I.ÚS 2461/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky CZ IZOLACE s.r.o., se sídlem Blatnická 834/140, Ostrava, zastoupené JUDr. Janem Polou, advokátem se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2025 č. j. 21 As 3/2025-45, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2024 č. j. 30 A 28/2023-159, rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 10. ledna 2023 č. j. 08854-15/2022-ERU a usnesení Energetického regulačního úřadu ze dne 7. června 2022 č. j. 08854-8/2022-ERU, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soud v Brně a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a GasNet, s.r.o., se sídlem Klíšská 940/96, Ústí na Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ve sporném řízení před Energetickým regulačním úřadem domáhala vyřízení své žádosti o připojení k plynové distribuční soustavě. V nynějším případě Ústavní soud řeší, zda orgán státní správy a správní soudy porušily stěžovatelčina práva tím, že nevyhověly jejímu návrhu, když sama nenavrhla znění smlouvy o připojení k plynové distribuční soustavě.


I. Vymezení věci

2. Stěžovatelka podala u Energetického regulačního úřadu návrh na zahájení sporného řízení dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů ("energetický zákon"). Tímto návrhem se domáhala rozhodnutí, že vedlejší účastník řízení je povinen vyřídit stěžovatelčinu žádost o připojení k plynové distribuční soustavě, předložit jí návrh smlouvy o připojení a že stornování stěžovatelčiny žádosti o připojení je neplatné.

3. Energetický regulační úřad stěžovatelku opakovaně vyzval, aby odstranila vady svého návrhu tím, že navrhne konkrétní znění smlouvy o připojení k distribuční soustavě. Vycházel přitom ze závěru, že ze stěžovatelčina návrhu není jasné, co žádá; její návrh proto posoudil jako návrh dle § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona, k němuž by měla stěžovatelka doplnit konkrétní znění smlouvy, kterou s ní měl vedlejší účastník řízení uzavřít. Stěžovatelka tak neučinila, proto Energetický regulační úřad řízení zastavil v záhlaví uvedeným usnesením.

4. Proti rozhodnutí se stěžovatelka bránila rozkladem, který Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítla, neboť bez stěžovatelčina návrhu konkrétního znění o připojení k distribuční soustavě nemohla provozovateli distribuční soustavy uložit, aby s ní požadovanou smlouvu uzavřel.

5. Stěžovatelčinu žalobu proti oběma rozhodnutím Energetického regulačního úřadu zamítl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem. Podstatu věci definoval krajský soud jako otázku, jak měl Energetický regulační úřad stěžovatelčin návrh na zahájení sporného řízení posoudit, a zda mohl po stěžovatelce požadovat, aby sama formulovala text smlouvy o připojení k distribuční soustavě. Ve svém právním posouzení se krajský soud ztotožnil s Energetickým regulačním úřadem.

6. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění rozhodnutí dal sice stěžovatelce zapravdu, že krajský soud chybně použil ještě neúčinný právní předpis, v posuzované věci to však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť nesprávná aplikace právního předpisu dle ustálené judikatury Nejvyššího správní soudu sama o sobě nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí soudu, jestliže by byl při použití odpovídajícího práva výsledek shodný.

7. Důvodnost neshledal Nejvyšší správní soud ani v ostatních argumentech stěžovatelky. Podstatou sporu bylo podle něj zastavení stěžovatelčina sporného řízení s vedlejším účastníkem řízení, protože stěžovatelka ke svému návrhu na zahájení sporného řízení nedoložila konkrétní znění smlouvy o připojení k distribuční soustavě. Ve zbývajících otázkách se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry krajského soudu. Stěžovatelčiny námitky stran údajné diskriminace nebyly odůvodněny. Tvrzení stěžovatelky, že jakožto zákazník (spotřebitel) trpěla informačním deficitem a nebylo v jejích silách, aby navrhla přesné znění smlouvy, Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako obecná a nedůvodná.


II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy a orgán státní správy porušily její garantované právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), právo podnikat (čl. 26 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) v kombinaci s právem na pokojné užívání majetku dle čl. 1 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen "Úmluva") a zásady obsažené v čl. 1 a čl. 2 Listiny. Podle stěžovatelky postup účastníků také porušil její právo nebýt jakkoliv diskriminována z důvodu majetku dle čl. 1 odst. 1 a odst. 2 dodatkového Protokolu č. 12 k Úmluvě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší tři stěžejní okruhy námitek.

9. Zaprvé stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu. Toho se měl dopustit Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím, v němž stěžovatelčinu kasační stížnost vyhodnotil jako nedůvodnou, přičemž se ztotožnil s napadeným rozhodnutím krajského soudu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dle stěžovatelky trpí zejména tím, že nesprávně vykládá podstatu sporu a nedošlo k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud přitom podle stěžovatelky svévolně interpretoval, že se domáhá toho, aby s ní vedlejší účastník uzavřel konkrétní znění smlouvy, což podle ní rozporuje skutkovému stavu.

10. Druhá námitka tkví v tvrzení, že použitím nesprávného právního předpisu krajským soudem bylo zasaženo do jejích vlastnických a hospodářských práv, garantovaných Listinou v souladu s čl. 1 odst. 1 dodatkového Protokolu č. 1 k Úmluvě. Nesprávně aplikovaný právní předpis totiž stanovil stěžovatelce dramaticky kratší dobu, po kterou mohla operovat s jednostranně závazným návrhem vedlejšího účastníka řízení ve svůj prospěch za účelem rozložení podnikatelských rizik.

11. Nejvyšší správní soud v posuzování kasační stížnosti tuto skutečnost vůbec nezohlednil. Jeho rozhodnutí je nutno vytknout, že sice na jedné straně uznal, že krajský soud použil nesprávný právní předpis, na straně druhé však uvedl, že dotčené vyhlášky vychází ze shodných principů, proto kasační zásah nebyl nutný. Stěžovatelka přitom na svém pozemku podnikla nadčasový investiční záměr, který byl zmařen, když jako podnikatelka utrpěla skutečností, že výhodnost tohoto investičního záměru byla vyšší v době, kdy podala vedlejšímu účastníkovi řízení žádost o připojení k distribuční soustavě. Dle předmětných vyhlášek platilo také jiné cenové rozhodnutí. Ignorace rozdílů uvedených vyhlášek Nejvyšším správním soudem dle stěžovatelky vzbuzuje pochybnost, že si soud byl při svém rozhodování vědom skutečnosti, že nevyřízení stěžovatelčiny žádosti ji připravilo o faktickou možnost zmíněný investiční záměr realizovat, čímž bylo stěžovatelce nezákonně zabráněno hospodařit se svým majetkem.

12. Zatřetí stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí účastníků zakládají zakázanou diskriminaci. Z hlediska ochrany práv stěžovatelky a zajištění rovných podmínek soudy a orgán státní správy nevzaly v úvahu, že jednání vedlejšího účastníka řízení bylo v rozporu se zákonnou povinností provozovatele distribuční sítě jednat nediskriminačně a transparentně. Stěžovatelka se ve své argumentaci opírá o judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně o rozsudek ze dne 29. července 2010 č.j. 2 As 42/2010-112. V jeho světle vyplývá, že stěžovatelka byla z důvodu majetku v daném místě diskriminována, protože nedostala relevantní návrh smlouvy umožňující užívat veřejnou distribuční soustavu vysokotlakého plynu.

13. Závěrem stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí účastníků řízení jsou zatížena vadou, neboť soudy opomněly právně posoudit klíčovou otázku, tj. zda obdržela od vedlejšího účastníka řízení v zákonné lhůtě návrh smlouvy o připojení, a případně kdy tento návrh obdržela.

14. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu zrušil.

III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].

18. Stěžovatelka namítá, že účastníci řízení porušili svými rozhodnutími její právo na soudní ochranu. Z ústavní stížnosti nicméně nevyplývá, že by stěžovatelce bylo toto právo odepřeno. Z odůvodnění všech rozhodnutí je patrné, na základě jakých skutečností předmět zahájeného sporného řízení byl posouzen a pro účely řízení z návrhu stěžovatelky vymezen. Nejvyšší správní soud dostatečně jasně zdůvodnil, proč se domníval, že v nynějším případě byla stěžovatelka povinna připojit k svému návrhu na zahájení sporného řízení i konkrétní znění smlouvy, jejíhož uzavření se domáhala. Vedlejší účastnice jako provozovatel distribuční soustavy předložila svůj návrh smlouvy o připojení. Stěžovatelka vůči němu opakovaně vyjadřovala výhrady a odmítala jej podepsat. V takové situaci se sporné řízení blíží řízení nahrazujícímu prohlášení vůle, kde musí žalobce předložit znění příslušného právního jednání (viz body 38 a 39 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

19. Jako neopodstatněnou shledává Ústavní soud též námitku směřující k zásahu do vlastnických a hospodářských práv stěžovatelky vlivem aplikace neúčinné právní úpravy krajským soudem. Krajský soud použil při řešení sporu namísto vyhlášky č. 62/2011 Sb. účinné v době podání žádosti o připojení stěžovatelkou novou vyhlášku č. 488/2021 Sb., která předchozí vyhlášku nahradila. Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní ustálenou judikaturu, která konstantně stanoví, že nesprávná aplikace právního předpisu sama o sobě nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí soudu. Důvodem ke zrušení bude pouze v případě, že by použití nesprávného právního předpisu mohlo mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek. Nejvyšší správní soud shledal, že relevantní ustanovení obou vyhlášek se svým obsahem shodují a vychází ze shodných principů. Vada krajského soudu tak neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu (viz body 19 až 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

20. V třetím okruhu svých námitek stěžovatelka argumentuje, že s ní bylo zacházeno odlišně na základě jejího majetku. Ústavní soud ani tuto námitku neshledal opodstatněnou. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opírá o Protokol č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který ke dni posuzování této ústavní stížnosti však Česká republika neratifikovala. Stěžovatelčinu námitku směřující k zákazu diskriminace je proto nutné posoudit z pohledu platných a účinných pramenů ústavního práva na území České republiky.

21. Ústavní právo na rovné zacházení, resp. zákaz diskriminace je garantováno jednak v čl. 1 Listiny, resp. čl. 26 Mezinárodního paktu o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech jako samostatné základní právo, jehož se lze domáhat přímo a bez dalšího (rovnost neakcesorická, autonomní), jednak jako základní právo podmíněné, jehož se lze domáhat podle čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 14 Úmluvy jen ve spojení s tvrzeným zásahem do jiného základního práva či svobody chráněných Listinou či Úmluvou (rovnost akcesorická, neautonomní). V nyní posuzovaném případě se tvrzená nerovnost dotýká jiného ústavně zaručeného práva, konkrétně ochrany práva vlastnického. Pro aplikovatelnost čl. 3 odst. 1 Listiny či čl. 14 Úmluvy je nezbytné, aby k rozlišování došlo na základě tam vymezených důvodů nebo na základě "jiného postavení".

22. V nynějším případě spatřuje stěžovatelka individuálně směřující zakázané diskriminační jednání vedlejšího účastníka ve světle formulace energetického zákona a judikatury Nejvyššího správního soudu. Přejímá, že přístup k distribuční soustavě "...musí být [...] nediskriminační, průhledný a za spravedlivé ceny," (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2010, č. j. 2 As 42/2010-112). Jelikož od vedlejšího účastníka řízení neobdržela relevantní návrh smlouvy umožňující jí užívat veřejnou distribuční soustavu, byla z důvodu majetku diskriminována.

23. Ze spisového materiálu a přecházejících rozhodnutí neplyne, že by se stěžovatelkou bylo zacházeno odlišně na základě majetku. Tuto otázku již vypořádaly v napadených rozhodnutích správní soudy. V dřívějších tvrzeních stěžovatelka vůbec neodkazovala na konkrétní důvod, pro nějž měla být diskriminována. Nejvyšší správní soud argumentoval, že vedlejší účastník řízení stěžovatelce připojení k distribuční soustavě z diskriminačních pohnutek nebránil a návrh smlouvy o připojení k distribuční síti jí zaslal. Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.

24. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu