III.ÚS 1783/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STIM, spol. s r. o., sídlem Paseka 334, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 123/2024-30 ze dne 10. dubna 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Finanční úřad pro Zlínský kraj stěžovatelce na základě výsledků daňové kontroly doměřil dvanácti dodatečnými platebními výměry ze dne 23. května 2016 daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců ledna až prosince 2012 a stanovil jí související penále. Dospěl k závěru, že deklarovaný přeprodej zboží probíhal mezi zúčastněnými subjekty pouze fiktivně a stěžovatelce tak nevznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 Af 3/2018-250 ze dne 26. února 2020 zamítl. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky rozsudkem č. j. 3 Afs 116/2020-83 ze dne 19. listopadu 2021. Správní soudy dospěly k závěru, že deklarovaná plnění se odehrávala toliko fiktivně v rovině daňových, případně skladových a souvisejících dokladů, aniž by měla základ ve skutečném dodání zboží. V postupu daňových orgánů neshledaly jakoukoli svévoli, naopak považovaly jejich závěry za správné a souladné se zákonem.

3. Stěžovatelka podala 31. prosince 2021 u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (správce daně) dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2012, v nichž uplatnila opravu výše daně podle § 43 zákona o dani z přidané hodnoty. Domáhala se prolomení tříleté lhůty pro opravu daně, která již uplynula (§ 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty). Podle správce daně stěžovatelka splnění podmínek pro prolomení lhůty (prokázání dobré víry nebo včasné odstranění nebezpečí ztráty daňových příjmů) neprokázala a řízení tak podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu dne 17. února 2022 zastavil.

4. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podala stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím z 8. června 2022 rozhodl rozdílně ohledně zdaňovacích období ledna až dubna 2012 a května až prosince 2012.

5. Ohledně zdaňovacích období ledna až dubna 2012 vedlejší účastník vrátil odvolání správci daně zpět s pokynem k bezodkladnému vydání rozhodnutí podle § 111 odst. 6 daňového řádu. Správce daně postupoval podle pokynu vedlejšího účastníka a ohledně zdaňovacích období leden až duben 2012 své rozhodnutí o zastavení řízení podle § 111 odst. 6 daňového řádu zrušil a odvolací řízení zastavil. Stěžovatelka rozhodnutí o zastavení řízení napadla odvoláním, které vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (krajský soud) rozsudkem č. j. 65 Af 34/2023-43 ze dne 9. dubna 2024 zamítl. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 10 Afs 94/2024-38 ze dne 13. srpna 2024 zamítl. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 2836/24 ze dne 6. listopadu 2024.

6. Ohledně zdaňovacích období května až prosince 2012 vedlejší účastník rozhodnutí správce daně o zastavení řízení potvrdil. Uvedl, že stěžovatelka nepožádala o opravu daně v zákonem stanovené lhůtě. Nemohlo dojít ani k prolomení této lhůty z důvodů prokázání dobré víry stěžovatelky ve správnost jí vystavených daňových dokladů, neboť stěžovatelkou deklarované transakce byly ryze fiktivní, což konstatoval již dříve Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 31 Af 3/2018-250 a Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Afs 116/2020-83. Stěžovatelka formálně fakturovala přeprodej zboží, jehož existence nebyla prokázána, v rámci pěti čtyřčlánkových řetězců formou kolotočového obchodu tak, že u čtyř z pěti těchto řetězců byla počátečním a koncovým článkem právě stěžovatelka, která věděla, že smyslem těchto transakcí není tvorba zisku, nýbrž umělé splnění podmínek pro získání úvěru. Stěžovatelka tak vědomě vystavila fakturu na neexistující plnění, přičemž v této situaci se nemůže dovolávat své dobré víry.

7. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud rozsudkem č. j. 60 Af 26/2022-49 ze dne 9. dubna 2024 zamítl. Souhlasil s vedlejším účastníkem, že realizované transakce byly fiktivní. Stejně jako vedlejší účastník odkázal na závěry Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu.

8. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že krajský soud nepochybil v závěru, že stěžovatelka nebyla v dobré víře ve správnost jí vystavených daňových dokladů, a proto nesplnila podmínku pro opravu daně, respektive prolomení lhůty stanovené § 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty. Odkázal na svou judikaturu, podle které oprava daně nepřichází v úvahu, pokud se daňovému subjektu nepodaří prokázat, že dotyčné plnění není fiktivní; nelze opravovat něco, k čemu nikdy nedošlo. Ohledně otázky fiktivnosti stěžovatelkou deklarovaných plnění se již vyslovil v rozsudku č. j. 3 Afs 116/2020-83. Ztotožnil se také se závěrem krajského soudu, že nebylo možno konstatovat, že stěžovatelka zcela eliminovala riziko ztráty daňových příjmů.

9. Stěžovatelka uvádí, že se v kasační stížnosti dovolávala dobré víry s tím, že v jejím případě nelze hovořit o fiktivnosti původních plnění. Odvolávala se přitom na rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 48 Af 41/2017-57 ze dne 30. května 2019 a č. j. 48 Af 31/2017-97 ze dne 25. března 2020 (přezkoumaný rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 55/2020-91 ze dne 28. dubna 2022), podle kterých za shodného skutkového stavu o fiktivní plnění nešlo. Tak jako ve věci stěžovatelky se v citovaných věcech zboží, které bylo předmětem obchodů, nepřeváželo a bylo uskladněno u prodejce, i když bylo prodáno jinému podnikateli, který zboží opět prodal původnímu prodejci, což bylo předem dohodnuto. Stěžovatelka podle svého přesvědčení prokázala, že nešlo o fiktivní plnění, a to předložením relevantních důkazů, daňových dokladů, bankovními účty, výslechy svědků, doklady o úhradách za poskytnutá a přijatá plnění, doklady o faktoringovém úvěru. Správní soudy však tyto důkazy hodnotily účelově nesprávně v neprospěch stěžovatelky.

10. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

11. Podstatou projednávané věci je posouzení ústavnosti závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro prolomení tříleté lhůty stanovené v § 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty.

12. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku připustil možnost opravy daně nad rámec lhůty stanovené v § 43 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty, omezenou však na případy, kdy vystavitel faktury prokázal svou dobrou víru nebo včas zcela odstranil nebezpečí ztráty daňových příjmů.

13. Právě své dobré víry se stěžovatelka v řízení před správními soudy domáhala. Nejvyšší správní soud odmítl tuto argumentaci stěžovatelky s odkazem na jím již dříve jednoznačně vyslovené závěry v rozsudku č. j. 3 Afs 116/2020-83, v němž posuzoval neuznání nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty. Svůj závěr o fiktivním charakteru stěžovatelkou deklarovaných plnění, rozhodný nyní pro oprávnění stěžovatelky provést opravu výše daně, neshledal důvod přehodnocovat.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem odůvodnil, že sporná plnění byla ryze formálně deklarovaným (fiktivním) obchodem, jehož jediným účelem bylo formální generování pohledávek, které existovaly toliko v rovině (daňových) dokladů, aniž by měly základ ve skutečném dodání zboží či služeb.

15. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že se v tomto svém závěru odchýlil od závěrů, ke kterým dospěl ve věci jiného daňového subjektu za obdobných skutkových okolností v rozsudku č. j. 6 Afs 55/2020-91.

16. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud v bodech 20 a 21 napadeného rozsudku vysvětlil, v čem se skutkové okolnosti nyní posuzované věci od stěžovatelkou poukazované okolnosti liší, a proč tedy stěžovatelkou uváděné rozsudky na posuzovanou věc nedopadají.

17. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka nebyla v dobré víře ve správnost jí vystavených daňových dokladů, z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. června 2025


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu