II.ÚS 1727/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Richarda Urbana a 2) Zuzany Urbanové, zastoupených Mgr. Janem Hynštem, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2024 č. j. 28 Cdo 3526/2023-83 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. května 2023 č. j. 69 Co 46/2023-68, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, sídlem Exekutorský úřad Přerov, Komenského 38, Přerov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení napadených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na řádný proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 150 000 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud, po částečném zopakování a doplnění dokazování, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že při provádění exekuce, kterou vedlejší účastník vykonával na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2021 č. j. 49 EXE 2618/2021-13 proti povinnému J. H., který se přechodně nacházel v rodinném domě ve společném jmění stěžovatelů, nedošlo k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejšího účastníka. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatelka 2) plnila za povinného vedlejšímu účastníkovi ve prospěch oprávněného. Vedlejší účastník následně vymožené finanční prostředky zaslal oprávněnému a přeplatek byl vrácen povinnému poté, co byla exekuce zastavena, přičemž majetkový stav vedlejšího účastníka se nijak nezměnil. Odvolací soud také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že stěžovateli tvrzená pochybení by mohla vést k závěru o případném porušení povinnosti vedlejšího účastníka, nikoliv však k závěru, že k plnění ze strany stěžovatelky 2) za povinného nedošlo, a že se vedlejší účastník obohatil.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť otázky předestřené v dovolání byly čistě skutkovými námitkami a stěžovatelé neuplatnili jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nedostatečné provádění a hodnocení důkazů ve vztahu k vyplacení částky 150 000 Kč vedlejšímu účastníkovi. Nesouhlasí s tím, že se soudy v napadených rozhodnutích nevyjádřily k tomu, zda na jednání vedlejšího účastníka je možné pohlížet jako na poctivé a spravedlivé. Pokud se soudy postupy vykonavatelů exekuce nezabývaly, dopustily, že vedlejší účastník těžil z protiprávního stavu, který sám vyvolal, a to bez ohledu na to, jak s těmito penězi následně naložil.

5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

6. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud předně konstatuje, že dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé neuplatnili žádný způsobilý dovolací důvod, a tudíž je na ně třeba pro účely tohoto posouzení hledět, jako by nebylo podáno. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání odmítnuto z důvodu, že nebylo věcně "projednatelné", Nejvyšší soud neměl žádný prostor k tomu, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Stěžovatelé tak u napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, v důsledku čehož je její ústavní stížnost v této části podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16; souhrnně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

8. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé vůči němu uplatňují výlučně námitky týkající se posouzení jejich žaloby. Nijak nezpochybňují závěry Nejvyššího soudu, že jejich dovolání nemělo zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm není nastolena žádná právní otázka ve smyslu § 237 o. s. ř., a jen opakují údajná pochybení odvolacího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud postupoval v projednávané věci ústavně konformním způsobem. Jak vyplývá z výše uvedeného, srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho výše označenému stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. Námitkami stěžovatelů vůči věcnému posouzení jejich žaloby odvolacím soudem se Ústavní soud nemohl zabývat. Přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu brání, jak je výše uvedeno, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná.

10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ve zbylé části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu