II.ÚS 1680/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2023 č. j. 58 Ad 6/2022-76, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2024 č. j. 6 Ads 124/2023-26, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a práva na sociální zabezpečení podle čl. 30 Listiny.

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. Česká správa sociálního zabezpečení ("ČSSZ") rozhodnutím ze dne 17. 1. 2022 zamítla žádost stěžovatele o invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínky získané potřebné doby pojištění v rozhodné době dle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, byť byl uznán invalidním v prvním stupni invalidity. Proti rozhodnutí podal stěžovatel námitky, které byly rozhodnutím ČSSZ ze dne 24. 5. 2022 zamítnuty a rozhodnutí bylo potvrzeno. Na námitku, podle níž je stěžovatelův aktuální zdravotní stav důsledkem těžkého pracovního úrazu ze dne 6. 2. 1985, správní orgán reagoval poukazem na posouzení jeho zdravotního stavu a pracovní schopnosti lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram dne 20. 11. 2021, podle nějž se jedná o dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav.

3. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí ČSSZ o námitkách žalobou u Krajského soudu v Praze. Ten rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Stěžovatel podle něj nesplňuje podmínky přiznání invalidního důchodu z důvodu podle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud se tak soustředil na otázku, zda je stěžovatel invalidní následkem pracovního úrazu, a má tedy nárok na invalidní důchod podle § 38 písm. b) téhož zákona. Krajský soud provedl důkaz posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 12. 2022 a doplňujícím posudkem ze dne 24. 3. 2023, které si za účelem posouzení žaloby vyžádal. Protože shledal doplněný posudek dostatečným pro posouzení důvodnosti žaloby, nevyhověl proto návrhu stěžovatele na vyžádání revizního posudku či znaleckého posudku. Připomněl, že posudek byl vypracován na žádost soudu, nikoli žalované ČSSZ jako strany sporu, a jeho neobjektivnost nelze dovozovat z toho, že posudková komise stejně jako žalovaná spadá pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ačkoliv rozhodnutí ČSSZ a posudek lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram ze dne 20. 11. 2021 věcně nereagovaly na námitky poukazující na možnou příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a invaliditou, neshledal krajský soud v závěru důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Skutkový stav rozhodný pro posouzení této námitky totiž byl zjištěn v řízení před soudem na základě provedeného dokazování a vyplývá z něj, že stěžovatel by se svými námitkami v řízení před ČSSZ nemohl uspět. Zjištěný skutkový stav doplněný prostřednictvím dokazování před soudem na žalobcovy námitky dává jednoznačnou odpověď. S ohledem na to žalobu zamítl.

4. Ani Nejvyšší správní soud stížnosti stěžovatele nevyhověl a kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnosti podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. V případě stěžovatele bylo spolehlivě zjištěno, že se stal invalidním, nezískal však potřebnou dobu pojištění. Svůj nárok na invalidní důchod posléze opíral o § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, podle nějž pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se invalidním následkem pracovního úrazu. Krajský soud pak na základě odborných posudků nepřisvědčil tomu, že by stěžovatelova invalidita byla následkem pracovního úrazu. Konkrétní námitky stěžovatele spolehlivě vyvrátil krajský soud, přičemž jeho závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituloval rozhodnutí před obecnými soudy. Zejména namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Stěžovatel se nemůže ztotožnit se závěry krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu, pokud jde o přezkum jeho zdravotního stavu. ČSSZ posuzovalo nárok stěžovatele podle posudku posudkové komise, který se však nevypořádával se skutečností, kterou stěžovatel od počátku tvrdil, a to že pro přiznání nároku na invalidní důchod je nutné postupovat dle § 38 písm. b) zákona o důchodovém pojištění a nikoli podle § 38 písm. a) téhož zákona, kdy není nutné posuzovat splnění doby pojištění. To však nebylo v žádném z posudků zohledněno. Při osobním jednání u posudkové komise nedošlo ke komplexnímu posouzení zdravotního stavu, v tomto směru vykazuje nedostatky i doplňující posudek vyžádaný krajským soudem o posouzení vlivu pracovního úrazu a zdravotního stavu stěžovatele. Pro zjištění příčinné souvislosti pracovního úrazu z roku 1985 a zdravotního stavu stěžovatele v roce 2022 nepostačí krátké posouzení, avšak záležitost si vyžaduje rozsáhlé odborné posouzení, které však neproběhlo. Stěžovatel byl poškozen z povahy věci podjatou posudkovou komisí působící pod Ministerstvem práce a sociálních věcí, bez komplexního vyšetření a bez možnosti se proti závěrům posudkové komise jakkoliv bránit. Judikatorní závěry o nepodjatosti posudkových komisí jsou v rozporu s ústavním pořádkem, znalec by totiž měl být nezávislý. Proti posudku pak není opravného prostředku (ani protidůkazu). Výklad a aplikace práva ze strany soudů pak byly provedeny čistě formalisticky. Ve svém komplexu pak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

II.
Posouzení Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.

9. Stěžovatel namítá systémovou podjatost a tudíž i neobjektivitu jednání posudkové komise, která hierarchicky spadá pod ministerstvo.

10. Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2003, čj. 5 Ads 4/2003-35, sama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; ta má být garantována složením posudkových komisí předepsaným § 3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle níž jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí.

11. Sama skutečnost, že posudková komise je orgánem ministerstva, tak ani podle Ústavního soudu není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů. V této souvislosti lze dodat, že Ústavní soud již dříve neshledal protiústavnost ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě jsou posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ustanovovány (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95 ze dne 1. 11. 1995, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1014/08 ze dne 16. 9. 2008).

12. Co se týče námitky směřující do kvality posudků, posouzení hlediska celistvosti a přesvědčivosti posudků leží především na správních soudech. Obecné soudy tedy posuzují, zda je z posudku zřejmé, že zdravotní stav žalobce byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. Stěžovatel vznesl své námitky v ústavní stížnosti pouze v obecné rovině, přičemž obecné soudy se s jeho argumentací již spolehlivě vypořádaly. S ohledem na roli Ústavního soudu a jeho zaměření na ústavněprávní přezkum proto do značné míry obecná ("povšechná") argumentace nemohla v této fázi řízení na závěrech správních soudů nic změnit.

13. Klíčová otázka příčinné souvislosti byla vypořádána v neprospěch stěžovatele. V posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 12. 2022 posudková komise konstatovala, že u stěžovatele jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou je chronický bolestivý syndrom páteře, jehož příznaky byly patrné již před úrazem. V doplňujícím posudku ze dne 24. 3. 2023 posudková komise uvedla, že proti závěru o příčinné souvislosti pracovního úrazu z roku 1985 a vzniku invalidity svědčí diskontinuita potíží doložená četnými nálezy a korelující i s průběhem předchozích posudkových řízení. Podle dokazování krajským soudem neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem invalidity u stěžovatele a pracovním úrazem, tyto závěry fakticky stvrdil i Nejvyšší správní soud. Odůvodnění správních soudů, jakož i provedené dokazování považuje Ústavní soud za souladné s ústavně zaručenými právy stěžovatele.

14. Kvalifikace nároku na invalidní důchod, kterou stěžovatel stručně zpochybňuje, je rovněž otázkou výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší. Podle § 38 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku, nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu. Skutečnost, že stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění, plyne zejména z rozhodnutí krajského soudu, který uvedl, že stěžovatel v rozhodném období podle § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění získal 0 dnů pojištění. S ohledem na to stěžovatel nesplňuje podmínky pro nárok na invalidní důchod podle § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a stěžovatelově argumentaci nebylo možné vyhovět nebo ji jinak zohlednit při vypracování posudku.

15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu