II.ÚS 3159/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Hany Šlachtové, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Hladíkem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3558/2024-317 ze dne 31. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 194/2023-215 ze dne 11. 12. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 60 C 183/2020-167 ze dne 2. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení a statutárního města X a Základní školy X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů označeným v návětí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na svobodnou volbu povolání.

2. Stěžovatelka působila jako ředitelka základní školy v X. Do této funkce byla jmenována na dobu šesti let, od 1. 8. 2014 do 31. 7. 2020, postupem podle § 33 odst. 3 zákoníku práce a § 164 a násl. školského zákona. V únoru roku 2020, tedy méně než 6 měsíců před koncem funkčního období, bylo stěžovatelce doručeno odvolání z vedoucí pozice ke dni 31. 7. 2020 z důvodu uplynutí funkčního období a z důvodu vyhlášení nového konkurzního řízení. Konkurzního řízení se stěžovatelka zúčastnila a uspěla v něm, avšak zřizovatel tímto nebyl vázán a nakonec do pozice ředitelky školy jmenoval jinou kandidátku. Výsledek konkurzního řízení stěžovatelka nenapadla.

3. Stěžovatelka následně se svým zaměstnavatelem uzavřela novou pracovní smlouvou a od 1. 8. 2020 u něj působila na pozici "učitelka". Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, avšak stěžovatelka se rozhodla pracovní poměr ke dni 31. 7. 2021 ukončit a uzavřít pracovní poměr s jinou základní školou.

4. Stěžovatelka se svým odvoláním z funkce ředitelky nesouhlasila a dne 30. 9. 2020 ho napadla žalobou. V ní uvedla, že jí odvolání nikdy nebylo doručeno a že nebylo podepsáno odpovědnou osobou podle školského zákona. Navrhla proto, aby soud určil, že její odvolání z pracovní pozice ředitelky základní školy je neplatné.

5. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Okresní soud došel k závěru, že pracovněprávní vztah mezi stěžovatelkou a jejím bývalým zaměstnavatelem již netrvá a že odvolání z funkce ředitelky stěžovatelce v profesním životě neuškodilo. Pokud stěžovatelka tvrdí, že naléhavý právní zájem spatřuje ve své dehonestaci, tak takto tvrzený negativní dopad jde dle okresního soudu nad rámec pracovněprávních sporů a měl by být uplatněn v řízení o žalobě na ochranu osobnosti dle občanského zákoníku.

6. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť rovněž neshledal, že by měla stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Po provedeném dokazování krajský soud uzavřel, že pracovní poměr mezi stěžovatelkou a základní školou skončil 31. 7. 2021 v důsledku výpovědi dané stěžovatelkou. Ta proto nemohla mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti svého odvolání z funkce ředitelky, protože by se tím již nemohl vytvořit žádný pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Následně krajský soud explicitně reflektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3245/16 ze dne 31. 10. 2017, podle něhož může být naléhavý právní zájem dán i v případě, že odvolaná osoba již není v pracovněprávním vztahu ke školské právnické osobě, pokud by odvolání zasáhlo do její dobré pověsti a ztížilo jí další život. Krajský soud však nepovažoval citovaný nález za přiléhavý, neboť v něm Ústavní soud reagoval na situaci, kdy byla ředitelka školy odvolána pro závažné porušení a neplnění pracovních povinností, což pro ni mohlo být difamující. Stěžovatelka však byla odvolána z důvodu skončení funkčního období, a proto ji odvolání nemá jak stigmatizovat.

7. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že není důvod, aby rozhodná právní otázka (zda stěžovatelka má právní zájem na určení neplatnosti jejího odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky školy) byla posouzena jinak.


II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů všech instancí a v ústavní stížnosti namítá, že jimi bylo porušeno její právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň tvrdí, že všechny tři obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť své závěry dostatečně neodůvodnily.

9. K právu na svobodnou volbu povolání stěžovatelka uvádí, že dle judikatury Nejvyššího soudu je určovací žaloba přípustná jen tehdy, pokud žalobce setrvává v pracovněprávním vztahu se zaměstnavatelem, s nímž vede spor. Dle stěžovatelky však jde o "vynucený stav", protože ji to nutí setrvat v zaměstnání, které by nejraději (alespoň dočasně) vyměnila za jiné; tím by však způsobila to, že bude se svou žalobou procesně neúspěšná. Nejvyšší soud tak svým právním názorem de facto nutí jakéhokoli zaměstnance otrocky setrvat v zaměstnání do doby vydání pravomocného rozhodnutí, pokud chce se žalobou uspět.

10. Trvání na přísných procesních podmínkách spojených s určovací žalobou vede dle stěžovatelky k nepřípustnému omezení práva na soudní ochranu garantovanou v čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy by se dle stěžovatelky neměly zaměřovat na to, zda během trvání soudního řízení trvá pracovní poměr, nýbrž na to, zda má žalobkyně stále zájem na setrvání na pozici ředitelky školy, neboť další trvání pracovního poměru může tento zájem potvrdit, ale zánik pracovního poměru ho nemusí automaticky vyvrátit.

11. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby konstatoval porušení jejích práv chráněných čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a aby korigoval právní názor Nejvyššího soudu týkající se prokazování naléhavého právního zájmu v pracovněprávních vztazích.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

15. Obecné soudy stěžovatelce nevyhověly proto, že v řízení neprokázala svůj naléhavý právní zájem, jak vyžaduje § 80 občanského soudního řádu. Soudy všech instancí přitom nejprve zkoumaly, zda pracovní poměr stěžovatelky v době rozhodování o žalobě trval (což netrval, neboť z vůle stěžovatelky skončil ke dni 31. 7. 2021), a následně v duchu judikatury Ústavního soudu rovněž zohlednily, zda v případu nevyvstávají mimořádné okolnosti, které by poukazovaly na naléhavý právní zájem i přes již ukončený pracovní poměr, tj. zda odvolání z vedoucí funkce mohlo zasáhnout do stěžovatelčiny dobré pověsti nebo ztížit její další profesní život, jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 3245/16 ze dne 31. 10. 2017. Soudy všech stupňů však přesvědčivě vysvětlily, že takové mimořádné okolnosti v případě stěžovatelky nevyvstávají, neboť důvod jejího odvolání byl spojen s uplynutím funkčního období, nikoli s okolnostmi, které by ji mohly jakkoli profesně poškodit.

16. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za srozumitelné a pečlivě odůvodněné. Co se týče obecnými soudy zastávaného výkladu § 80 občanského soudního řádu, lze odkázat na dřívější rozhodnutí, v nichž Ústavní soud tento výklad neshledal ústavně problematickým (usnesení sp. zn. I. ÚS 3355/24 ze dne 30. 5. 2025; sp. zn. I. ÚS 581/20 ze dne 25. 3. 2020; či sp. zn. III. ÚS 3426/13 ze dne 29. 4. 2014).

17. Pokud jde o námitky vůči odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, také Nejvyšší soud dostatečným způsobem odůvodnil závěr o nepřípustnosti dovolání. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat činnost nejvyššího soudu při sjednocování judikatury (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1681/24 ze dne 5. 11. 2025). Tvrdí-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu, konkrétně od nálezu sp. zn. II. ÚS 3245/16 či od nálezu sp. zn. I. ÚS 1440/14, tak těmto tvrzením nelze přisvědčit. První citovaný nález (II. ÚS 3245/16) totiž Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení výslovně reflektoval a vysvětlil, proč jeho závěry na situaci stěžovatelky nedopadají (viz bod 10 napadeného rozhodnutí dovolacího soudu). Druhý citovaný nález (I. ÚS 1440/14) se sice v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu neobjevuje, avšak ani stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nevysvětluje, co pro její situaci z tohoto nálezu plyne a v čem se od jeho závěrů měl Nejvyšší soud odchýlit. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy neobsahuje vady dosahující ústavního rozměru, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.

18. Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit stěžovatelčinu argumentu právem na svobodnou volbu povolání, neboť nikdo a nic stěžovatelku nenutil setrvat v původním zaměstnání. Ustálená judikatura dovolacího soudu sice usnadňuje prokazování naléhavého právního zájmu tomu, kdo setrvává v pracovněprávním vztahu se svým zaměstnavatelem, avšak v kontextu výše citované judikatury Ústavního soudu to v pracovněprávních sporech není jediný způsob, jak naléhavý právní zájem prokázat. Soudy všech instancí byly připraveny zohlednit případné nepříznivé kariérní následky; ty však stěžovatelka v řízení neprokázala.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu