I.ÚS 273/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Pražské stavební bytové družstvo, sídlem Na Hutmance 300/7, Praha 5, právně zastoupeného JUDr. Libuší Krafft, advokátkou, sídlem U Studánky 326/26, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 29 NSČR 81/2024-B-3321, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2024 č. j. 4 VSPH 16/2024-B-3290 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-3273, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Na Havránce 1508/14, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 a principu rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") zamítl návrh dlužníka (stěžovatel), aby zprostil funkce insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána (bod I. výroku), zamítl návrh, aby insolvenčního správce odvolal z funkce (bod II. výroku) a zamítl návrh, aby odvolal z funkce členy věřitelského výboru (bod III. výroku). Insolvenční soud vycházel z § 31, § 32, § 36, § 58, § 59 odst. 2, § 60 odst. 1 a § 63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a dovodil, že opakované návrhy stěžovatele na odvolání nebo zproštění insolvenčního správce z funkce a odvolání věřitelského výboru obsahují de facto totožnou argumentaci, přičemž stěžovatel nedoložil podklady, jimiž by prokázal pravdivost svých tvrzení. Pochybení insolvenčního správce insolvenční soud neshledal a porušení nebo zanedbání povinností nebo porušení povinností chránit společný zájem věřitelů neshledal insolvenční soud ani u členů věřitelského výboru nebo u jeho předsedy.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") usnesení insolvenčního soudu potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal, že by činnost správce trpěla závažnými nedostatky, nebo že by správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, ani nebylo shledáno, že by jednotliví členové věřitelského výboru byly podjatí, nebo že by jejich činnost vykazovala jakékoli nedostatky. Pouhý zánik oprávnění vykonávat funkci insolvenčního správce podle § 40 odst. 2 insolvenčního zákona nebo nesplnění podmínky bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona nejsou v dané věci takovou skutečností, pro niž by bylo třeba nezbytně správce z funkce odvolat. Navíc podle soudu dlužník ani není osobou oprávněnou k podání návrhu na odvolání správce (§ 31 odst. 1 insolvenčního zákona).

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V něm mimo jiné konstatoval, že žádná z otázek, které stěžovatel položil, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť stejně jako průběh řízení je účastníkům znám.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s důkazy, které opakovaně předkládal, a jejich rozhodnutí pouze reprodukovala tvrzení insolvenčního správce a členů věřitelského výboru, aniž by tato tvrzení ověřily nebo hodnotily. Insolvenční správce navíc nebyl slyšen, přestože byl přítomen u jednání, a soudy jeho výpověď nahradily písemným vyjádřením, které však nebylo nikdy doručeno. Další námitkou je extrémní délka řízení - návrh na zproštění insolvenčního správce byl podán v únoru 2018, ale rozhodnutí padlo až v listopadu 2023, tedy po více než pěti letech, což je v rozporu se zákonnou povinností rozhodnout bez zbytečného odkladu. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že insolvenční správce vykonává svou funkci bez platného oprávnění, neboť nesložil předepsanou zkoušku, není veden v seznamu správců a není pod dohledem Ministerstva spravedlnosti.

7. Stěžovatel dále poukazuje na netransparentní a neefektivní správu majetkové podstaty, zejména na výrazné navýšení nákladů na externí právní služby a nerovné zacházení s uživateli bytových jednotek, kterým byly účtovány rozdílné příspěvky na správu. Obecné soudy podle stěžovatele tyto skutečnosti ignorovaly a neprovedly žádné důkazy, které by tato tvrzení vyvrátily nebo potvrdily. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele pochybil, když jeho dovolání odmítl bez věcného přezkumu, přestože v něm byly podrobně rozebrány vady rozhodnutí nižších soudů. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně vyložily právní předpisy, zejména v otázce oprávnění insolvenčního správce, a že tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

II.
Procesní předpoklady řízení

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na zproštění a odvolání insolvenčního správce z funkce a odvolání členů věřitelského výboru. Namítá především porušení práva na spravedlivý proces, nečinnost soudů a údajné nezákonné setrvání insolvenčního správce ve funkci.

11. Z obsahu napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, své závěry odůvodnily a postupovaly v souladu s platnou judikaturou. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení dovodil, že žádná ze stěžovatelových položených právních otázek přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, přičemž v bodech 25. a násl. podrobněji vyložil, proč dovolání odmítl. Zejména podrobně vysvětlil, že samotný zánik oprávnění insolvenčního správce vykonávat činnost podle insolvenčního zákona není bez dalšího důvodem pro jeho odvolání, pokud správce jinak vykonává funkci řádně a v souladu se zákonem. Tento výklad je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž Nejvyšší soud také odkázal. Dále dovolací soud zdůraznil, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona. Obecné soudy proto nepochybily, pokud návrh stěžovatele zamítly i z tohoto důvodu.

12. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí v systému obecných soudů a nepřísluší mu přehodnocovat skutková zjištění, pokud nejsou zjevně svévolná. V daném případě soudy své závěry opřely o skutková zjištění a právní posouzení, které nelze označit za protiústavní. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, aniž by doložil, že by v řízení došlo k porušení jeho základních práv nebo svobod. Ústavní soud proto neshledal důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

13. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu