I.ÚS 1540/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou, sídlem Obřanská 915/101a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 920/2024-963 ze dne 24. dubna 2024 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 239/2023-933 ze dne 22. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a L. B. a nezletilých D. Š. a J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem; tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudy porušily jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

2. Stěžovatel ("otec") se domáhal nařízení výkonu rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ("okresní soud") č. j. 0 P 340/2016-829 ze dne 19. března 2021. V průběhu řízení udělil otec plnou moc odborové organizaci LIBERI, sídlem Malé sídliště 1058/11, Beroun ("odborová organizace"). Návrh otce na výkon rozhodnutí okresní soud zamítl.

3. Krajský soud v Brně ("krajský soud") v řízení o odvolání proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu vydal napadené usnesení, jímž zastoupení otce odborovou organizací nepřipustil. Krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 747/2019-547 ze dne 19. listopadu 2019, podle něhož nelze připustit zastoupení účastníka řízení odborovou organizací ve smyslu § 26 odst. 1 občanského soudního řádu, dochází-li k obcházení § 27 odst. 2 téhož zákona, které zapovídá opakované zastupování různých účastníků v různých věcech jinou fyzickou osobou než advokátem. Zjistil, že předseda odborové organizace osobně jednal za odborovou organizaci jako zástupce různých účastníků řízení v různých věcech v obvodu Krajského soudu v Brně a jeho poboček. Krajský soud stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání proti tomuto usnesení.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako (objektivně) nepřípustné (a poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání jako nesprávné). Konstatoval, že nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, ani o usnesení vyjmenované v § 238a téhož zákona.

5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud svévolně a přepjatě formalisticky odůvodnil odmítnutí dovolání a nenaplnil legitimní očekávání stěžovatele, odchýlil-li se od rozhodnutí se shodnými podstatnými znaky. Argumentuje, že se fakticky jednalo o rozhodnutí (o nepřipuštění zastoupení), jímž se řízení končí, když se nemohl proti němu ani odvolat. V té souvislosti odkazuje na obdobnou věc, v níž Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 3520/2016 ze dne 24. listopadu 2016 dovolání shledal přípustné, ač o nepřipuštění zastoupení účastníka řízení rozhodoval až krajský soud a rozhodnutí soudu prvního stupně mu nepředcházelo. Pozastavuje se nad tím, že věcné projednání dovolání je přípustné, měl-li dovolatel možnost uplatnit námitky v odvolání, ale není přípustné, neměl-li možnost podat řádný opravný prostředek a nemohl se k věci vyjádřit. Krajský soud vydal napadené usnesení bez vědomí otce, pro něj tak bylo překvapivé, krajský soud mu odepřel spravedlnost a právo na přístup k soudu. Nejvyšší soud mu poté odepřel právo na účinné právní prostředky nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Navíc se ani jednou z otázek předestřených v dovolání ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 2722/22 ze dne 11. října 2023 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) nezabýval. Stěžovatel konečně namítá, že krajský soud k rozhodování o nepřipuštění zastoupení nebyl ani věcně příslušný.

6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

7. Ústavní soud předesílá, že včasnost podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu hodnotí s ohledem na stěžovateli dané poučení o přípustnosti dovolání. Stěžovatel této možnosti využil, byť v daném případě nebylo dovolání podle zákona objektivně přípustné. Orgány veřejné moci jsou povinny při posouzení, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovat princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Účastníkovi řízení tak nesmí být na újmu, postupoval-li při využití procesního prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení [viz bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. ledna 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. I přesto, že nesprávné poučení nemá vliv na skutečnou dostupnost (mimořádného) opravného prostředku, účastníkovi nemůže jít k jeho tíži, tj. účastníkovi nemůže být upřena ochrana jeho práv, jednal-li v důvěře ve správnost postupu - procesního poučení obecného soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. února 2020 (N 31/98 SbNU 343)]. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech totiž vyplývá jak z § 5 občanského soudního řádu, tak z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

8. S ohledem na nesprávné poučení o přípustnosti dovolání nepředstavovalo podání dovolání neefektivní postup, a proto byla lhůta pro podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu zachována i v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu [obdobně viz např. nález sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. listopadu 2002 (N 140/28 SbNU 223) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07 ze dne 6. března 2008]. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které by bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, a nikoli pochybením stěžovatele, by mohlo způsobit odepření spravedlnosti a samo by zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. května 2020 (N 105/100 SbNU 221)].

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem Nejvyššího soudu a nepřipuštěním dovolání ve stěžovatelově věci.

13. Ústavní soud neshledává v postupu Nejvyššího soudu žádný důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Uzavřel-li Nejvyšší soud, že není dovolání přípustné právě proto, že se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 či 238a občanského soudního řádu, nebyl ani důvod (a nebylo to ani účelné), aby se blíže zabýval otázkami předestřenými v dovolání. Stěžovatelem zmiňovaný nález se tudíž na jeho věc neuplatní.

14. Stěžovateli lze přisvědčit, že jím odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3520/2016 svědčí o objektivním připuštění dovolání ve srovnatelné věci a může být matoucí (možná i pro krajský soud). Ojedinělý exces Nejvyššího soudu však z hlediska doktrinálního chápání smyslu a účelu úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. např. SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka, 1. vydání, 2020, C. H. Beck, s. 404 an.), jakož i z hlediska následné praxe, nemůže vytvářet samo o sobě účastníkům řízení právo na nový opravný prostředek. Stejně jako ve věci stěžovatele Nejvyšší soud posoudil (ne)přípustnost dovolání např. v usnesení sp. zn. 24 Cdo 2594/2023 ze dne 11. října 2023. Další rozhodnutí Nejvyššího soudu, o něž stěžovatel opírá svůj závěr, že dovolání má být v jeho věci přípustné, nejsou použitelná. A to proto, že o nepřipuštění zastoupení odborovou organizací rozhodly již soudy prvního stupně a odvolací soudy jejich závěry potvrdily.

15. Namítá-li stěžovatel, že se nemohl proti rozhodnutí krajského soudu bránit před obecnými soudy opravným prostředkem, Ústavní soud opakovaně uvádí, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne (usnesení sp. zn. I. ÚS 3291/18 ze dne 18. února 2020, sp. zn. II. ÚS 4069/17 ze dne 19. června 2018) a neplyne z něj ani nezbytnost práva dovolání. Se stěžovatelem lze souhlasit, že napadaná koncepce občanského soudního řádu, kdy proti rozhodnutí soudu prvního stupně je přípustné odvolání i dovolání a proti rozhodnutí odvolacího soudu ani dovolání, se nemusí jevit jako logická, ale to neznamená, že je neústavní.

16. Stěžovatel měl možnost - koneckonců tak nyní i činí - brojit proti napadenému rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností, jako tomu bylo například ve věci sp. zn. III. ÚS 1230/23. I tam šlo o ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu prvního stupně o nepřipuštění zastoupení odborovou organizací.

17. Navíc, k zastupování odborovou organizací se Ústavní soud již v minulosti vyjadřoval a shledal, že posouzení této otázky spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým při zvažování této otázky dospěly. Zastoupení podle § 26 odst. 1 občanského soudního řádu - obdobně jako zastoupení podle § 27 občanského soudního řádu - přímé ochrany na základě čl. 36 odst. 1 Listiny nepožívá (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04 ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. III. ÚS 96/06 ze dne 31. října 2006, sp. zn. III. ÚS 1564/07 ze dne 15. ledna 2009 či sp. zn. III. ÚS 1230/23 ze dne 6. června 2023).

18. Krajský soud napadeným rozhodnutím rozhodl pouze o tom, že jej není odborová organizace v řízení oprávněna zastupovat. To však nebrání tomu, aby si stěžovatel pro zastupování zvolil jinou vhodnou osobu coby obecného zmocněnce, nebo advokáta. Nemožnost být zastoupen ostatně stěžovatel ani netvrdí.

19. Zjevně neopodstatněná je i námitka absence věcné, správně řečeno funkční příslušnosti krajského soudu jako soudu odvolacího rozhodovat o nepřipuštění zastoupení odborovou organizací. Krajský soud rozhodoval v okamžiku, když řízení před okresním soudem již bylo skončené, byl tak k rozhodnutí funkčně příslušný.

20. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nemá stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu