Přehled

Datum rozhodnutí
2.7.2025
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HAPPYCATERING, s. r. o., sídlem Hlavní 101, Dolní Dunajovice, zastoupené Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2025 č. j. 27 Co 40/2024-247, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Pila Bavory, spol. s r. o., sídlem Bavory 189, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání specifikovaných věcí z titulu ochrany rušené držby, kterou jí měla odejmout vedlejší účastnice. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 8. 2021 č. j. 7 C 177/2021-68 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice uplatnila vůči stěžovatelce zadržovací právo a na základě toho dospěl k závěru, že je nepřijatelné, aby zadržovací právo vedlejší účastnice bylo možno zrušit žalobou z rušené držby, kdy se neposuzuje oprávněnost držby, ale pouze faktický stav. Z toho důvodu okresní soud zamítl žalobu ohledně věcí, které vedlejší účastnice zadržela, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl z důvodu, že ostatní věci nebyly dostatečně určitě označeny.

3. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 27. 1. 2023 č. j. 27 Co 194/2021-155 zčásti změnil usnesení okresního soudu a uložil vedlejší účastnici povinnost vydat stěžovatelce položky specifikované v I. výroku, tj. movité věci, k nimž vedlejší účastnice uplatnila zadržovací právo, neboť stěžovatelka prokázala svoji poslední pokojnou držbu a její rušení vedlejší účastnicí. Okresní soud podle krajského soudu postupoval nesprávně, pokud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka další věci nedostatečně identifikovala, protože měl žalobu odmítnout, popřípadě stěžovatelku vyzvat k odstranění vad žaloby, tudíž krajský soud ve zbývajícím rozsahu usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížnost směřující proti uvedenému usnesení krajského soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1252/23 odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz).

4. Následně okresní soud usnesením ze dne 1. 12. 2023 č. j. 7 C 187/2021-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 12. 2023 č. j. 7 C 177/2021-207, zčásti žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost vydat část věcí (I. výrok), zčásti řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil (II. výrok), zčásti žalobu zamítl (III. výrok), neboť u některých věcí nebylo možno bez jakékoliv pochybnosti uzavřít, že byly v rozhodném okamžiku v areálu vedlejší účastnice a byly v držení stěžovatelky, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok).

5. Proti I. a IV. výroku usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu v I. výroku a návrh stěžovatelky na uložení povinnosti vydat specifikované věci zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až V. výrok). V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že s ohledem na povahu žaloby z rušené držby a zákonnou lhůtu pro rozhodnutí soudů si stěžovatelka měla být vědoma toho, že její žaloba musí splňovat všechny zákonem požadované náležitosti, tedy měla přesně specifikovat movité věci a měla dostatečně tvrdit a označit důkazy k prokázání poslední pokojné držby a jejího svémocného rušení vedlejší účastnicí. Takové podstatné náležitosti její žaloba postrádala. V návaznosti na to krajský soud příkladmo u některých věcí doplnil, že stěžovatelka měla uvést alespoň jejich přibližný rozměr (konkrétně dřevěných fošen), měla uvést, jakým způsobem byly zabaleny bedny naplněné dřevěnými odřezky, u pracovních nástrojů mohla alespoň uvést značku jejich výrobce, popřípadě jejich barvu a z jakého materiálu byly vyrobeny. Stěžovatelka však žádné takové vlastnosti věcí, v jejichž držbě měla být rušena, dostatečně neuvedla, proto nemohla být v daném rozsahu se žalobou úspěšná.


II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka krajskému soudu zejména vytýká, že měl příliš přepjaté, formalistické požadavky na specifikaci věcí, u nichž se domáhala ochrany z rušené držby, a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, v němž měl Nejvyšší soud uvést, že u určitých výrobků (například televizoru) bude k identifikaci postačovat, pokud bude v žalobě uvedena značka a rozměr televizoru. Vedlejší účastnice přitom podle stěžovatelky ani nenamítala, že by v držbě či detenci měla více věcí odpovídajících popisu provedenému stěžovatelkou. Krajský soud hodnotil její důkazní návrhy nikoliv ve vztahu k dostatečné identifikaci stěžovatelkou označených věcí, ale k prokázání existence poslední nerušené držby. Pokud měl krajský soud závěry okresního soudu za nesprávné, měl vyložit, v čem jejich nesprávnost spatřuje a proč jeho vlastní hodnocení je přesvědčivější. Žaloba stěžovatelky tak zkrátka neměla být odmítnuta toliko z důvodu, že na některých označených věcech chybělo sériové číslo.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení. Takováto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Podle zjištění Ústavního soudu je stěžovatelčina argumentace značně obecná a pohybuje se toliko v úrovni podústavního práva, bez náležité ústavněprávní dimenze. Stěžovatelka si vystačí s tvrzením, že jí měl krajský soud vytýkat - v rozporu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu - nedostatečnou identifikaci věcí, jejichž ochrany se žalobou z rušené držby domáhala. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení k jednotlivým položkám uvádí, že stěžovatelka mohla uvést alespoň rozměry jednotlivých věcí, jejich barvu, jak byly zabalené apod. Není tedy relevantní námitka stěžovatelky, že nebyla se žalobou úspěšná jen proto, že nedokázala uvést například výrobní číslo některých z věcí.

11. V této souvislosti rovněž nelze přehlížet, že i okresní soud původně žalobu stěžovatelky zamítl pro nedostatečnou specifikaci požadovaných věcí, přesto po kasačním zásahu krajského soudu žalobě stěžovatelky dílem vyhověl. Proto není opodstatněná ani námitka stěžovatelky, že se krajský soud v napadeném usnesení dostatečně nevypořádal s důkazy, z nichž vycházel okresní soud a údajně dostatečně nevysvětlil, proč jsou jím učiněné závěry přesvědčivější než ty, k nimž tento soud dospěl.

12. Ústavní soud uzavírá, že z výše uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu