přistoupil u stěžovatele k zajištění náhradní hodnoty. Rozsah učiněného zajištění přitom nepovažoval za nepřiměřený.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že krajský soud v napadeném rozhodnutí sice připustil, že usnesení policejního orgánu je nedostatečně odůvodněno ve vztahu k otázce přiměřenosti zajištění, a v tomto ohledu rozhodnutí za policejní orgán sám odůvodnil, avšak podle mínění stěžovatele nedostatečně a nesprávně. Poukazuje na to, že krajský soud proporcionalitu zajištěných finančních prostředků posoudil nejen vůči výši zkrácené daně (cca 2,2 mil. Kč), ale také vůči "celkovému majetkovému prospěchu" ve výši 17 309 003,70 Kč bez DPH, který měly získat spoluobviněné právnické osoby z údajně ovlivněných veřejných zakázek, v nichž se stěžovatel, podle svého tvrzení, nijak neangažoval. Je přesvědčen, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá žádná spojitost mezi zajištěnými finančními prostředky na jeho bankovních účtech a výnosy z trestné činnosti, ale ani jakákoli spojitost mezi výnosy z trestné činnosti a jeho jednáním. Usnesení krajského soudu podle něj vykazuje znaky svévole a bylo jím porušeno právo na ochranu vlastnictví, neboť mu znemožňuje nakládat s majetkem.

6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na údajné průtahy v řízení s tím, že usnesení o zajištění bylo policejním orgánem vydáno dne 6. 8. 2024, proti tomuto usnesení podal stížnost dne 29. 8. 2024, kterou dne 12. 9. 2024 odůvodnil a dne 20. 10. 2024 odůvodnění stížnosti doplnil. Dne 31. 10. 2024 zaslal předsedkyni krajského soudu stížnost na průtahy v řízení, neboť o stížnosti do té doby nebylo rozhodnuto. Krajský soud o stížnosti rozhodl až dne 31. 10. 2024, což je podle stěžovatele v rozporu s pořádkovou lhůtou podle § 146a odst. 1, odst. 2 trestního řádu. Navíc písemné vyhotovení usnesení krajského soudu mu bylo doručeno až dne 30. 1. 2025, čímž podle něj došlo také k porušení lhůty pro vyhotovení písemného rozhodnutí podle § 129 odst. 3 trestního řádu.

7. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby jeho ústavní stížnost byla ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně z důvodu existence protiprávního stavu spočívajícího v omezení vlastnického práva, které zasahuje nejen do jeho života, ale také do života jeho rodiny.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení policejního orgánu, které již bylo zrušeno shora označeným usnesením krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].

11. Ústavní soud ve své judikaturní praxi zformuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].

12. V nyní posuzované věci je vedeno trestní řízení proti organizované skupině pachatelů celkem devatenácti osob včetně stěžovatele, kdy fungování této organizované skupiny bylo zaměřeno (zkráceně uvedeno) na soustavné a systematické ovlivňování vybraných zadávacích řízení, kdy stěžovatel ze své pozice primátora Statutárního města Ch. a současně člena Rady Ústeckého kraje pro oblast dopravy a silničního hospodářství měl udílet pokyny podřízeným zaměstnancům veřejných zadavatelů, aby předem vybrané veřejné zakázky byly zadány subjektům vlastněným a ovládaným obviněným L. Š., jediným jednatelem a společníkem obchodních společností X a Y, se kterým stěžovatel v úmyslu získat pro sebe majetkový či jiný osobní prospěch vytvořil blízký neformální vztah (klientelismus), kdy ostatní podnikatelé naplňovali roli dalších účastníků vybraných zadávacích řízení a podle pokynů obviněného L. Š. podávali do předem vybraných zadávacích řízení záměrně (předstíraně) vyšší nabídky. Popis jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit, je podrobně specifikován v odůvodnění usnesení krajského soudu.

13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu se rovněž podává, že stěžovatel je v dané fázi řízení ze spáchání skutků kladených mu za vinu usvědčován výsledky v průběhu rozsáhlého prověřování prováděnými neodkladnými a neopakovatelnými úkony za využití operativně pátracích prostředků, jakož i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, ohledáním věcí (internetových stránek, profilů zadavatelů veřejných zakázek), sledováním osob a věcí, při němž byly pořizovány zvukové a obrazové záznamy a zasahováno do nedotknutelnosti obydlí a listovního tajemství, jakož i výsledky vyžádané součinnosti od bank a správce daně. Krajský soud mimo jiné konstatoval, že pořízené odposlechy zachycují komunikaci dokládající přátelské vztahy stěžovatele s obviněným L. Š., a to včetně stěžovatelem projeveného zájmu o obstarání vozidla Mercedes Benz GLS a příslib obviněného L. Š., že se mu jej pokusí zařídit, k čemuž následně prokazatelně i došlo, a to včetně dohody, že vozidlo bude formálně zakoupeno pro obchodní společnost X, avšak prostředky na zakoupení poskytne stěžovatel. Částka spočívající v kupní ceně vozidla byla vykázána v kontrolním hlášení obchodní společnosti X, k dani z přidané hodnoty, avšak vozidlo si od prodejce nepřevzala uvedená společnost, ale stěžovatel se svojí manželkou, kteří jej následně i užívali. Obdobně byla realizována i výstavba rodinného domu v celkové hodnotě 8 100 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, který byl sice postaven na pozemku obchodní společnosti Union Aerospace Corporation s. r. o, a realizovala jej obchodní společnost X, avšak opět pro osobu stěžovatele, který následně i s rodinou počal dům užívat.

14. Uvedené skutečnosti nepochybně nasvědčují tomu, jak uvedl krajský soud, že předmětné vozidlo i dotčená nemovitost neměly sloužit ekonomické činnosti obchodní společnosti X, potažmo obchodní společnosti Union Aerospace Corporation s. r. o., neboť faktickým uživatelem byl stěžovatel, který veden zištným motivem spolu s obviněným L. Š. vykonstruoval jednání zkracující stát na příjmu z daně z přidané hodnoty. Nelze tak v žádném případě vyloučit minimálně spolupachatelství stěžovatele na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Kromě toho podle dosud zjištěných skutečností stěžovatel participoval také na ovlivňování zakázek s celkovou hodnotou 15 251 400,70 Kč, byť ne celou tuto částku lze mít za způsobenou škodu.

15. Namítá-li stěžovatel, že policejní orgán se podrobněji nezabýval přiměřeností rozsahu učiněného zajištění, což nenapravil ani krajský soud, nelze mu v tom přisvědčit. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a dostatečně vysvětlil, že stěžovateli byly reálně zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti finanční prostředky v celkovém rozsahu 2 119 760,48 Kč, což vzhledem k dosavadním zjištěním nelze považovat za nepřiměřený rozsah zajištění, resp. zajištění v neúměrné výši k jeho profitu z vytýkané trestné činnosti. Nutno dodat, že vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo možné zajistit přímý výnos z trestné činnosti (tj. konkrétní finanční prostředky, které byly danou trestnou činností získány), postupoval policejní orgán správně, když přistoupil k zajištění náhradní hodnoty, tedy jiných finančních prostředků z majetku stěžovatele.

16. Řádně odůvodněným závěrům krajského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavněprávních předpisů co vytknout. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a bylo odůvodněno způsobem odpovídajícím danému stadiu trestního řízení. Krajský soud po přezkoumání věci shledal, že veškeré zatím shromážděné důkazy svědčí pro oprávněnou úvahu o tom, že k vytýkané trestné činnosti pravděpodobně došlo, proto dospěl (ve shodě s policejním orgánem) k závěru, že zajištění je v souladu se zákonem. Rozhodnutí krajského soudu obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V procesním postupu krajského soudu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují ani neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.

17. Ústavní soud ustáleně judikuje, že v přípravné fázi trestního řízení postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].

18. Za opodstatněný nepovažoval Ústavní soud ani opětovný poukaz stěžovatele na údajné průtahy v řízení. Usnesení o zajištění bylo policejním orgánem vydáno dne 6. 8. 2024, proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost dne 29. 8. 2024, kterou dne 12. 9. 2024 odůvodnil a dne 20. 10. 2024 odůvodnění stížnosti doplnil (v doplnění odůvodnění mimo jiné namítal průtahy v řízení). Krajský soud pak o stížnosti rozhodl dne 31. 10. 2024, přičemž téhož dne stěžovatel zaslal předsedkyni krajského soudu stížnost na průtahy v řízení. Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatele plyne, že předsedkyně krajského soudu po přezkoumání věci průtahy v řízení neshledala, což odůvodnila rozsahem věci s tím, že k podrobnému seznámení se s věcí a vypořádání všech námitek stěžovatele bylo nutné prostudovat spis obsahující šestnáct šanonů.

19. Stěžovatel sice namítá, že krajský soud rozhodl o stížnosti až po více než dvou měsících od jejího podání, opomněl však, že stížnost odůvodnil až dne 12. 9. 2024, resp. 20. 10. 2024 (ač v posledně zmíněném podání mimo jiné namítal i průtahy v řízení). Krajský soud vysvětlil, že vyčkával na rozhodnutí o odnětí věci (věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 18 Ntd 2/2024), kdy potenciálně bylo možné jeho vyloučení z rozhodování dané věci (nebylo shledáno důvodné), a na zaslání dalších listin příslušným státním zastupitelstvím týkajících se zejména předmětných bankovních účtů. Byť si lze jistě představit rychlejší rozhodování krajského soudu o stížnosti stěžovatele, nelze současně pomíjet, že lhůta podle § 146a trestního řádu má pořádkovou povahu, přičemž jde o věc, kde bylo zahájeno trestní stíhání celkem devatenácti obviněných včetně stěžovatele pro spáchání závažné trestné činnosti, kdy spisový materiál je značně obsáhlý. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje vysvětlení krajského soudu za přijatelné.

20. Stejně tak Ústavní soud neshledal žádné protiústavní pochybení v tom, že stěžovateli bylo písemné vyhotovení napadeného usnesení doručeno až dne 30. 1. 2025. Stěžovateli nelze bez dalšího přisvědčit v jeho tvrzení, že tímto postupem došlo k ústavněprávně relevantnímu porušení lhůty pro vyhotovení písemného rozhodnutí stanovené v § 129 odst. 3 trestního řádu, neboť daná lhůta je opět lhůtou pořádkovou, která může být v jednotlivých případech prodloužena, jsou-li k tomu shledány závažné důvody, které by měly vyplývat zejména z rozsáhlosti a složitosti projednávané věci, což nyní posuzovaný případ bezpochyby je.

21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora popsaných důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1).

22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

23. Za situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl téměř neprodleně po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu