IV.ÚS 764/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Vrchy, MBA, zastoupeného JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. března 2026 č. j. 3 KZN 813/2026-5 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2026 č. j. 1 ZN 339/2025-11, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel - soudce Okresního soudu ve Vyškově - podal dne 28. 11. 2025 Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 trestní oznámení na neznámého pachatele pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se podle stěžovatele měly dopustit příslušné úřední osoby Ministerstva spravedlnosti tím, že se úmyslně nezabývaly jeho podáním adresovaným tehdejší ministryni spravedlnosti. Tímto podáním se stěžovatel snažil zabránit jmenování JUDr. Mgr. Aleše Vylama do funkce místopředsedy Okresního soudu ve Vyškově na další funkční období, resp. dosáhnout toho, aby na tohoto soudce byla podána kárná žaloba. Podle stěžovatele totiž měl soudcovské radě zmíněného soudu předložit "podvržený" návrh změny rozvrhu práce v době, kdy byla předsedkyně soudu na dovolené v zahraničí.

2. Státní zástupce obvodního státního zastupitelství napadeným vyrozuměním informoval stěžovatele, že jeho trestní oznámení (včetně dalšího podání doručeného obvodnímu státnímu zastupitelství dne 14. 1. 2026) neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly založit podezření ze spáchání trestného činu a bez dalších opatření jej založil. Zdůraznil přitom, že se stěžovatel na státní zastupitelství obrátil poté, co se svými podáními neuspěl u ministerstva, veřejného ochránce práv ani u správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu. S odkazem na přípisy Mgr. Kateřiny Skalkové a JUDr. Kláry Cetlové dále konstatoval, že ministerstvo se podněty stěžovatele řádně zabývalo a vyřídilo je v souladu se zákonem. Postup úřednic ministerstva nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, a nemůže je naplnit ani skutečnost, že ministryně spravedlnosti nevyužila pravomoc podat kárnou žalobu na konkrétního soudce a jmenovala jej - v souladu se zákonem - místopředsedou soudu.

3. Stěžovatel se následně s podáním, které bylo podle jeho obsahu posouzeno jako podnět k výkonu dohledu, obrátil na Městské státní zastupitelství v Praze. Dohledový státní zástupce se ztotožnil s právním názorem i závěry obvodního státního zastupitelství a podnět stěžovatele jako zcela nedůvodný bez dalších opatření založil. Konstatoval přitom, že obligatorní znaky oznámeného trestného činu rozhodně nemůže naplnit pouhá skutečnost, že příslušné úřední osoby nepřisvědčily nesprávnému právnímu názoru stěžovatele a nelze tedy říci, že by se jeho podáním úmyslně nezabývaly. Naopak, v této věci aktivně konaly, postup konkrétního soudce řádně přezkoumaly a shledaly, že tvrzení stěžovatele jsou nedůvodná. Tento právní názor řádně a přezkoumatelně odůvodnily a proto jej v žádném případě nelze mít za svévolný či jakkoli excesivní (ke stejnému závěru ostatně došly i další výše zmíněné státní orgány).


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především pokračuje v polemice se závěry orgánů státního zastupitelství ohledně toho, zda (ne)došlo k překročení rozsahu oprávnění místopředsedy soudu zastupovat předsedkyni soudu v době její nepřítomnosti. Konkrétně tvrdí, že místopředseda okresního soudu nebyl podle platných a účinných právních předpisů oprávněn v době krátkodobé nepřítomnosti předsedkyně vydat návrh na změnu rozvrhu práce a předložit jej soudcovské radě. Má přitom za to, že ve svém kárném podnětu dostatečně doložil, že místopředseda okresního soudu toto pravidlo porušil a tím založil přinejmenším důvodné podezření ze spáchání kárného provinění. Jestliže v takové situaci bylo ministerstvo, jako potenciální kárný žalobce, dlouhodobě nečinné a nepodalo na místopředsedu soudu kárnou žalobu, měly orgány státního zastupitelství tyto závažné okolnosti zohlednit při vyhodnocování jeho trestního oznámení a posoudit, zda nečinností ministerských úředníků nedošlo ke spáchání trestného činu. Orgány státního zastupitelství tak pochybily, když důkladně jeho trestní oznámení - prostřednictvím policejního orgánu - neprověřily. Napadená vyrozumění nejsou dostatečně odůvodněna, neboť v nich absentuje jasné zdůvodnění toho, proč nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Orgány státního zastupitelství navíc nesprávně zaměnily návrh na změnu rozvrhu práce s vydanou změnou rozvrhu práce a v důsledku toho aprobovaly nesprávný postup a právní závěry ministerstva. Napadenými vyrozuměními státních zastupitelství tedy bylo porušeno právo stěžovatele na účinné vyšetřování plynoucí z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Povinnost provést účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život (čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zákazu mučení a jiného špatného zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) a zákazu nucených prací (čl. 9 Listiny a čl. 4 Úmluvy) (srov. nálezy ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, bod 23, či ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24, bod 30). Povinnost účinného vyšetřování se však může vztahovat i na intenzivní zásahy do práva na soukromí, resp. fyzické integrity jednotlivce (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy).

6. Z výše podané rekapitulace je zjevné, že vznik povinnosti provést účinné vyšetřování je podmíněn vznesením hájitelného tvrzení o tom, že stěžovatel byl podroben tzv. špatnému zacházení, resp. že mu byla způsobena jiná velmi závažná újma na poli výše uvedených lidských práv. Újma, která může dát vzniknout povinnosti provést účinné vyšetřování, musí tedy dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti. V nyní projednávaném případě nebyl tento požadavek splněn. Stěžovatel ve své stížnosti v zásadě namítá pouze to, že v důsledku změny rozvrhu práce byl zbaven "svého soudního minitýmu". Takovýto zájem zjevně nedosahuje výše zmíněného minimálního prahu závažnosti. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec netvrdí, že by některé z výše citovaných práv, z nichž plyne závazek provést účinné vyšetřování, bylo jakkoli zasaženo, tím méně porušeno. Porušení práva na účinné vyšetřování stěžovatel dovozuje - bez jakékoli další relevantní ústavněprávní argumentace - pouze s odkazem na čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto ustanovení však povinnost státu provést účinné vyšetřování nevyplývá.

7. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu