II.ÚS 1436/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JHG Skalica s.r.o., sídlem Bratislavská 269/3, Holíč, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Hebkým, advokátem, sídlem Osiková 137/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2025, č. j. 10 Afs 65/2024-64, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Finanční úřad pro hlavní město Prahu doměřil stěžovatelce (dříve GHJ s.r.o. a ještě dříve Smaltovna Mišík, s.r.o.) DPH za zdaňovacích období 2014-2015 (v té době byla českým daňovým subjektem), a to na základě daňové kontroly provedené Finančním úřadem Jihomoravského kraje, územním pracovištěm v Hodoníně (správce daně). Daň byla stěžovatelce doměřena, protože neprokázala odeslání nebo přepravu šesti strojů z České republiky na území Slovenska slovenské společnosti BRAS, a tedy neprokázala splnění podmínek pro uplatnění osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu.

2. Stěžovatelka podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání. Část z nich Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) zrušilo, avšak platební výměry, kterými byla doměřena DPH přes 4,15 milionu Kč, a současně předepsáno penále v celkové výši 831 tisíc Kč, vedlejší účastník potvrdil a v této části odvolání zamítl.

3. Stěžovatelka se bránila správní žalobou, tu však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 14 Af 42/2021-118, zamítl jako nedůvodnou. Stejným způsobem rozhodl o navazující kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud, a to nyní napadeným rozsudkem.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména vady dokazování. Podle ní jsou skutková zjištění daňových orgánů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Správce daně přitom odmítl provedení důkazů, které stěžovatelka navrhovala, a to bez náležitého odůvodnění. Právní závěry správních soudů podle stěžovatelky nekorespondují se skutkovými zjištěními správních orgánů, Nejvyšší správní soud se nevypořádal s jejími kasačními námitkami.

5. Další námitkou stěžovatelka upozorňuje, že došlo ke dvojímu zdanění jedné transakce a byla porušena neutralita DPH. Vysvětluje průběh transakce, o níž podle jejího názoru nepanují žádné pochybnosti, a poukazuje na závěry daňových orgánů tuzemských i slovenských. Ty ve vztahu k ostatním společnostem zapojeným do řetězce obchodů žádným způsobem nezpochybnily pravdivost jejich tvrzení o intrakomunitárním dodání či pořízení strojů. Správce daně proto nemůže na tutéž transakci nahlížet jinou optikou. Stěžovatelka připomíná, že nezískala žádnou daňovou úlevu, neboť její slovenský odběratel jí DPH jako součást kupní ceny neuhradil. I v této souvislosti znovu poukazuje na neprovedení navržených důkazů.

6. Stěžovatelka dále tvrdí, že doručovaná rozhodnutí neobsahují zákonné náležitosti, a proto nejsou způsobilé vyvolat právní následky. Rozhodnutí byla doručována prostřednictvím slovenského provozovatele poštovních služeb. Stěžovatelka však obdržela pouze vytištěné dokumenty bez podpisu úřední osoby a otisku úředního razítka namísto buď originálních listinných, nebo zkonvertovaných dokumentů. Stěžovatelka navíc nebyla poučena o následcích nevyzvednutí zásilky, nebyly tak splněny zákonné podmínky pro doručení fikcí. Vadné doručení totiž nemůže být zhojeno, a došlo-li k porušení zákonného postupu při doručování konkrétní písemnosti, je nutné tuto doručit znovu.

7. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a pro zásah do jejích práv zaručených čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Polemikou s právními závěry v rozhodnutích správních soudů se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Ústavní soud v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatelky velmi podrobně vyjádřil a své závěry přitom podepřel vlastní judikaturou i judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

11. K námitce týkající se vad dokazování Nejvyšší správní soud připojil odůvodnění daňových orgánů, proč nepřistoupily k provedení navrhovaných důkazů. Věnoval se i důvodům, proč daňové orgány považovaly některé provedené důkazy za nevěrohodné. Za dostatečně odůvodněné považoval Nejvyšší správní soud rovněž závěry daňových orgánů o neprokázání, že se tvrzená přeprava strojů fakticky uskutečnila. Ústavní soud dodává, že je skutečně těžko uvěřitelné, že by - zjednodušeně řečeno - namísto toho, aby stěžovatelka stroje svému pronajímateli, u kterého byly fakticky uskladněny, prodala přímo, stroje zcela iracionálně prodala třetí společnosti, jí je do 7 km vzdáleného areálu na Slovensku přepravila čtvrtá společnost, aby je vzápětí vrátila zpět na původní místo do České republiky stejnému pronajímateli, kterému je třetí společnost mezitím obratem prodala. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že vše nasvědčuje spíše tomu, že se jednalo o obcházení dotačních podmínek. Aby totiž společnost na konci popsaného řetězce mohla na pořízení strojů čerpat dotaci, muselo být zboží pořízeno z jiného členského státu.

12. Dospěly-li daňové orgány k závěru, že se přeprava na Slovensko a následně zpět do České republiky neuskutečnila, nelze jim vytýkat, že nepovažovaly za splněné podmínky pro uplatnění osvobození od daně. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, fyzický pohyb zboží z jednoho členského státu do jiného členského státu je nezbytným základním znakem dodání zboží uvnitř Evropské unie. Jen tehdy je chráněna zásada daňové neutrality, které se stěžovatelka dovolává, resp. je zamezováno dvojímu zdanění. Není přitom relevantní, zda slovenské nebo české daňové orgány dospěly v jiných daňových řízeních ke stejným závěrům. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že ke splnění podmínek došlo, předkládá pouze vlastní verzi událostí, která však vychází z odlišného skutkového stavu, než který zjistily a ze kterého vycházely daňové orgány a správní soudy v její věci.

13. Co se týče nedostatku náležitostí doručovaných daňových rozhodnutí a chybějícího poučení o následcích nepřevzetí zásilky, správní soudy neshledaly na postupu daňových orgánů jakýchkoliv pochybení. Jelikož se jednalo o doručování do ciziny, byla rozhodnutí odeslána dožádanému orgánu na Slovensku, který doručování zajišťoval. Na podobu doručovaných písemností ani jejich opatření poučením o následcích nepřevzetí písemnosti již nemohly mít daňové orgány vliv. Nadto Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že se doručování řídilo slovenskou právní úpravou, která výslovně nevyžaduje, aby byl například adresát poučen o důsledcích nevyzvednutí. Ústavní soud přitom připomíná, že upřednostňuje materiální přístup k doručování, při kterém je zásadní, zda měl adresát reálnou možnost se s obsahem doručované písemností seznámit a reagovat na ni, před formálním přístupem k doručování zcela v souladu se zněním relevantních právních předpisů. Reagovala-li tedy stěžovatelka na předmětná rozhodnutí vydaná správcem daně ať už odvoláním, či později podáním správní žaloby proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, nelze mít o jejich faktickém doručení pochybnosti.

14. Ústavní soud uzavírá, že nemá k závěrům Nejvyššího správního soudu žádných ústavněprávních výhrad, a jak již bylo řečeno, při jeho rozhodování současně neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Řízení před daňovými orgány bylo vedeno v souladu s podústavním právem a s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i soudu Ústavního. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky náležitě a přesvědčivě vypořádal a v jeho závěrech nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy ani prvky libovůle.

15. Námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla, považuje Ústavní soud za pouhou pokračující polemiku s právními závěry správních soudů a daňových orgánů, což svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svých námitek. Ústavní soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.

16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu