IV.ÚS 1529/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 1 As 317/2024-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví označenému rozhodnutí.

2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

3. Podání stěžovatelky nenaplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky neobsahuje žádnou argumentaci, stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byť informuje, že žádostí ze dne 19. 5. 2025 požádala o jeho určení Českou advokátní komoru. Z tohoto důvodu žádá o stanovení lhůty k odstranění vady povinného právního zastoupení do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora.

4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti mnohokrát obrátila na Ústavní soud s vadnými ústavními stížnostmi, byla mnohokrát vyzývána k odstranění jejich vad a upozorňována na následky spojené s jejich neodstraněním (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3399/16, sp. zn. I. ÚS 3518/17, sp. zn. II. ÚS 3891/17, sp. zn. II. ÚS 3975/17, sp. zn. III. ÚS 2346/20 nebo sp. zn. IV. ÚS 2203/24). Stěžovatelce jsou tedy známé formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně nutného zastoupení advokátem již při jejím podání. Přesto nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický (srov. k tomu též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Horyna proti České republice ze dne 14. 3. 2024, číslo stížnosti 6732/20). V odkazovaném rozsudku Evropský soud pro lidská práva mj. dospěl k závěru, že ač opakované neprodlužování lhůty k odstranění nedostatku právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem do jisté míry omezuje práva konkrétního stěžovatele v přístupu k Ústavnímu soudu, je toto omezení na druhou stranu předvídatelné a sleduje legitimní cíl ve smyslu zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti.

6. Ústavní soud nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatelky se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinného právního zastoupení. Důvodem pro poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti není sama o sobě skutečnost, že stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta, což není jedinou možností, jak získat právní zastoupení. Stěžovatelka tento postup volí opakovaně. Z přiložené žádosti o právní službu vyplývá, že napadené usnesení jí bylo doručeno dne 25. 3. 2025, žádost o právní službu podala až v samém závěru lhůty pro podání ústavní stížnosti. Je nepochybné, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování poskytováním dalších lhůt k doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

7. Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2025


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
soudkyně zpravodajka