II.ÚS 927/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šebelíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 11 Co 66/2026-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Daniela Musila, jako vedlejšího účastníka řízení a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:

Odůvodnění:

I.

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2026, sp. zn. 68 Nc 1078/2008 bylo ve věci vedené pro uspokojení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 12 408 937,40 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že se exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2008, č. j. 68 Nc 1078/2008-8 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 Co 301/2009-24 zastavuje (výrok I.). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.) a soudní exekutorce nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce (výrok III.). Proti tomuto usnesení si stěžovatel, co by oprávněný, podal odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným unesením ze dne 4. 3. 2026, č. j. 11 Co 66/2026-102 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně uložil oprávněnému (stěžovateli) zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 99 500 Kč.

2. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že o nákladech odvolacího řízení rozhodl prostou mechanickou aplikací principu úspěchu ve věci, aniž by přihlédl ke korektivu dobrých mravů. Poukázal na skutečnost, že za více než dvacet let, kdy se snažil v rámci konkurzního řízení vymoci pohledávku ve výši 12 408 937, 40 Kč, mu bylo uhrazeno v konkurzu 59 994 Kč a v řízení o oddlužení toliko 77 113,51 Kč. Takto získané peněžní prostředky je nyní nucen uhradit vedlejšímu účastníkovi z titulu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud měl podle stěžovatele na náklady řízení aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. Uvedeným postupem odvolacího soudu tak mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II.

3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

4. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.

5. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však městský soud nedopustil.

6. Ústavní soud poukazuje na to, že ustanovení § 150 o. s. ř. může soud aplikovat výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným.

7. Aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je právem obecného soudu, nikoliv jeho povinností. Jedná se o výjimku z obecného pravidla, kterou by musel soud blíže odůvodnit až v okamžiku, kdy by se chtěl od obecného pravidla odchýlit. To platí zvláště za situace, kdy se z ústavní stížnosti nepodává, že by se stěžovatel jeho aplikace domáhal již v rámci odvolacího řízení.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bezprostředně po jejím obdržení, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.

9. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu