I.ÚS 203/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Fejer, právně zastoupené JUDr. Ing. et. Ing. Romanem Ondrýskem, MBA, Ph.D., advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2024 č. j. 11 Co 33/2024-154, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Iurie Patskan a Romeny Sukhynyak, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 26. 9. 2023 č. j. 10 C 129/2023-77 zastavil řízení (výrok I), uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 132 841,60 Kč (výrok II), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč stěžovatelce (výrok III) a vyzval stěžovatelku ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok IV). Takto rozhodl o žalobě stěžovatelky na vyklizení nemovitosti vedlejšími účastníky. Proti výrokům v odstavcích I, II a III podali odvolání vedlejší účastníci. Namítali, že ve věci bylo soudem zahájeno řízení o vyklizení bytu, avšak došlo ke zcela nepochopitelnému jednání stěžovatelky, která vzala spravedlnost do svých rukou a v době, kdy odjeli na dovolenou, se s dalšími osobami násilně vloupala do jejich pronajatého bytu překonáním překážky, vyměnila zámky a uzamkla nemovitost přesto, že ve věci již podala žalobu. Nesouhlasili se zastavením řízení, navrhovali zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka se odvolala proti výroku II. Dle jejího názoru jí měla být přiznána na náhradě nákladů řízení vyšší částka, a to 161 592,20 Kč (7 úkonů á 17 860 Kč, 7 x režijní paušál á 300 Kč, DPH 21 % a zaplacený soudní poplatek a náklady důkazů ve výši 6 776 Kč).

3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. je změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání vedlejších účastníků proti výroku III odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

4. Bližší obsah napadeného usnesení není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jeho obsah, stejně jako průběh řízení, je účastníkům znám.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje dostatečně přesvědčivé a logické odůvodnění jeho právních závěrů, které by odráželo skutková zjištění případu. Tímto svévolným přístupem zatížil řízení závažnou vadou, jelikož dovodil, že se stěžovatelka dobrala svých práv svémocně (nikoliv svépomocí) a nesplnila podmínky pro aplikaci § 2292 občanského zákoníku. Na základě těchto skutečností pak dospěl k závěru, že vedlejším účastníkům nelze přičíst k tíži zastavení řízení. Stěžovatelce tímto postupem způsobil značnou škodu, jelikož jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., čímž je podle jejího názoru dán ústavněprávní rozměr.

II.
Procesní předpoklady řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení tzv. nákladového výroku přistupuje výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů (např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004).

9. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.) "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla také zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34. stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu

10. V nyní posuzované věci napadené rozhodnutí uvedeným postulátům vyhovuje. Spočívá na výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti, natožpak zákonnosti nákladových výroků. Okresní soud na náklady řízení aplikoval § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že žaloba byla vzata zpět pro chování vedlejších účastníků a z tohoto pohledu byl návrh na zastavení řízení podán důvodně. Odvolací soud však tento názor nesdílel. Stěžovatelka byt zpřístupnila svépomocí a dovozovala, že má právo na náhradu nákladů řízení, neboť z jejího pohledu byla žaloba podána oprávněně, když ke zpětvzetí došlo v důsledku jednání vedlejších účastníků, kteří ve smyslu § 2292 občanského zákoníku byt opustili takovým způsobem, že nájem (resp. podnájem) lze bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený a má se za to, že byt je odevzdaný ihned. Odvolací soud byl však názoru, že stěžovatelka použila svépomoc neoprávněně a nemůže se na ni odvolávat v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud své úvahy řádně a logicky vysvětlil a Ústavní soud neshledal důvod pro kasaci takového usnesení.

11. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením odvolacího soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelka nyní požaduje po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, konstatuje, že odvolací soud se danou problematikou zabýval dostatečně podrobně a svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce řádně odůvodnil.

12. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu