I.ÚS 1030/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti N Media a.s., sídlem Spálená 97/29, Praha 1, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 349/2022-37 ze dne 12. února 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 79/2021-76 ze dne 9. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Kanceláře prezidenta republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Vedlejší účastnice zveřejnila dne 21. 5. 2021 "prohlášení o boji proti dezinformacím" (dále jen "prohlášení), kterým informovala o vyloučení některých médií z budoucí komunikace s ní. Jedním z těchto médií byla právě stěžovatelka. Následně vedlejší účastnice skutečně přestala se stěžovatelkou komunikovat a neodpovídala na její novinářské dotazy.

2. Stěžovatelka proto podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem k Městskému soudu v Praze. Nezákonný zásah měl spočívat ve vydání samotného prohlášení vedlejší účastnice a dále v nezodpovězení pěti dotazů zaslaných formou SMS zpráv od čtyř různých pracovníků (novinářů) stěžovatelky. Městský soud však žalobu prvním napadeným rozhodnutím odmítl. Dovodil, že tvrzené zásahy nespadají do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Stěžovatelka totiž nebrojila proti nezákonnému zásahu, jelikož nepostupovala cestou žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"). Žaloba tedy jde mimo rámec správního práva. Městský soud však zároveň uvedl, že tvrzené zásahy se dotýkají práva na informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a proto stěžovatelce naznačil možnost podání ústavní stížnosti.

3. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud druhým napadeným rozhodnutím zamítl. NSS uvedl, že práva na informace se stěžovatelka měla domáhat v mezích informačního zákona, který je k tomu určen, a do jehož působnosti dotazy stěžovatelky bezpochyby spadaly. V tomto případě se však nejednalo o žádosti ve smyslu informačního zákona, kterým by správní soudy mohly poskytnout ochranu. Co se týče samotného prohlášení, k němu NSS uvedl, že nemůže zasáhnout do práva na informace stěžovatelky. NSS nakonec korigoval závěry městského soudu, týkající se možnosti podání ústavní stížnosti a shrnul, že stěžovatelka se měla domáhat svých práv postupem podle informačního zákona, a nikoli přímo cestou ústavní stížnosti, jak prý naznačil městský soud.

4. V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka porušení práva na získávání a šíření informací podle čl. 17 odst. 1, 2 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení pozitivního závazku státu vyplývajícího z čl. 17 odst. 5 Listiny. Podle stěžovatelky došlo k jejímu vyloučení z veškeré komunikace s vedlejší účastnicí bez právně uznatelného důvodu, což zakládá porušení práva na získávání informací. Za těchto okolností je podle stěžovatelky nerozhodné, zda v posuzovaných situacích vystupovala vedlejší účastnice jako správní orgán, anebo nikoli. Právo na informace podle čl. 17 Listiny je totiž pod ochranou soudní moci ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky. Základní otázku ústavní stížnosti definuje stěžovatelka tak, zda je "běžná informační součinnost" (odpovídání na SMS zprávy) naplněním čl. 17 odst. 5 Listiny, anebo jde o právem nevymahatelnou sféru. NSS údajně vyložil čl. 17 odst. 5 textualisticky. Skutečnost, že podmínky a provedení tohoto ustanovení stanoví zákon, neznamená, že se obsah základního práva vyčerpává zákonem, který jej provádí. Dále pak stěžovatelka odkazuje i na čl. 10 Úmluvy, na související judikaturu ESLP a na časový, mezinárodní a politický kontext věci, v rámci čehož stěžovatelka zdůrazňuje důležitost role médií jakožto "hlídacích psů demokracie".

5. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

6. Na straně jedné, stěžovatelka v ústavní stížnosti formuluje celou řadu ústavně-teoretických otázek, z nichž na mnohé si dle hodnocení Ústavního soudu sama odpovídá správně. Jedná se např. o skutečnost, že čl. 17 odst. 5 Listiny nezakotvuje pouhý pozitivní závazek státu, ale že tomuto závazku odpovídá i subjektivní právo na informace. Ostatně, čl. 17 odst. 5 je ustanovením zrcadlovým k čl. 17 odst. 1 a 2, zakotvujícím základní práva [Bartoň, M., Hejč, D. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). C. H. Beck, 2021, marg. č. 69]. Byť lze v některé komentářové literatuře číst, že čl. 17 odst. 5 nezakládá žádná subjektivní práva (Chalupová, M. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Wolters Kluwer, 2023, str. 461), tento závěr je odrazem toho, že dané subjektivní právo je založeno již právě prostřednictvím čl. 17 odst. 1 a 2. Jinak řečeno, čl. 17 odst. 5 je pouhým zdůrazněním toho, co implicitně plyne již z odst. 1 a 2 (Blisa, A., Kosař, D. In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol.: Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Leges, 2022, str. 814). Z čl. 17 tedy subjektivní právo na informace plyne, což se podává i z judikatury Ústavního soudu, která např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1889/09 ze dne 5. 5. 2010 dovodila, že "(...) je-li formulováno právo na informace, tedy veřejné subjektivní právo, míní se tím automaticky odpovídající povinnost veřejné moci umožnit realizaci tohoto práva (veřejné subjektivní právo a povinnost jsou párovými pojmy)." Ústavní soud se proto v tomto ohledu neztotožňuje s některými dílčími aspekty odůvodnění napadeného rozhodnutí NSS, jak na ně stěžovatelka upozorňuje (bod 23 a 24 rozsudku NSS).

7. Na straně druhé, tyto a další související teoretické otázky, které stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá, nebyly důvodem, proč soudy zásahové žalobě nevyhověly. Soudy tak učinily proto, že stěžovatelka nevyužila postupu podle informačního zákona, podle kterého by se daných informací mohla domoci, jak NSS odůvodnil (bod 30 rozsudku). Až proti neposkytnutí informace v režimu informačního zákona může stěžovatelka brojit ve správním soudnictví.

8. Ústavní soud v tomto řízení o ústavní stížnosti nemůže posuzovat (jak ho k tomu stěžovatelka vyzývá), na jaké informace se informační zákon vztahuje. Pro výsledek řízení před správními soudy to totiž nebylo rozhodné. Ústavní soud v tomto řízení může posuzovat pouze to, zda správní soudy ústavně konformně rozhodly o zásahové žalobě stěžovatelky, což bylo podstatou řízení před správními soudy.

9. V tomto ohledu pak Ústavní soud nemá správním soudům co vytknout. Rozhodující jsou totiž závěry správních soudů, týkající se toho, že ochranu ve správním soudnictví nelze poskytnout, pokud 1) vedlejší účastnice nevystupovala jako správní orgán a 2) stěžovatelka nevyužila možnosti postupu podle informačního zákona. Oba tyto body spolu přitom souvisí. Pokud by stěžovatelka o informace požádala podle informačního zákona, pak by nepochybně vedlejší účastnice v tomto řízení figurovala jako správní orgán, čímž by se procesní situace vyjasnila. Neobstojí ani poukaz, opakovaně formulovaný stěžovatelkou v řízení před správními soudy, že zvolila daný procesní postup s ohledem na rychlost možného přiznání ochrany. Předpoklad, že žádost podle informačního zákona by beztak byla bezúspěšná, je spekulativní a nemůže před správními soudy sloužit jako argument k obcházení standardních procesních cest.

10. Informační zákon přitom poskytuje vysoký standard ochrany práva na informace, čemuž odpovídá skutečnost, že se lze setkat i s názory, že působnost informačního zákona je širší než působnost čl. 17 odst. 5 Listiny (Chalupová, M. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Wolters Kluwer, 2023, str. 461). Ústavní soud proto nemůže aprobovat cestu přímého vymáhání informací cestou správní žaloby bez využití žádosti podle informačního zákona, a to navíc za situace, kdy se jednalo skutečně o pouhou komunikaci, respektive nekomunikaci skrze SMS zprávy. Jinak řečeno, Ústavní soud by mohl rozhodovat o tom, zda čl. 17 odst. 5 Listiny má nějaký autonomní obsah nad rámec informačního zákona až ve chvíli, kdy by právě s touto argumentací správní orgány a správní soudy odmítly stěžovatelce poskytnout informace podle informačního zákona. To však není zde posuzovaný případ.

11. Stručně shrnuto, Ústavní soud považuje za rozhodující, že NSS odůvodnil, z jakých důvodů vedlejší účastnice nevystupovala v posuzovaném případě jako správní orgán. Správní soudy mohly ochranu subjektivním právům stěžovatelky poskytnout až v situaci, kdy by jí nebyla poskytnuta informace v řízení podle informačního zákona. Tím, že zásahové žalobě nevyhověly, neporušily základní práva stěžovatelky, ani nejednaly v rozporu s čl. 4 Ústavy. Přímá vymahatelnost (či přesněji ochrana) ústavně garantovaných práv obecnými či správními soudy není na místě v situacích, kdy zákon poskytuje pro ochranu subjektivního práva postup, kterého stěžovatelka nevyužila.

12. Vzhledem k výše uvedeným závěrům se již Ústavní soud podrobněji nezabýval další argumentací stěžovatelky, týkající se role médií jako hlídacího psa demokracie, zdůrazňované judikaturou ESLP atd. Úzkou vazbu práva na informace a role médií v demokratické společnosti Ústavní soud ve shodě s ESLP nijak nezpochybňuje, ba naopak zdůrazňuje (srov. např. rozsudek pléna ESLP ve věci Sunday Times proti Spojenému Království ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 13166/87). Pro posouzení věci správními soudy ani Ústavním soudem to však není rozhodné. Soudy stěžovatelce nevyhověly ne proto, že by jí byla např. upírána její role ve veřejném prostoru, ale proto, že k ochraně svých práv nezvolila vhodnou procesní cestu. Zjednodušeně řečeno, proti neodpovídání na SMS zprávy ve správním soudnictví není ochrana. Ta je až proti neposkytování informací podle informačního zákona.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu