IV.ÚS 1544/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Karin Doležalovou, advokátkou, sídlem Jaroslava Seiferta 2179/9, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2025 č. j. 96 Co 245/2024-203 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 25. září 2024 č. j. 13 Nc 3515/2023-136, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a J. F. a nezletilých A. F. a M. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé děti") pro dobu před i po rozvodu rodičů [tj. stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "matka")] do střídavé péče s určeným intervalem střídání (I. výrok), stanovil vyživovací povinnost matce ve výši 9 500 Kč a 8 500 Kč a stěžovateli ve výši 8 000 Kč a 7 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že střídavá péče obou rodičů je v zájmu nezletilých dětí a při určení výše výživného zohlednil schopnosti a možnosti každého z rodičů.

3. Proti II. výroku rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i matka, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že jsou částečně důvodná. Po doplnění dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů napadeným rozsudkem změnil II. výrok rozsudku okresního soudu tak, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilých 4 800 Kč a 4 200 Kč a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé A. 4 200 Kč (od 1. 9. 2024 částkou 4 800 Kč) a výživu nezletilé M. částkou 3 600 Kč (od 1. 9. 2024 částkou 4 200 Kč) a rozhodl o dlužném výživném obou rodičů (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Výši výživného určil zejména se zohledněním střídavé péče, majetkových poměrů rodičů a zániku další vyživovací povinnosti stěžovatele.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz všechna potřebná hlediska pro zjištění majetkových poměrů matky, a tvrdí, že skutkové závěry, které o jejích příjmech učinily, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rozporuje konkrétní údaje o příjmech matky a domnívá se, že oba obecné soudy zcela rezignovaly na jejich podrobnější zkoumání. Podle stěžovatele byl v řízení zjevný nepoměr a nerovnost účastníků v tom, jak se soudy zabývaly jeho poměry a poměry matky. Uvádí, že v odůvodnění napadených rozsudků nebylo srozumitelně vysvětleno, proč oba soudy přejímají tvrzení matky o tom, že její měsíční čistý příjem činí částku 60 000 Kč, ačkoliv mají k dispozici výpisy z bankovních účtů svědčící o tom, že její příjmy jsou mnohonásobně vyšší a podle daňových přiznání její životní úroveň a měsíční výdaje neodpovídají zdaněné částce na příjmech [v návaznosti na toto tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2492/24 (rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vymezil povinnost obecného soudu jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na jejímž základě dospěl k závěru o určení výše výživného]. Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nezohlednily jeho výlučnou péči za měsíc prosinec 2023 až březen 2024. Posléze stěžovatel namítá, že krajský soud bez řádného odůvodnění stanovil oběma rodičům rozdílnou lhůtu pro plnění dluhu na výživném.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma II. a III. výroku rozsudku okresního soudu, které byly rozsudkem krajského soudu změněny (není povolán rušit, co již bylo změněno). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost není přípustná proti I. výroku rozsudku okresního soudu, neboť stěžovatel proti němu nepodal odvolání, tudíž nevyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), navíc v ústavní stížnosti žádné námitky proti tomuto výroku neformuluje. Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zřetelně akcentuje minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své judikatuře vyložil podmínky, za nichž má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

7. V souladu s uvedeným vymezením svého postavení Ústavní soud setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů, v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení výživného. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v nesouhlasu s postupem obecných soudů (pozn. vzhledem k nepříslušnosti Ústavního soudu posuzovat výrok rozsudku okresního soudu o výživném se Ústavní soud zaměřil na postup krajského soudu) při zjišťování majetkových poměrů matky nezletilých. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud sdílí skutková zjištění okresního soudu, na která odkázal (bod 10. odůvodnění), doplnil je o aktuální údaje (srov. obsáhlý bod 11. odůvodnění) a s použitím doporučující tabulky ministerstva spravedlnosti vypočetl konkrétní výši výživného obou rodičů (bod 14. odůvodnění). Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry není dán extrémní rozpor a rozsudek krajského soudu je ústavně akceptovatelný, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v dané věci nejde. Rovněž vysvětlil, proč finančně nereflektoval jeho výlučnou péči za měsíc prosinec 2023 až březen 2024, stejně jako co jej vedlo k stanovení rozdílné lhůty pro plnění dluhu na výživném (srov. bod 14. a 15. odůvodnění). Ústavní soud současně shledal, že odůvodnění tohoto rozsudku vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů, ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9).

9. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, z části jde o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu