II.ÚS 1384/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní korporace HM Gastro Group s. r. o., sídlem Sámova 1574/12, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 23 Cdo 3894/2023-468, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2023 č. j. 36 Co 155/2023-412 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. srpna 2022 č. j. 28 C 372/2018-314, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace UNCONIC s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, což zdůvodňuje tím, že v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. MSPH 78 INS 170/2023 může být rozhodnuto o úpadku vedlejší účastnice, a že pokud by uhradila přisouzenou částku s příslušenstvím a pokud by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, bylo by vrácení vymoženého plněné obtížné nebo i nemožné.

3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 372/2018 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované), aby zaplatila vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 5 642 805 Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení v částce 867 478,50 Kč. Vyšel z toho, že účastnice řízení uzavřely smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy kantýny ADIENT v hale B6 v CPT Park Bor u Tachova, a že cenu díla stanovily rozpočtem s výhradou; neztotožnil se tak s tvrzením stěžovatelky, že smluvní strany ji měly v úmyslu uzavřít bez určení ceny díla, a tedy že bude účtována cena obvyklá. Vzhledem k tomu uzavřel, že stěžovatelka (jako objednatelka) je povinna uhradit sjednanou cenu díla ve výši 13 934 843 Kč (sníženou z částky 19 934 843 Kč z důvodu zúžení rozsahu prací dohodou), dosud však uhradila jen částku 7 768 572 Kč.

4. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 75 504 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 37 752 Kč.


II.
Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka poukazuje na to, že městský soud rozhodl o odvolání na jednání dne 12. 10. 2023 v její nepřítomnosti i v nepřítomnosti jejího právního zástupce, ačkoliv ten řádně a včas požádal o odročení z důvodu zdravotní indispozice a doložil to lékařským potvrzením. Substituce nebyla možná, protože šlo náhlou indispozici a nebyl časový prostor pro seznámení se s rozsáhlým spisovým materiálem. Právní zástupce se přitom účastnil všech předchozích jednání u obvodního soudu.

7. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99, ze dne 30. 4. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1226/2012) stěžovatelka uvádí, že nemoc účastníka nebo jeho právního zástupce je důvodem způsobilým omluvit neúčast na jednání, a že neexistenci takového důvodu nelze dovodit z toho, že jde o opětovnou omluvu z jednání. Dovolává se i nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 136/99 (N 129/19 SbNU 193) s tím, že v daném případě byly městskému soudu známy závažné důvody neúčasti právního zástupce, bylo mu známo i to, že jde o věc složitou, a že proto není substituce možná, jakož i to, že ona sama k jednání předvolána nebyla. Stěžovatelka má proto zato, že městský soud postupoval zcela chybně, a porušil její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces, právo na projednání věci v její přítomnosti i zásadu rovnosti účastníků řízení.

8. Dále stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že došlo k uzavření smlouvy o dílo s dostatečně určitým ujednáním o ceně díla, přičemž odmítá, že by se tak stalo na základě objednávky ze dne 23. 7. 2018. V této souvislosti tvrdí, že bylo ujednáno, že cena bude "upřesněna" na základě doplnění a upřesnění podkladů pro provedení jednotlivých prací, kdy takto upřesněná cena bude promítnuta do smlouvy o dílo (a že uvedená objednávka tak bude "nahrazena" písemnou smlouvou o dílo). Podle stěžovatelky nedošlo k dohodě o ceně díla podle rozpočtu s výhradou, a proto se za ujednanou považuje podle § 2586 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, cena obvyklá. Dovolávajíc se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 32 Odo 1403/2005, stěžovatelka poukazuje na objednávku ohledně zakázky č. 18UC05, ze které má plynout vůle stran cenu díla dále řešit, přičemž vyjadřuje názor, že dohoda o ceně nebo o způsobu jejího určení byla nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo, a jelikož nikdy nedošlo k upřesnění ceny díla ani k uzavření písemné smlouvy o dílo, taková smlouva platně vzniknout nemohla.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.


11. Stěžovatelka v prvé řadě vytýká městskému soudu, že nevyhověl její žádosti o odročení jednání z důvodu náhlé zdravotní indispozice právního zástupce. V napadeném rozsudku městský soud podrobně vysvětlil, proč tuto žádost neakceptoval, a proč rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky a jejího právního zástupce. Tento postup se stal předmětem přezkumu v dovolacím řízení, ovšem ani Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal. Stěžovatelčina argumentace obsažená v ústavní stížnosti, tedy že zdravotní indispozice právního zástupce je důvodem pro odročení jednání, se (stejně jako v dovolání) míjí s důvody, na kterých městský soud založil své stanovisko, tj. že postup stěžovatelky v posuzované věci má obstrukční povahu (a že postup jejího právního zástupce stěžovatelky je "profesně nekorektní"). Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti (a ostatně ani jinak) nemá, co by Nejvyššímu soudu a potažmo městskému soudu mohl vytknout. Vzhledem k tomu mu nezbývá, než pro stručnost stěžovatelku na jejich úvahy odkázat s tím, že daný postup účastníka řízení, který představuje zneužití procesních práv, ústavněprávní ochrany požívat nemůže.

12. Dlužno dodat, že z ústavní stížnosti ani neplyne, v jakém konkrétním ohledu byla stěžovatelka reálně zkrácena na svém právu v daném řízení skutkově a právně argumentovat. Tedy jakou konkrétní argumentaci, jež v soudním řízení dosud nezazněla a která by mohla mít dopad na výsledek řízení, měla stěžovatelka v úmyslu na jednání městského soudu osobně předestřít, ale nebylo jí to v důsledku napadeného postupu obecných soudů umožněno.

13. Další část ústavní stížnosti, kde stěžovatelka namítá vadné posouzení samotné věci s tvrzením, že mezi ní a vedlejší účastnicí nedošlo k dohodě o ceně (anebo že vůbec smlouva o dílo uzavřena nebyla), je již jen opakováním argumentace, kterou v soudním řízení uplatnila, na níž obecné soudy reagovaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly. Po Ústavním soudu tak stěžovatelka požaduje, aby se - jako by byl další instancí v systému obecných soudů - po věcné stránce znovu spornou otázkou zabýval a eventuálně ji sám posoudil jinak než obecné soudy. To však tomuto soudu zjevně nepřísluší (viz sub 10). V souvislosti se stěžovatelkou uplatněnými výhradami lze snad jen připomenout, že k závěru o tom, že cena díla byla stanovena rozpočtem s výhradou, dospěly soudy nižších stupňů na základě více prokázaných skutečností (v jejich vzájemné souvislosti), a tudíž stěžovatelčin poukaz na obsah výše uvedené objednávky není s to ústavnost jejich závěrů zpochybnit. Totéž platí i pro stěžovatelčin poukaz na rozsudek sp. zn. 32 Odo 1403/2005, neboť se jím zabýval již Nejvyšší soud a řádně vysvětlil, proč ho nelze považovat přiléhavý.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k meritorní "neprojednatelnosti" ústavní stížnosti nebylo možné vyhovět ani (akcesorickému) návrhu na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu