III.ÚS 793/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti K+K Computer producer s. r. o., sídlem Dvořákova 729, Budišov nad Budišovkou, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 25 Cdo 3131/2024-558, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2024 č. j. 71 Co 242/2023-537 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. března 2023 č. j. 40 C 227/2014-459, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Věry Skařupové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka v petitu výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud jej však i s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00 a svoji judikaturu považuje za napadené. Stěžovatelka ostatně usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti zmiňuje a k ústavní stížnosti jej přiložila (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 1350/18, bod 10, nebo ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08). Napadená rozhodnutí podle ní přitom porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení škody, kterou měla způsobit obchodní společnosti K+K General Corporation s. r. o. (dále jen "původní věřitelka") při jejím právním zastupování v řízení na určení neúčinnosti právního úkonu. Tuto pohledávku původní věřitelka měla postoupit stěžovatelce. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelce žádná škoda nevznikla, neboť na ni nebyla nikdy postoupena pohledávka přiznaná vykonatelným směnečným platebním rozkazem (od níž původní věřitelka odvozovala aktivní legitimaci k podání odpůrčí žaloby), natož indosovány předmětné směnky. Chyběla také příčinná souvislost mezi nesprávným postupem vedlejší účastnice a vzniklou škodou, neboť odpůrčí žaloba by nebyla úspěšná. Z toho důvodu žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil jí nahradit náklady řízení (výrok II. a III.).

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatelka svůj nárok neodvozovala bezprostředně od směnky. Závěry okresního soudu v tomto směru proto posoudil jako nesprávné. Přesto podle krajského soudu stěžovatelka nebyla aktivně legitimována, neboť původní věřitelce škoda v žalované výši v souvislosti s pochybením vedlejší účastnice nemohla vzniknout. Ve vztahu k této pohledávce byla v řízení ve vztahu k jednomu z dlužníků úspěšná, získala exekuční titul a ve vztahu k druhému tvrzenému dlužníku bylo pravomocně rozhodnuto o nedůvodnosti žaloby. I pokud by byla smlouva o postoupení pohledávky platná, je žaloba předčasná, neboť exekuční řízení nadále probíhá a věřitel je nadále na předmětné pohledávce postupně uspokojován. Pohledávka je tak nadále vymahatelná.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, částečně pro jeho vady a v části směřující proti výrokům o nákladech řízení pro nepřípustnost. Stěžovatelka v dovolání velmi obecně vymezila dvě právní otázky, a to "platnost postoupení pohledávky" a "oprávněnost nároku na náhradu škody". Je z něj tak patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde ale již nikoliv, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky krajským soudem odchyluje. Dovolání tak nesplňuje zákonné náležitosti. Nejvyšší soud dále uvedl, že námitkami proti skutkovým zjištěním krajského soudu uplatňovala stěžovatelka nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku neúměrné délky civilního řízení a vydáváním opakovaně překvapivých rozhodnutí. Napadené rozhodnutí krajského soudu je překvapivé, neboť krajský soud předem neseznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem. Překotné změny právních názorů soudů obou stupňů se děly po celé řízení. Vedlejší účastnice během něj nebyla aktivní a okresní soud za ní dotvářel její procesní obranu. Navíc byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry. Není pravdou, že pohledávka se nestala nedobytnou v souvislosti s tvrzeným pochybením vedlejší účastnice. Krajský soud měl nedobytnost pohledávky posoudit s ohledem na současný způsob jejího splácení. Jde-li o nákladové výroky, měl krajský soud postupovat podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jak stěžovatelka navrhovala. O jejím návrhu navíc ani nerozhodl.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že v části v níž ústavní stížnost směřuje proti výrokům napadených rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II. a III. rozsudku okresního soudu a výrok II. rozsudku krajského soudu), je ústavní stížnost opožděná, protože ji stěžovatelka podala až po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vadné - což stěžovatelčino dovolání je (srov. body 11-13) - počíná běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu ode dne jeho doručení. Ústavní soud staví naroveň situace, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl podán, a situace, kdy byl podán vadně (srov. usnesení ze dne 6. 2. 2025 sp. zn. III. ÚS 3307/24, bod 19, ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2604/22, bod 15, ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1729/21, bod 14). Stěžovatelce byl přitom napadený rozsudek krajského soudu podle jejího dovolání doručen 4. 6. 2024, což Ústavní soud telefonicky ověřil u okresního soudu. Ústavní stížnost byla podána 14. 3. 2025, tedy více než půl roku po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům.

7. Ve zbylé části byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní stížnost není přípustná v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu a výroku I. rozsudku krajského soudu. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud nevnímá subsidiaritu ústavní stížnosti pouze formálně jako podání všech opravných prostředků. Opravné prostředky musí být odůvodněny způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum napadeného rozhodnutí. Jestliže stěžovatelčino dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpala efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 61].

9. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

11. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval ústavními stížnostmi ve věcech, v nichž bylo dovolání pro jeho vady odmítnuto. Konstantně přitom zastává názor, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na podání dovolání, nejde ani o právo absolutní, a proto může podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 14, ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23, bod 14, ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)]. Přístup k dovolacímu soudu tak může být zákonem podmíněn splněním řady požadavků, a to i co do formy a obsahu dovolání. Pokud dovolání zákonem stanovené náležitosti neobsahuje a tuto vadu stěžovatel neodstraní v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I. a body 25 a násl., nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).

12. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spočívá ve formulaci otázky hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a ve vysvětlení, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn, a v konkrétním uvedení, jak je daný předpoklad naplněn (tedy např. včetně vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od které se nižší soudy měly odchýlit; srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16). Dovolatel tak musí seznatelně vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21, body 27-28).

13. Ústavní soud z vyžádaného dovolání zjistil, že Nejvyšší soud nepochybil, když jej posoudil jako vadné. Stěžovatelka v něm výslovně uvedla, že se podle ní krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rozhodnou judikaturu Nejvyššího, resp. Ústavního soudu, však neoznačila. V dovolání stěžovatelka sice zmínila nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519), z něj však odchýlení se od rozhodovací praxe krajským soudem nevyvozovala a pouze vyslovila domněnku, že v jiném řízení by byl aplikován. Zmínila dále i nález ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409), který ale uvedla v kontextu napadení výroků o nákladech řízení. V tomto rozsahu přitom bylo dovolání nepřípustné (srov. bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Lze tak uzavřít, že dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti a Nejvyšší soud ústavně chráněná práva stěžovatelky neporušil. Stěžovatelka ostatně závěry Nejvyššího soudu nezpochybňuje.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (bod 6), zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (bod 8), a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 3. července 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu