I.ÚS 146/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., t. č. Věznice Rapotice, právně zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 3 Tdo 834/2024-1590 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023 č. j. 2 To 92/2022-1440, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022 č. j. 52 T 3/2022-1330, ve spojení v záhlaví specifikovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Toho se dopustil stručně řečeno tak, že nejprve spoluobviněná E. H. vytvořila text závěti, na základě které měla část majetku zůstavitele připadnout synovci a sestře zůstavitele. Po vytvoření textu závěti stěžovatel a spoluobviněná jako svědkové závěti svými podpisy stvrdili, že zůstavitel výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli, a že listinu před nimi téhož dne podepsal, ačkoliv zůstavitel tuto závěť nikdy nepodepsal. Takto jednali s vědomím, že tato závěť bude použita v dědickém řízení, přičemž po smrti zůstavitele spoluobviněná v rámci probíhajícího dědického řízení předložila tuto falešnou allografní závěť a následně do protokolu o jednání před soudní komisařkou stěžovatel a spoluobviněná jako svědci nepravdivě prohlásili, že uvedenou závěť před nimi zůstavitel skutečně podepsal. Tím měli v úmyslu vzbudit v dceři zůstavitele dojem, že není jedinou dědičkou zůstavitele a v případě, že by v rámci probíhajícího dědického řízení nebyla aktivní a pravost závěti nepopřela podanou žalobou u civilního soudu, synovec zůstavitele a jeho sestra by ke škodě dcery zůstavitele neoprávněně získali majetek v hodnotě nejméně 28 888 816,60 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením ze dne 19. 9. 2023 č. j. 6 Tdo 791/2023-1543 Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítl. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele bylo toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 3397/23 zrušeno, neboť stěžovateli nebyla v dovolacím řízení dána reálná možnost reagovat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele opětovně a nyní napadeným usnesením jej taktéž odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

3. Proti usnesení vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V té velmi obsáhle shrnuje námitky, které již v řízení uplatnil, a také důkladně s vlastním komentářem rozebírá jednotlivé odstavce napadených rozhodnutí. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci, namítá stěžovatel, že Nejvyšší soud svévolně interpretoval výrok II. nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/23, dále Nejvyšší soud dle stěžovatele chyboval, když odmítl uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu. Stěžovatel také tvrdí, že došlo k nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v souvislosti s posuzováním dvou verzí skutkového děje; závěry soudů, že obhajovací verze stěžovatele a spoluobviněné je neuvěřitelná a jednoznačně neakceptovatelná sama o sobě jsou spíše sdělením vnitřního pocitu než důkazně podložená zjištění. Poté stěžovatel namítá vady řízení, které měly spočívat v porušení § 214 trestního řádu, v nedostatcích při doručování a nezachování totožnosti skutku. Kromě toho tvrdí, že v jeho případě nebyla prokázána subjektivní stránka směrem ke způsobení škody jako definičního znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, že byla v trestním řízení nesprávně zjištěna výše škody a že mu byl vyměřen nepřiměřený trest, přičemž v argumentaci akcentuje především neaplikaci § 58 trestního zákoníku obecnými soudy. Nakonec navrhuje, aby mu Ústavní soud v případě vyhovění návrhu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.


II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

III.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti vznáší stěžovatel námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, což sám na několika místech ústavní stížnosti přiznává. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.

7. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu vyplývá, z jakých důkazů bylo dovozeno, že se stěžovatel dopustil zločinu podvodu. Vrchní soud v napadeném usnesení (bod 39. a násl.) pečlivě vyložil, že stěžovatel sice není přímo usvědčován ani spoluobviněnou, ani žádným ze svědků, nicméně jeho vina byla v řízení prokázána důkazy nepřímými. Ve stručnosti lze uvést, že v řízení byla provedena řada důkazů, které vylučují, že zůstavitel podepsal allografní závěť, kterou se stěžovatel a spoluobviněná pokusili uvést poškozenou dceru zůstavitele v omyl. Ústavnímu soudu se jeví logické, jestliže obecné soudy na základě provedených důkazů, které Ústavní soud nepovažuje za nutné detailněji rozebírat, dospěly k závěru, že vina stěžovatele byla prokázána. Pokud jde o hodnocení Nejvyššího soudu, že verze předestřená stěžovatelem v rámci trestního řízení je neuvěřitelná a jednoznačně neakceptovatelná sama o sobě a taktéž v rozporu s řadou zjištěných skutečností a s okolnostmi činu, pak takový závěr nelze považovat za sdělení vnitřních pocitů, nýbrž za přiléhavé vypořádání tvrzení stěžovatele. Co se týče účastenství stěžovatele na trestné činnost ve formě pomoci, vrchní soud správně zdůraznil, že bez osobního podílu stěžovatele, který se nacházel v pozici jednoho ze dvou svědků nezbytných pro odsvědčení allografní závěti, by k pokusu o uvedení zákonné dědičky v omyl vůbec nedošlo.

8. Obecné soudy rovněž velmi podrobně vysvětlily, z jakých důvodů je u stěžovatele shledáno naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě. Sám stěžovatel, jak vyplývá z usnesení vrchního soudu, potvrdil, že při podpisu závěti viděl přinejmenším její zadní stranu, kde byl konkretizován alespoň některý majetek, kterého se tato závěť týkala. Kromě toho u účastníka na trestném činu, pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí, jsou-li tyto dány buď u pomocníka, nebo jen u pachatele, jemuž bylo pomáháno, jak správně upozornil vrchní soud. V posuzovaném případě bylo u spoluobviněné (pachatelky) dovozeno úmyslné zavinění, neboť mj. sama doznala, že závěť osobně vyhotovila. Vzhledem k tomu, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky (§ 24 odst. 2 trestního zákoníku), bylo v posuzovaném případě vzhledem k trestní odpovědnosti spoluobviněné na místě dovodit naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu u stěžovatele.

9. K žádnému pochybení obecných soudů nedošlo ani úpravami v popisu skutku v průběhu trestního řízení. Totožnost skutku je zachována vedle naprosté shody jednání i následku také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, a rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 318/24). V posuzované věci, jak popsal již Nejvyšší soud a Ústavní soud ověřil ve spisovém materiále, je evidentně dána částečná totožnost jednání stěžovatele a současně úplná totožnost následku.

10. Pokud jde o námitku týkající se porušení § 214 trestního řádu spočívajícího v tom, že soud prvního stupně neposkytl stěžovateli prostor k reakci po výslechu tří svědkyň, Ústavní soud konstatuje, že se jí již v minulosti zabýval, a to v usnesení ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 3215/23 ke shodné námitce obsažené v ústavní stížnosti spoluobviněné H. Jen stručně nyní tedy Ústavní soud konstatuje, že především Nejvyšší soud v rámci rozhodování důkladně prostudoval obsah protokolů z obou hlavních líčení a poslechl si i příslušné pasáže zvukových záznamů zachycujících průběh těchto úkonů. Dospěl přitom k závěru, že obhajovací práva obviněných nebyla nijak zkrácena. Nejvyšší soud uznal, že předseda senátu se v případě výslechů tří svědkyň na samý závěr zapomněl stěžovatele a spoluobviněné formálně dotázat podle § 214 trestního řádu, zda se chtějí k provedenému důkazu nějak vyjádřit. Učinil však závěr, že nelze bez dalšího dovozovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces či soudní ochranu. V posuzovaném případě nešlo o situaci, kdy by se obvinění domáhali toho, že se chtějí k nějakému důkazu vyjádřit, a toto jim bylo ze strany soudu odepřeno. Nebylo to tak, že by byl proveden důkaz (výslech svědka) a obvinění neměli žádnou možnost na jeho obsah či způsob provedení reagovat. Stěžovatel po výslechu jednotlivých svědkyň buďto neměl snahu o reakci na výpověď nebo kladl otázky během výslechu. Po ukončení výslechu třetí ze svědkyň, kterých se námitka porušení § 214 trestního řádu týká, byli stěžovatel a spoluobviněná dotázáni, zda mají nějaké návrhy na doplnění dokazování, a ani v té chvíli neuvedli, že by se chtěli vyjádřit k předchozím výpovědím dvou svědkyň. Tuto možnost navíc reálně měli taktéž v rámci závěrečných řečí, které bezprostředně následovaly. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o dodržení podmínek § 214 trestního řádu, neshledal taková pochybení obecných soudů, která by zakládala porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

11. Stran pochybení při doručování, rovněž s touto námitkou se již precizně vypořádal Nejvyšší soud. Poskytl úplný rozbor toho, jak bylo stěžovateli doručováno, ve kterém okamžiku došlo k určitému procesnímu pochybení a z jakého důvodu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se nedopustily žádné takové chyby, v jejímž důsledku by byla stěžovateli zkrácena zákonná lhůta k přípravě k hlavnímu líčení, která by vedla k tomu, že by stěžovatel neměl dostatek času k prostudování obžaloby či k jinému zkrácení jeho základních práv. Ústavní soud tedy uzavírá, že drobné procesní pochybení týkající se doručení písemnosti stěžovateli nezakládá důvod pro jeho kasační zásah. Totéž platí také, pokud jde o námitku nesprávného určení výše škody. I ta se objevila již v dovolacím řízení a i tou se podrobně zabýval Nejvyšší soud. Ústavní soud jeho postupu a postupu soudu prvního a druhého stupně (popřípadě policejního orgánu) nemá co vytknout.

12. K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud přistupuje k zásahu až tehdy, pokud by soudy nerespektovaly požadavek zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1569/22 ze dne 19. 7. 2022 a tam citovaná judikatura). Závěry obecných soudů v posuzovaném případě se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní. Stěžovateli uložený trest odnětí svobody byl obecnými soudy řádně odůvodněn (viz body 48. a 49. napadeného usnesení vrchního soudu a bod 66. a násl. napadeného usnesené Nejvyššího soudu), v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Pokud jde o námitky stěžovatele stran rozhodnutí soudů neaplikovat v jeho případě § 58 trestního zákoníku, i s touto námitkou se obecné soudy pečlivě vypořádaly a vysvětlily, proč v případě stěžovatele nejsou naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. K tomuto pak Ústavní soud pouze dodává, že v posuzovaném případě nejsou aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23, kterým stěžovatel argumentuje, neboť v tomto se Ústavní soud zabýval zohledněním nejlepšího zájmu dítěte při ukládání trestu odnětí svobody a v té souvislosti úvahou nad použitím § 58 trestního zákoníku, přichází-li takový postup v úvahu. Zvažování nejlepšího zájmu dítěte není v případě stěžovatele namístě, a stěžovatel toto ani ve stížnosti netvrdí.

13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neakceptoval ani námitku stěžovatele týkající se svévolné interpretace výroku II. zrušujícího nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/23 Nejvyšším soudem, který dle stěžovatele vyložil předmětný výrok tak, že se vztahuje pouze ke stěžovateli, ačkoli zcela jasně zrušuje původní rozhodnutí Nejvyššího soudu jako celek, tedy i ve vztahu ke spoluobviněné. Stěžovatel není oprávněn podat ústavní stížnost "ve prospěch" třetí osoby. Konečně pak k námitce týkající se odmítnutí uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu Nejvyšším soudem Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud se nedopustil žádného ústavně právního excesu, když konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu dán není, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu jednak nebylo rozhodnuto o zamítnutí ani odmítnutí odvolání stěžovatele, naopak mu bylo vyhověno, a jednak v řízení mu předcházejícím nedošlo k žádným podstatným vadám ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu.

14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Jde-li o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, a to pokud ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti tedy stěžovateli náhradu nákladů přiznat nelze.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu