Pl.ÚS 35/25 #1

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na zrušení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Parlamentu, za který jednají Poslanecká sněmovna a Senát, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Vymezení věci

1. Návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 9. 2025, se Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud" nebo "navrhovatel") domáhá zrušení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, pro rozpor s právem na zákonného soudce zaručeným v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud uvedl, že podává návrh na zrušení napadeného ustanovení v souvislosti s trestním řízením vedeném pod sp. zn. 58 T 140/2024, pro trestné činy nebezpečného vyhrožování, výtržnictví a zvlášť závažný zločin loupeže.


II.
Argumentace navrhovatele

3. Těžiště návrhu vychází ze změny zákona o soudech a soudcích a trestního řádu provedené zákonem č. 319/2024 Sb., účinným ode dne 1. 1. 2025, který zavedl princip, že trestní věci u okresních (obvodních) soudů budou nově projednávány výhradně samosoudcem. Současně však napadené přechodné ustanovení (vztahující se ke změně trestního řádu) stanovilo, že řízení zahájená před 1. 1. 2025 se dokončí podle dosavadních právních předpisů o obsazení soudu. To v praxi znamená, že pro tyto "staré" případy zůstala zachována povinnost senátního rozhodování (předseda senátu a dva přísedící). Podle navrhovatele problém nastal v kombinaci s další změnou, a to zrušením § 105 odst. 3 zákona o soudech a soudcích bez náhrady. Toto ustanovení umožňovalo jmenovat nově jmenované soudce zároveň do funkce předsedy senátu. Jeho zrušením se s účinností od 1. 1. 2025 uzavřel okruh soudců, kteří mohli tuto funkci vykonávat. Nově jmenovaní soudci již tuto možnost nemají.

4. Uvedená změna zákonné úpravy se bezprostředně dotkla výše konkretizovaného trestního řízení. Věc byla původně přidělena soudkyni, která byla od 1. 1. 2025 přeložena na jiný soud. Po jejím přeložení připadla nově jmenované soudkyni, která u soudu začala působit rovněž od 1. 1. 2025. Protože šlo o řízení zahájené v roce 2024, právní úprava vyžaduje, aby byla věc rozhodnuta senátem. Nově jmenovaná soudkyně však již nemohla být jmenována do funkce předsedkyně senátu. Jako samosoudkyně tedy nemohla v dané věci jednat a rozhodnout.

5. Předseda obvodního soudu reagoval na vzniklou situaci dne 27. 1. 2025 vydáním opatření sp. zn. 31 Spr 232/2025. Na základě tohoto opatření, které se přímo opíralo o nutnost aplikace napadeného ustanovení, byla trestní věc nově jmenované soudkyni odňata. Následně byla pomocí tzv. kolovacího systému přidělena jinému soudci, který funkci předsedy senátu stále vykonávat mohl, neboť mu podle přechodných ustanovení novely dosud nezanikla.

6. Tento postup vytvořil procesní stav, který navrhovatel považuje za ústavně nekonformní. Poukazuje na to, že obdobná situace byla řešena i v jiné trestní věci (sp. zn. 58 T 21/2024), v níž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací orgán zrušil rozhodnutí obvodního soudu a naznačil, že právní úprava je nesystémová, netransparentní a potenciálně protiústavní. Městský soud přímo doporučil obvodnímu soudu, aby věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení.

7. Obvodní soud, ačkoliv v jeho věci žádná ze stran námitku nezákonného obsazení soudu nevznesla, se rozhodl z principu právní jistoty a na základě doporučení městského soudu přerušit trestní řízení a podat návrh na zrušení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. Svou aktivní legitimaci dovozuje z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Napadené ustanovení je ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy zákonem, jehož má být při řešení věci použito. Právní normy určující obsazení soudu jsou aplikovány po celou dobu trvání řízení a jejich případná protiústavnost má přímý vliv na výsledek, čímž je podmínka pro podání návrhu naplněna.

8. Protiústavnost napadeného ustanovení spatřuje navrhovatel ve dvou rovinách. Zaprvé, úprava vede k netransparentnímu a nepředvídatelnému přidělování věcí, jelikož vytváří uzavřenou a postupně se zmenšující skupinu "kvalifikovaných" soudců, jimž mohou být staré senátní věci přidělovány. Účastníci řízení si nemohou být jisti, zda jejich věc bude přidělena skutečně zákonnému soudci podle předem daných pravidel. Zadruhé, právní úprava bezdůvodně a selektivně vylučuje soudce jmenované po 1. 1. 2025 z projednávání určitého typu případů jen na základě data jejich nápadu, což deformuje princip rovného přístupu soudců k přidělovaným věcem a narušuje objektivní kritéria pro určení zákonného soudce. Navrhovatel uzavírá, že tento stav je v přímém rozporu s právem na zákonného soudce zaručeným Listinou.

IV.
Dikce napadeného ustanovení

26. Napadené ustanovení je součástí zákona č. 319/2024 Sb., který upravuje změny související se zrušením přísedících v pracovněprávních sporech v občanském soudním řízení a v trestním řízení před okresním soudem a s jejich omezením v některých trestních řízeních před krajským soudem na prvním stupni.

27. Kromě zákona o soudech a soudcích (část první, čl. I a II) je novelizován trestní řád (část druhá, čl. III a IV), občanský soudní řád (část třetí, čl. V a VI) a dále rovněž zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (část čtvrtá, čl. VII), zákon o soudnictví ve věcech mládeže (část pátá, čl. VIII) a zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (část sedmá, čl. IX).

28. Navrhovatel napadá ustanovení čl. IV. zákona č. 319/2024 Sb., tj. přechodné ustanovení navazující na změnu trestního řádu, které zní:
"Přechodné ustanovení
Na řízení před soudem zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se do jejich pravomocného skončení použijí ustanovení dosavadních právních předpisů o obsazení soudu."

29. Přechodné ustanovení tedy stanoví výjimku zachování senátního rozhodování v trestním řízení pro řízení zahájená před uvedeným datem. Stejným způsobem je v přechodném ustanovení v čl. VI promítnuta změna provedená v občanském soudním řízení.

III.
Splnění podmínek řízení

9. Ústavní soud obecně vychází z pravidla, že novelizační zákon nemá vlastní normativní existenci, neboť jeho ustanovení se stávají součástí novelizovaného právního předpisu. Proto se zpravidla není možné domáhat zrušení novelizujícího právního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení u Ústavního soudu (nález ze dne 4. 12. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 41/23, bod 37). Jednu z výjimek z tohoto pravidla Ústavní soud připustil u přechodných ustanovení novelizačního zákona (v podrobnostech viz nález ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13, bod 15 a 16 a tam citovanou judikaturu). Posuzovaný návrh je příkladem této výjimky z pravidla, proto je přípustný.

10. Ústavní soud se dále musel vypořádat s aktivní legitimací navrhovatele k podání návrhu na incidenční přezkum ústavnosti zákona, resp. jeho části. Podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu k projednání. Ve shodě s tím stanoví § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností.

11. V posuzovaném případě je navrhovatelem Obvodní soud pro Prahu 6, tedy bezesporu kvalifikovaný navrhovatel.

12. Navrhovatel je podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu oprávněn zpochybnit ústavnost konkrétního zákonného ustanovení a věc předložit Ústavnímu soudu pouze v případě, že napadené ustanovení skutečně aplikuje a nejedná se pouze o jeho hypotetické použití.

13. Ústavní soud se dále věnoval otázce, zda v projednávané věci byla splněna podmínka, že jde o ustanovení, které má být soudem použito ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Vycházel přitom kromě výše citovaného znění čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu z nálezové judikatury Ústavního soudu.

14. Výše uvedená otázka byla plénem Ústavního soudu v minulosti řešena. Podrobně se jí věnoval zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010, v němž Ústavní soud posuzoval návrh Nejvyššího správního soudu, kterým napadl ustanovení zamezující možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí v kárném řízení. Zabýval se tedy otázkou, zda skutečně bylo či mělo být napadené ustanovení zákona Nejvyšším správním soudem v jím řešené právní věci použito. Nešlo o ustanovení, které by přímo tvořilo přímý právní podklad, avšak ovlivňovalo (či mohlo ovlivňovat) celý charakter řízení vedeného navrhovatelem. Ústavní soud v uvedené věci považoval podmínku "použití zákona při řešení věci" za splněnou. Tento závěr opřel o několik důvodů. Zdůraznil, že napadené ustanovení znemožňující podání opravného prostředku určuje charakter celého kárného řízení a od začátku do konce jím prostupuje (bod 29 nálezu). Zabýval se účelem čl. 95 odst. 2 Ústavy, k němuž uvedl, že kromě otevření prostoru pro ústavní dialog mezi obecnými soudy a Ústavním soudem jde v obecnější rovině o zajištění vnitřní bezrozpornosti právního řádu a ochranu ústavnosti. Za podstatnou považoval nutnost předejít "situaci, v níž by obecný soud musel vést řízení podle ustanovení zákona, která jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem. Takto vyloženému účelu citovaného ustanovení se příčí výklad, na základě něhož by Ústavní soud mohl odmítnout přezkum zákonného ustanovení, které tak výrazně ovlivňuje charakter řízení před obecným soudem a jehož případná protiústavnost by ústavní konformitu celého tohoto řízení a všech úkonů v něm učiněných zásadním způsobem zpochybnila. Odmítnutím návrhu by se Ústavní soud zpronevěřil své roli v ústavním dialogu a nutil by obecný soud vést řízení, o jehož protiústavnosti by byl tento soud přesvědčen" (bod 31 nálezu).

15. Po vydání nálezu Pl. ÚS 33/09 se plénum Ústavního soudu zabývalo výše uvedenou otázkou v několika usneseních, v nichž podmínky aktivní legitimace navrhovatele hodnotilo přísněji. Obsahově blízký případ, v němž byla návrhem soudu podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy zpochybněna aplikace ustanovení, podle něhož byla daná věc přidělena konkrétní soudkyni k rozhodnutí, plénum Ústavního soudu řešilo v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/15 ze dne 9. 2. 2016. Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení, podle něhož předsedkyně soudu rozhodla o přidělení věci soudci, není předpisem, který má být ve věci použit ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ustanovení bylo sice použito při určení zákonného soudce, ale dále již v řízení nebude aplikováno. Tímto usnesením však nebyly překonány závěry nálezu Pl. ÚS 33/09, neboť se jednalo o usnesení a nikoliv nález Ústavního soudu, dále k takovému postupu scházela kvalifikovaná většina ve smyslu § 13 zákona o Ústavním soudu.

16. Podobně restriktivně byla otázka splnění podmínky o použití napadeného ustanovení ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy posouzena např. v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 32/21 ze dne 24. 5. 2022 (které ze stejných důvodů jako usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/15 nepřekonává nálezovou judikaturu Ústavního soudu).

17. Ústavní soud k popsané situaci uvádí, že sdílí a respektuje závazný právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09, v projednávané věci nadto shledává další důvody svědčící pro závěr, že napadené ustanovení je ve věci použito ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.

18. Napadené ustanovení bylo reálně použito v rámci rozhodování o přidělení věci zákonnému soudci. Vedení řízení a rozhodnutí zákonným soudcem je důležitou součástí poskytnutí ochrany základních práv a svobod v procesně bezvadném řízení (čl. 4 Ústavy). Podmínka zákonného soudce musí být zachována po celou dobu řízení. Napadené ustanovení tedy tvoří součást aplikovaných právních předpisů, které působí v osobě zákonného soudce (zasahuje do práv účastníků řízení) v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně. Množinu relevantních předpisů pro rozhodnutí nelze omezit pouze na předpisy hmotného a procesního práva, podle nichž se v řízení posuzuje důvodnost návrhu.

19. Pokud by pochybnost o ústavnosti napadeného ustanovení vznesl účastník v rámci námitky vedení řízení a rozhodnutí nezákonným soudcem v řízení o ústavní stížnosti, a Ústavní soud by dospěl k závěru, že podle tohoto ustanovení byl určen zákonný soudce, byla by tím splněna podmínka stanovená § 74 zákona o Ústavním soudu (uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti). Účel zakotvení této podmínky a podmínky stanovené čl. 95 odst. 2 Ústavy je přitom shodný - tj. vyloučit z přezkumu ustanovení, která v projednávané věci nezasahují do právní sféry účastníků řízení, nemají na jejich postavení vliv.

20. Bez dalších důvodů spojených s konkrétní věcí není tedy racionální nepřipustit přezkum ustanovení v řízení o konkrétní kontrole norem, pokud by totožné ustanovení bylo v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáno. Pro rozdíl ve výkladu aktivní legitimace u čl. 95 odst. 2 Ústavy (řízení o konkrétní kontrole norem) a § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu (řízení o ústavní stížnosti) by měly existovat vážné a přesvědčivé důvody, které v projednávané věci Ústavní soud neshledává.

21. Nelze pominout ani argument, že opačný přístup by z konkrétní kontroly norem vyloučil celou skupinu tzv. kompetenčních norem (shodně viz Kovalčík M., Mezisoudní dialog skrze konkrétní kontrolu norem: jak spolu obecné soudy a Ústavní soud komunikují a proč čl. 95 odst. 2 Ústavy slouží jako zbraň moci soudní?, Časopis pro právní vědu a praxi, 4/2003, roč. XXXI, s. 840-843). Výklad prezentovaný např. v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/15 se vztahuje na jakékoliv ustanovení zakládající příslušnost či pravomoc soudu (soudce). Tyto předpisy však mohou mít velmi silný ústavněprávní rozměr, neboť se týkají práva na soudní ochranu a na zákonného soudce. Ústavní soud nesdílí názor, že by typově neměly být nikdy předmětem řízení o incidenční kontrole norem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

22. Na základě uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že aplikace ustanovení o přidělení věci jinému soudci se nevyčerpává provedením tohoto úkonu, a ustanovení, podle něhož byl zákonný soudce ustanoven, se ve věci nadále použije.

23. Ústavní soud tak považuje podmínky čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za splněné a uzavírá, že návrh byl podán oprávněným navrhovatelem.

24. Ústavní soud dále konstatuje, že je k projednání tohoto návrhu příslušný [čl. 87 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy]. Návrh obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti a je přípustný ve smyslu ustanovení § 66 zákona o Ústavním soudu. Současně neexistuje žádný z důvodů pro zastavení řízení podle ustanovení § 67 téhož zákona.

25. V projednávané věci byl původně soudcem zpravodajem určen Josef Fiala, jeho návrh však nebyl plénem přijat. Podle § 55 zákona o Ústavním soudu proto předseda Ústavního soudu určil jako novou soudkyni zpravodajku Danielu Zemanovou.

V.
Posouzení opodstatněnosti návrhu

30. Ústavní soud posoudil návrh a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

31. Navrhovatel shledává neústavní úpravu zákona č. 319/2024 Sb., podle které rozhoduje v trestních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 31. 12. 2024) senát složený ze soudce a dvou přísedících, zatímco v řízení zahájených po 1. 1. 2025 rozhoduje již pouze samosoudce. Ústavní soud však na základě níže uvedených důvodů konstatuje, že se jedná o zcela běžný důsledek novelizačních předpisů podobného typu.

32. Navrhovateli lze přisvědčit v tom, že popsaná změna znemožňuje rozhodnout v trestní věci zahájené do 31. 12. 2024, ve které podle tehdy platné úpravy rozhodoval senát, samosoudcem. Tato změna je provedena zákonem. Součástí této změny je napadené přechodné ustanovení, které zachovává pro účastníky řízení zahájených do doby účinnosti novely stejné podmínky řízení až do jeho ukončení. Tento stav sám o sobě neobsahuje nic neústavního. Ústavní soud podotýká, že navrhovatel dovozuje nežádoucí důsledky spíše ze související změny zákona o soudech a soudcích, podle které nelze po 1. 1. 2025 za účelem dokončení trestních řízení pověřit soudce okresního soudu funkcí předsedy senátu, tuto změnu však svým návrhem nenapadá.

33. Na uvedenou změnu je nutno ze strany soudů reagovat v souladu s § 41, § 42 zákona o soudech a soudcích rozvrhem práce, v němž musí být uvedena soudní oddělení, kterým je možno věci dotčené napadeným přechodným ustanovením přidělovat. Navrhovatel konkrétní úpravu rozvrhu práce soudu nezpochybňuje, pouze namítá, že počet soudních oddělení, v nichž působí soudce ve funkci předsedy senátu, je početně uzavřen, neboť po 1. 1. 2025 již nelze nově jmenované soudce pověřit funkcí předsedy senátu. Ani tato skutečnost však bez dalšího neopodstatňuje závěr, že musí nevyhnutelně docházet k netransparentnímu a nepředvídatelnému přidělování věcí. Omezený počet soudních oddělení, které se specializují na rozhodování určité agendy, je opět běžný a zákonem (§ 42 odst. 1 písm. c/ zákona o soudech a soudcích) předpokládaný stav.

34. V projednávané věci došlo ke změně přidělení věci v důsledku působení několika skutečností. Jak uvádí navrhovatel v návrhu (a shodně lze ověřit i z rozvrhu práce pro Obvodní soud pro Prahu 6 pro období od 1. 1. 2025), soudkyně, které byla věc původně přidělena, byla přeložena na jiný soud, na její místo nastoupila k 1. 1. 2025 nově jmenovaná soudkyně, která převzala dosud neskončené věci. Tento postup je upraven rozvrhem práce obvyklým způsobem (bod X komentáře k rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6 na úseku T, Nt, Pp a Td pro rok 2025). Z takto převzatých věcí bylo následně nutno vyčlenit ty, ve kterých musí podle napadeného ustanovení i po datu 1. 1. 2025 rozhodovat senát ve složení soudce a dvou přísedících, a v nichž tedy nově jmenovaná soudkyně nemohla jako samosoudkyně rozhodovat. V těchto případech (včetně projednávané věci) předseda soudu svým opatřením tuto skutečnost konstatoval a prostřednictvím "kolovacího" systému věc přidělil.

35. Navrhovatel neuvádí, že soudce, který nyní věc projednává, není zákonným soudcem. Vyjadřuje pouze pochybnosti o tom, zda o tom jsou přesvědčeni účastníci řízení, zároveň však připouští, že ti námitku tohoto obsahu nevznesli.

36. K této námitce Ústavní soud zdůrazňuje, že v této věci neposuzuje konkrétní úpravu rozvrhu práce ani přidělování věcí na daném soudu, ale ústavnost přechodného ustanovení jako obecné normy platné pro všechny soudy. Pro úplnost však uvádí, že z žádné okolnosti nevyplývá, že by postup při přidělení věci "ostře" kolidoval s požadavkem transparentnosti a předvídatelnosti při přidělování věci zákonnému soudci, jak namítá navrhovatel. Obecně lze souhlasit s tím, že změny v osobě zákonného soudce nejsou žádoucím jevem, avšak je nereálné je v běžném soudním životě zcela eliminovat. Je-li taková změna vyvolána změnou zákonné úpravy a lze ji promítnout do rozvrhu práce v souladu s pravidly stanovenými zákonem o soudech a soudcích, nelze ji považovat bez dalšího za porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

37. Navrhovateli nelze přisvědčit ani v tom, že není splněn požadavek na přidělování věcí podle předem stanovených a ověřitelných pravidel, pokud v rozvrhu práce není zaznamenáno, kdy přesně zanikne funkce předsedy senátu i soudcům, kteří ji stále ještě vykonávají. Jak sám uvádí, tento okamžik nastane pravomocným ukončením všech řízení, v nichž podle napadeného ustanovení rozhoduje senát. Tuto skutečnost bude předseda soudu povinen promítnout do rozvrhu práce. Navrhovatel neuvádí, že by taková situace již nastala a předseda soudu svou povinnost porušil. Pouze předpokládá, že vzhledem k tomu, že účastníci řízení nemají k dispozici údaje o tom, zda v daném soudním oddělení jsou ještě nerozhodnuté věci, nemohou si být jistí správností přidělování věcí. Jedná se však pouze o jeho ničím nepodloženou hypotézu.

38. Stejné povahy je i navrhovatelova pochybnost o tom, že by ani předsedovi soudu nemuselo být známo ukončení všech senátních věcí, a tedy zánik funkce předsedy senátu dotyčného soudce, při vydávání opatření o přerozdělení věci. Ústavní soud odkazuje na zákonem stanovené povinnosti předsedy soudu (§ 41, § 42c, 127 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), podle nichž je povinen na změny popsaného typu reagovat. Případné pochybnosti ohledně budoucího plnění jeho povinností nemohou vést k závěru o neústavnosti napadeného přechodného stanovení (a navrhovatel ostatně žádné skutečnosti v tomto směru neuvádí).

39. Navrhovatel kritizuje důsledky aplikace napadeného ustanovení, neboť podle jeho názoru bez relevantních důvodů vylučují soudce jmenované po 1. 1. 2025 z projednávání věcí vyžadujících i po tomto datu senátní obsazení. Ústavní soud k takto formulované námitce konstatuje, že vyjadřuje subjektivní nesouhlas navrhovatele se změnami provedenými zákonem č. 319/2024 Sb. Lze pouze opakovat, že úprava napadeného přechodného ustanovení je běžná (tedy předvídatelná). Skutečnost, že pro ni navrhovatel neshledává relevantní ani věcný důvod, přestože je vyjádřen v důvodové zprávě (a jedná se o dlouhodobě diskutovanou otázku), nemůže založit protiústavnost.

40. Argument "stálého zužování skupiny soudců", kteří jsou podle zákona příslušní rozhodovat u okresního soudu v postavení předsedy senátu, nemůže být relevantní v řízení o návrhu na zrušení napadeného ustanovení. Toto ustanovení se projevuje v podmínkách jednotlivých soudů odlišně, samo o sobě neurčuje žádnou skupinu příslušných soudců, na které by muselo vždy (či nikdy) dopadnout. Pokud by v důsledku napadeného ustanovení ve spojení s dalšími ustanoveními upravujícími možnost předsedy soudu pověřit samosoudce funkcí předsedy senátu u některého ze soudů docházelo k nepřiměřenému přetěžování některého soudního oddělení a zde zařazeného soudce, dotyčný soudce by měl možnost napadnout správní žalobou rozvrh práce, který tento stav zakládá. Navrhovatel však ani netvrdí, že by u Obvodního soudu pro Prahu 6 k této situaci docházelo.


IV.
Závěr

41. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 39/25 ze dne 3. 9. 2025, o atrahování působnosti, publ. pod č. 339/2025 Sb., tak Ústavní soud učinil v plénu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025


Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu