I.ÚS 982/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou sídlem Palackého nám. 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3896/2023-27 ze dne 16. 1. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 247/2023-10 ze dne 15. 9. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 166/2023-3 ze dne 23. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastníce řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Stěžovatel se žalobou u civilních soudů proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení 42 000 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") žalobu stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž by jej vyzval k odstranění vad. Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.

3. Soudy dospěly k závěru, že žaloba představuje "vzorové" nesrozumitelné podání stěžovatele, které není způsobilé projednání. Žaloba je natolik neúplná, neurčitá a nesrozumitelná, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, ani jak stěžovatel dospěl k tvrzené způsobené škodě: stěžovatel v návrhu pouze odkázal na soudní rozhodnutí, která označil za škodu, avšak dále rezignoval na vysvětlení, v čem spočívalo jednání státu a proč se domnívá, že postup státu byl nesprávný či nezákonný. Podle soudů nelze určit, co má být předmětem řízení. Návrh je obdobný jako řada dalších návrhů, jimiž stěžovatel uplatňuje svá domnělá práva svévolným způsobem. Stěžovatel v současné době prochází 152 kauzami, většinou jde o řízení proti vedlejší účastnici podle zákona č. 82/1998 Sb., byl opakovaně vyzván k odstranění vad s poučením, jaké náležitosti má mít žaloba, a také o následcích nesplnění výzvy. V případě, že stěžovatel vede velké množství obdobných sporů a byl mnohokrát vyzván k odstranění vad svých návrhů, jsou mu zákonné náležitosti žaloby dobře známy; je proto legitimní speciální přístup soudů, který spočívá v dalším ne-vyzývání stěžovatele k odstranění vad. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že mu soudy prostřednictvím příliš formalistického výkladu procesních předpisů svévolně odepřely spravedlnost a přístup k nestrannému soudu. Soudy podání stěžovatele neposuzovaly podle jeho obsahu, ale do posouzení promítly další podání z jiných (nesouvisejících) řízení, jež mu byla přičtena v jeho neprospěch, neoprávněně po stěžovatelovi vyžadovaly perfektní žalobu, což ovšem není nezbytným předpokladem věcného projednání. Ze stěžovatelovy žaloby bylo seznatelné, že jde o žalobu týkající se odpovědnosti státu za způsobenou škodu; uvedl, jaké částky požaduje a po kom se jich domáhá. Stěžovatel v dovolání vedl polemiku s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, avšak rozpor mezi jednotlivými rozhodnutími Nejvyššího soudu stěžovateli nebyl objasněn.

5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k soudu tedy není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené (bod 27 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

8. Procesní předpisy provádějící předmětná ustanovení Listiny musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (viz bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020). Přepjatý formalismus či "procesní cynismus" v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50-51).

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě soudy přepjatě formalisticky, nepřiměřeně, či jinak protiústavně nepostupovaly. Účelem výzvy k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před soudem. Teprve nepodaří-li se vady žaloby odstranit, jsou vyvozeny vůči účastníkovi nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení. V civilním soudním řízení však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech žaloby dostávalo totožnému žalobci vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve značném množství případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat žalobci dostatečné informace o zákonných náležitostech žaloby, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

10. Ve věci stěžovatele není pochyb o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech žaloby se mu dostalo opakovaně již v řadě řízení, ve kterých podal obdobný, neurčitý návrh (viz první odstavec rozsudku nalézací soudu, v němž je označeno pět dalších, odlišných řízení). Byť stěžovatel podal vysoký počet obdobných podání, která trpí stejnou vadou, a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, v němž dostatečně nevymezil, v čem spočívalo nezákonné jednání státu. Za takové situace je postup soudů, které podání stěžovatele odmítly analogicky podle § 43 občanského soudního řádu, aniž by ho před tím vyzvaly k odstranění vad, logický, přiměřený a v souladu se zásadou procesní ekonomie.

11. V případě "bezhlavého" uplatňování práva - tedy v případech obdobných případu stěžovatele - nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, v nichž hrozí skutečná újma na právech dalších účastníků řízení. Lpění na přísném procesním požadavku za situace, kdy by výzva k odstranění vad žaloby zjevně nemohla naplnit svůj účel, by mohlo vést až k celkovému zablokování soudní soustavy a odepření efektivní soudní ochrany ostatním jednotlivcům, což by bylo v rozporu s pozitivním závazkem státu vyplývajícím právě ze základního práva na soudní ochranu.

12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu