III.ÚS 3382/24 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Navrátilova s. r. o., sídlem Navrátilova 1632/6, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, sídlem Boleslavská 2178/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2229/2024-98 ze dne 9. října 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 381/2023-73 ze dne 21. ledna 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 16/2023-56 ze dne 31. října 2023, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2964/2024-104 ze dne 27. listopadu 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 323/2023-70 ze dne 30. října 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 16/2023-39 ze dne 17. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, a 2) Vinařského fondu, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavními stížnostmi, které byly spojené ke společnému projednání, se stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla odepřena právo stěžovatelky zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.


II. První řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatelka se po České republice - Ministerstvu zemědělství (jako vedlejší účastnici 1) domáhala omluvy a zaplacení částky 16 875 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že nárok uplatněný v žalobě jí náleží za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka 2. Podle stěžovatelky Vinařský fond (jako vedlejší účastník 2) porušil povinnost vydat úřední rozhodnutí ve stanovené lhůtě v řízení o poskytnutí informací podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

3. V řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu" oznámil Vinařský fond vstup do řízení na straně žalované dne 20. 6. 2023, a to z důvodu možnosti uplatnění regresních nároků vedlejší účastnice 1) vůči Vinařskému fondu. Podáním ze dne 7. 9. 2023 stěžovatelka navrhla vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství s odůvodněním, že účastenství ve sporech podle zákona o odpovědnosti státu za škodu upravuje jeho ustanovení § 6, které je vůči § 93 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), speciální. Obecná ustanovení o vedlejším účastenství (§ 93 o. s. ř.) tedy nelze v řízení o nárocích vyplývajících ze zákona o odpovědnosti státu za škodu aplikovat.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 15 C 16/2023-56, připustil vstup Vinařského fondu do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované. Obecný zájem na řízení lze dovodit již z toho, že měl být nesprávný úřední postup způsoben právě vedlejším účastníkem 2. Přichází tak v úvahu případná podpora na straně žalované. Procesní aktivita Vinařského fondu může obhájit v řízení sporný (posuzovaný) úřední postup jako správný. Vinařský fond má též právní zájem na výsledku řízení, který plyne z § 16 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu. Na podkladě regresního nároku může stát v budoucnu proti konkrétní úřední osobě vymáhat případné plnění na náhradě nemajetkové újmy přiznané v tomto řízení. Rozhodnutím v tomto případě tak může dojít k dotčení právního postavení Vinařského fondu, přičemž i všechny ostatní zákonné podmínky pro připuštění vedlejšího účastníka na straně žalované byly splněny.

5. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením č. j. 18 Co 381/2023-73, tak, že rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud již opakovaně v řízeních o odpovědnosti státu za škodu připustil do řízení Vinařský fond. Městský soud se ztotožnil s posouzením obvodního soudu a rovněž poukázal na bezprostřední dotčení práv Vinařského fondu v případě regresního nároku státu vůči němu. Na straně žalované (vedlejší účastnice 1) jako organizační složky státu existuje povinnost regresní nárok uplatňovat všemi dostupnými prostředky. Stěžovatelkou namítaná judikatura přitom nebyla případná a argumentace s ní nemohla založit závěr o absenci právního zájmu Vinařského fondu na výsledku řízení. Argumentace speciality § 6 zákona o odpovědnosti státu za škodu vůči § 93 o. s. ř. pak popírá smysl vedlejšího účastenství, nadto se o speciální úpravu k institutu vedlejšího účastenství nejedná.

6. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky usnesením č. j. 30 Cdo 2229/2024-98 odmítl. V dovolání vznesla (zjednodušeně uvedeno) otázky, na kterých odvolací soud své rozhodnutí nepostavil, a s jeho rozhodnutím se tak míjí, případně stěžovatelka chybně interpretovala závaznou judikaturu vrcholných soudů. Co se týče namítaného posouzení vztahu § 93 odst. 1 o. s. ř. a § 6 zákona o odpovědnosti státu za škodu, Nejvyšší soud zdůraznil, že ze samotné aplikace těchto ustanovení odvolacím soudem neplyne, že by citované ustanovení o. s. ř. bylo (nebo mělo být) aplikováno přednostně před druhým. Zmíněná ustanovení upravují odlišnou právní problematiku a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by odvolací soud měl jakkoliv hlouběji řešit jejich vzájemný střet (specialitu).


III. Další řízení před obecnými soudy

7. V dalším řízení se stěžovatelka rovněž dovolávala omluvy a uhrazení částky 26 250 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Vinařského fondu. Stěžovatelka vedlejšího účastníka 2 požádala o poskytnutí informací dne 15. 4. 2020, přičemž o žádosti bylo rozhodnuto již 20. 4. 2020. Rozklad byl Vinařskému fondu doručen dne 30. 4. 2020, dne 18. 5. 2020 pak bylo stěžovatelce odesláno Rozhodnutí předsedy Rady Vinařského fondu o podaném rozkladu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 112/2020-197 ze dne 26. 5. 2022 bylo následné žalobě stěžovatelky vyhověno a rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno.

8. Obvodní soud v záhlaví specifikovaným usnesením č. j. 23 C 16/2023-39 s totožným odůvodněním jako ve výše shrnutém případě připustil vstup Vinařského fondu do řízení jako vedlejšího účastníka. Podle obvodního soudu byly dány podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované, a to souhlas se vstupem (resp. oznámení o vstupu) vedlejšího účastníka do řízení, shodné zájmy vedlejšího účastníka se zájmy strany žalované, na kterou vedlejší účastník přistupuje, jakož i návrh na rozhodnutí o (ne)připuštění vedlejšího účastenství.

9. Městský soud posléze na podkladě obdobné argumentace v odvolání potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné usnesením č. j. 91 Co 323/2023-70. Vinařský fond je právnickou osobou zřízenou na základě zákona, která hospodaří s vlastním majetkem. Postavení orgánu veřejné moci má pouze tehdy, rozhoduje-li o povinnosti zaplatit odvod a podporu státu podle tohoto zákona, o žádostech o poskytnutí podpor z prostředků fondu nebo při rozhodování o povinnosti vrátit návratnou část poskytnuté podpory na výsadbu vinice a obnovu vinic [srov. § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 321/2004, o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství)]. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil správnost závěru obvodního soudu, že Vinařský fond patří mezi subjekty označené legislativní zkratkou úřední osoba ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) o odpovědnosti státu za škodu. Při výkonu zákonem svěřené státní správy tedy stát odpovídá za jím způsobenou škodu. Vinařský fond, jako vedlejší účastník řízení na straně žalované, má právní zájem na výsledku tohoto řízení, neboť za situace, kdy by podané žalobě bylo vyhověno, by bylo bezprostředně dotčeno postavení Vinařského fondu, neboť na straně žalované vznikne ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu regresní nárok na úhradu soudem přiznané částky vůči Vinařskému fondu.

10. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky v záhlaví specifikovaným usnesením sp. zn. 30 Cdo 2964/2024-104 odmítl. Z obtížně srozumitelných otázek formulovaných v dovolání, týkajících se vedlejšího účastenství všech úředních osob v každém soudním řízení o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu za škodu; otázky, zda by všechny soudy měly mít postavení vedlejšího účastníka v řízení před Evropským soudem pro lidská práva; otázky "bezplatné právní podpory" u bývalých zaměstnanců organizačních složek; či zda je přípustné vedlejší účastenství Vinařského fondu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 14/2023, by stejně v žádném případě nemohly založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Nejvyšší soud dodal, že z rozhodnutí městského soudu, ani z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nevyplývá, že by kdokoliv musel být vedlejším účastníkem řízení.


IV. Argumentace před Ústavním soudem

11. Obě ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení přednesly shodnou argumentaci, kterou lze ve stručnosti shrnout tak, že v případě řízení podle zákona o odpovědnosti státu za škodu lze podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3737/2014 ze dne 30. 6. 2015 aplikovat § 93 odst. 1 o. s. ř., a nikoli výhradně § 6 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Důvodů je hned několik.

12. Zaprvé jde o nutnost spolupráce soudu a hlavního účastníka s organizační složkou státu, jejíž pochybení je v řízení namítáno. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na pozdější nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž se ve sporném řízení primárně uplatňuje zásada projednací, kdy tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Stěžovatelka též vznesla obavy z požadavku regresní úhrady po zaměstnancích dané organizační složky včetně soudců, z dopadu výsledku řízení do pracovněprávních vztahů s konkrétními úředními osobami včetně soudců, a z vlivu řízení o regresní úhradě na řádný chod organizační složky státu. To vše může mít negativní dopad na stěžovatelkou hájené zájmy v tomto řízení. Konečně zde figuruje i obava z narušení důvěry veřejnosti v daný orgán, ve stát jako takový, a to kvůli probíhajícímu řízení, zejména v případě, kdy bude zakončeno rozhodnutím, které potvrdí pochybení organizační složky. Důvěra občanů v instituce státu by měla být součástí demokratického právního státu, neboť lid je zdrojem veškeré státní moci. Nejvyšší soud měl (v obou rozhodnutích) na dovolací otázky odpovědět a věcně rozhodnout ve stěžovatelčin prospěch.

13. Co se týče konkrétních výhrad vůči prvnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2229/2024-98, dovolací otázku, zda prostřednictvím vedlejšího účastenství organizačních složek státu na straně žalovaného státu dle zákona o odpovědnosti státu za škodu "mohou získat začasté i bývalí zaměstnanci organizačních složek státu ve věci regresní úhrady bezplatnou, z veřejných prostředků hrazenou právní podporu svého zaměstnavatele," odůvodnění odvolacího soudu přímo implikuje.

V. Posouzení ústavní stížnosti

14. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

16. Stěžovatelka ve svých ústavních stížnostech přednesla otázku vedlejšího účastenství jiného subjektu v řízení o odpovědnosti státu za škodu, tedy otázku podústavního práva, k jejímuž meritornímu projednání zásadně není Ústavní soud příslušný. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu obě svá usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky odůvodnil ve všech ohledech ústavně konformním způsobem, stejně ústavně souladně postupovaly i nižší soudy. Z průběhu řízení je zjevné, že jde o opakovaně vznášenou argumentaci ve všech stupních soustavy. Je to právě Nejvyšší soud, který je ke sjednocování civilních právních otázek povoláván. Odůvodnění soudů v napadených rozhodnutích tak reflektuje předchozí ustálenou judikaturu, která se nadto týká téhož subjektu v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované.

17. Ohledně formulované dovolací otázky týkající se toho, zda musí být v soudním řízení o náhradu škody v jiném, ústavní stížností nenapadeném řízení, vedlejšími účastníky ve všech stupních tohoto řízení příslušné nalézací a odvolací soudy, Nejvyšší soud i Ústavní soud, jejichž rozhodnutí byla v důsledku rozhodnutí ESLP zrušena, lze dát dovolacímu soudu za pravdu - tato otázka se míjí s předmětem napadených rozhodnutí odvolacího soudu. (Jde o namítané řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 51/2022, zahájené po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021 ve věci Tempel proti České republice). Ústavní soud k tomuto dodává, že obecný soud vždy v každém individuálním řízení posuzuje, zda jsou dány podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované, a to oznámení o vstupu vedlejšího účastníka do řízení, shodné zájmy vedlejšího účastníka se zájmy procesní strany, přičemž podmínkou je i existence návrhu na rozhodnutí o připuštění vedlejšího účastenství. V nyní posuzované věci nelze správnost procesního postupu v jiných soudních řízeních hodnotit a zabývat se jím s dopady na věc stěžovatelky. Slnění jednotlivých podmínek pro vedlejší účastenství v jiném samostatném řízení nelze v tuto chvíli jakkoliv přezkoumávat.

18. Ostatní stěžovatelkou vznesené námitky rovněž nemohly rozhodnutí o zjevné neopodstatněnosti argumentace (jako celku) jakkoliv zvrátit. Problematika vedlejšího účastenství podle o. s. ř. je svébytnou úpravou, kterou obecné soudy aplikovaly správně. Ústavní soud znovu podotýká, že je to Nejvyšší soud, který je ke sjednocování těchto otázek povoláván.

19. Obecné soudy správně posoudily povahu Vinařského fondu i jeho právní zájem na straně žalované organizační složky státu. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu