III.ÚS 909/26 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Záhrobského, bez právního zastoupení, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2026 č. j. 72 Co 26/2026-141 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. ledna 2026 č. j. 16 C 109/2025-130, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CPI BYTY, a. s., sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadá v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se v řízení probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 16 C 109/2025 domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud v napadeném usnesení zastavil řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (výrok I.), neustanovil zástupce z řad advokátů (výrok II.), současně zastavil řízení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Obvodní soud zastavil řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků, protože šlo o opakovanou žádost, o té předchozí již bylo dříve rozhodnuto a opakovaná žádost nepřinášela nové skutečnosti. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na svou tíživou sociální a zdravotní situaci, která byla v jiných řízeních zohledněna v osvobození od soudních poplatků i ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel nebyl schopen sám pokračovat v řízení, což vedlo k jeho zastavení, a tím k odepření soudní ochrany.

4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen v rozporu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel podle svého tvrzení požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel navrhl přerušení řízení u Ústavního soudu do jeho určení.

6. Ústavní stížnost není přípustná. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.

7. V dané věci napadenými usneseními soudy rozhodly o zastavení řízení probíhajícího u obvodního soudu. Proti tomuto výroku je objektivně přípustné dovolání. O možnosti jeho podání byl stěžovatel městským soudem poučen. Úřední činností bylo přitom zjištěno, že stěžovatel výrok o zastavení řízení dovoláním ze dne 5. 4. 2026 napadl.

8. Souběžným zahájením dovolacího řízení je založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Princip subsidiarity tohoto přezkumu se prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je nutno pokládat za této situace za "předčasnou" (srov. § 72 odst. 4 a 6 zákona o Ústavním soudu), resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 872/24 ze dne 22. 4. 2024, bod 4; sp. zn. II. ÚS 249/24 ze dne 15. 2. 2024, body 6 až 8; sp. zn. I. ÚS 1448/23 ze dne 19. 7. 2023, body 10 až 17; sp. zn. II. ÚS 2437/17 ze dne 19. 9. 2017, bod 6; sp. zn. III. ÚS 1453/14 ze dne 25. 4. 2014, body 5 až 8).

9. Navíc, skutečnost, že řízení bylo pravomocně zastaveno, má zásadní důsledky pro posouzení ústavní stížnosti směřující proti výrokům o zastavení řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce z řad advokátů. Platí totiž, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009, bod 16). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by byl kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nijak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. 5. 2024, bod 34).

10. Bylo-li řízení jako celek zastaveno, nemá význam zabývat se samostatně otázkou, zda měl být stěžovatel v tomto řízení osvobozen od soudních poplatků nebo mu měl být ustanoven zástupce. Ani případné vyhovění ústavní stížnosti by totiž pro stěžovatele nemělo žádný přínos, neboť by v řízení nebylo možno pokračovat, bylo by zastavené (usnesení sp. zn. III. ÚS 1979/25 ze dne 10. 9. 2025, body 13 a 14, sp. zn. III. ÚS 3372/25 ze dne 29. 1. 2026, bod 9 a 10).

11. Nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti tohoto postupu ostatně nedovolává a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení mohly svědčit.

12. Ústavní soud na závěr dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepoškozuje stěžovatelovo právo na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by stěžovatel se svým dovoláním neuspěl, může po skončení dovolacího řízení podat novou ústavní stížnost, která zohlední i jeho průběh a výsledky. Dvouměsíční lhůta k jejímu podání se přitom bude i ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud totiž nemůže prohlásit stěžovatelovu ústavní stížnost za předčasnou, a zároveň označit jeho pozdější stížnost (podanou ve výše uvedené lhůtě) za opožděnou (viz např. usnesení III. ÚS 872/24, bod 8, sp. zn. III. ÚS 2776/13 ze 11. 11. 2013).

13. Z výše uvedených důvodů byl tudíž soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Za této situace pak již nevyčkával na určení právního zástupce, neboť by to na osudu návrhu nic změnit nemohlo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 29. dubna 2026


Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj