Přehled
Text
Obecný komentář č. 191
Právo na sociální zabezpečení (článek 9)
I. ÚVOD
1. Článek 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech („pakt“) stanoví, že „státy, které jsou smluvní stranou paktu, uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo na sociální pojištění“. Právo na sociální zabezpečení má zásadní význam pro zajištění lidské důstojnosti všech osob, pokud čelí okolnostem, které je zbavují schopnosti v plném rozsahu uplatňovat práva podle paktu.
2. Právo na sociální zabezpečení zahrnuje právo na přístup k dávkám, a to peněžitým i nepeněžitým, bez jakékoliv diskriminace, aby byla zajištěna ochrana před (a) výpadkem příjmu z výdělečné činnosti v důsledku nemoci, zdravotního postižení, mateřství, pracovního úrazu, nezaměstnanosti, stáří a úmrtí rodinného příslušníka, (b) znemožněním přístupu ke zdravotní péči v důsledku finanční nedostupnosti a (c) nedostatečnou podporou rodiny, zejména v případě dětí a dospělých závislých na jiné osobě.
3. Sociální zabezpečení hraje prostřednictvím přerozdělování významnou úlohu při snižování a zmírňování chudoby, zabránění sociálního vyloučení a podpoře sociálního začlenění.
4. V souladu s čl. 2 odst. 1 musí státy, které jsou smluvní stranou paktu, při maximálním využití zdrojů přijmout účinná opatření a pravidelně je v případě nutnosti revidovat, aby bez jakékoliv diskriminace plně zajistily právo všech osob na sociální zabezpečení včetně sociálního pojištění. Znění článku 9 paktu ukazuje, že opatření, která mají být použita pro poskytování sociálních dávek, nelze definovat úzce a v každém případě musí zajistit všem lidem požívání tohoto jejich lidského práva. Tato opatření mohou zahrnovat:
(a) Příspěvkové systémy nebo systémy založené na pojištění, například sociální pojištění, které je výslovně uvedeno v článku 9. Tyto systémy obecně zahrnují povinné příspěvky příjemců, zaměstnavatelů a někdy i státu spolu s platbami dávek a správních výdajů ze společného fondu.
(b) Nepříspěvkové systémy, například všeobecné systémy (které poskytují příslušné dávky na základě zásady, že náleží každému, u koho nastane sociální událost) nebo cílené systémy sociální pomoci (kdy dávky obdrží ti, kteří to potřebují). V téměř všech státech, které jsou smluvní stranou paktu, bude třeba zavést nepříspěvkové systémy, neboť je nepravděpodobné, že by každá osoba mohla být odpovídajícím způsobem kryta systémem založeným na pojištění.
5. Přípustné jsou i jiné formy sociálního zabezpečení včetně (a) soukromých systémů a (b) svépomocných nebo jiných opatření, například komunitních nebo vzájemných systémů. Bez ohledu na to, který systém je zvolen, musí odpovídat základním prvkům práva na sociální zabezpečení, a v tomto rozsahu by měl být systém považován za systém přispívající k právu na sociální zabezpečení a chráněn státy, které jsou smluvní stranou paktu, v souladu s tímto obecným komentářem.
6. Mezinárodní právo důrazně podporuje právo na sociální zabezpečení. Lidskoprávní rozměry sociálního zabezpečení byly jednoznačně obsaženy v Prohlášení z Filadelfie z roku 1944, které vyzvalo k „rozšíření opatření sociálního zabezpečení tak, aby zajišťovalo základní příjem všem, kteří tuto ochranu potřebují, a dále komplexní lékařskou péči“.2 Sociální zabezpečení bylo uznáno jako lidské právo ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, která v článku 22 uvádí, že „každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení“, a v čl. 25 odst. 1 uvádí, že každý má „právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli“. Toto právo bylo následně zahrnuto do řady mezinárodních úmluv o lidských právech3 a regionálních úmluv o lidských právech.4 V roce 2001 Mezinárodní konference práce složená ze zástupců států, zaměstnavatelů a zaměstnanců potvrdila, že sociální zabezpečení „je základní lidské právo a základní prostředek sociální soudržnosti“.5
7. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva („výbor“) je znepokojen velmi nízkou úrovní přístupu k sociálnímu zabezpečení, kdy velká většina světového obyvatelstva (kolem 80 procent) v současnosti postrádá přístup k formálnímu sociálnímu zabezpečení. Z těchto 80 procent žije 20 procent v extrémní chudobě.6
8. Během sledování a provádění paktu výbor neustále vyjadřoval znepokojení nad odpíráním sociálního zabezpečení a chybějícím přístupem k němu, což narušuje uplatňování mnoha práv zakotvených v paktu. Výbor se rovněž mnohokrát zabýval právem na sociální zabezpečení nejen během zkoumání zpráv států, které jsou smluvní stranou paktu, ale též ve svých obecných komentářích a různých prohlášeních.7 S cílem pomoci státům, které jsou smluvní stranou paktu, při plnění jejich povinnosti podávat zprávy se tento obecný komentář zaměřuje na normativní obsah práva na sociální zabezpečení (kapitola II.), na povinnosti států, které jsou smluvní stranou paktu, (kapitola III.), na porušování (kapitola IV.) a na provádění na vnitrostátní úrovni (kapitola V.), přičemž povinnostmi činitelů jiných než států, které jsou smluvní stranou paktu, se zabývá kapitola VI.
II. NORMATIVNÍ OBSAH PRÁVA NA SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ
9. Právo na sociální zabezpečení zahrnuje právo nebýt podroben svévolným a nepřiměřeným omezením stávajícího sociálního zabezpečení, ať ve veřejném či soukromém sektoru, ani práva na rovné požívání odpovídající ochrany před sociálními riziky.
A. Prvky práva na sociální zabezpečení
10. Ačkoliv se některé prvky práva na sociální zabezpečení mohou v závislosti na různých podmínkách lišit, řada základních faktorů se vztahuje na všechny situace, jak je uvedeno níže. Při výkladu těchto aspektů by mělo být pamatováno na to, že se sociálním zabezpečením by mělo být zacházeno jako se sociálním statkem, a nikoliv především jako s nástrojem hospodářské nebo finanční politiky.
1. Dostupnost – systém sociálního zabezpečení
11. Aby mohlo být právo na sociální zabezpečení uplatňováno, je třeba, aby byl systém, ať se jedná o jediný systém nebo systém složený z řady podsystémů, dostupný a zajistil poskytování dávek v případě veškerých sociálních rizik. Tento systém by měl být zřízen podle vnitrostátních právních předpisů a orgány veřejné moci musí převzít odpovědnost za účinnou správu systému nebo dohled nad ním. Tyto systémy včetně systémů týkajících se poskytování důchodů by proto měly být rovněž udržitelné, aby zajistily, že toto právo budou moci uplatňovat současné i budoucí generace.
2. Sociální rizika
12. Systém sociálního zabezpečení by měl poskytovat krytí devíti níže uvedených základních odvětví sociálního zabezpečení.8
(a) Zdravotní péče
13. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, jsou povinny zajistit, aby systémy zdravotnictví poskytovaly odpovídající přístup ke zdravotním službám všem.9 V případě, že systém zdravotnictví předpokládá soukromé nebo smíšené pojištění, mělo by být toto pojištění v souladu se základními prvky vyjmenovanými v tomto obecném komentáři finančně dostupné.10 Výbor poukazuje na zvláštní význam práva na sociální zabezpečení v souvislosti s endemickými nemocemi, jakými jsou HIV/AIDS, tuberkulóza a malárie, a potřebu zajistit přístup k opatřením preventivní a léčebné péče.
(b) Nemoc
14. Osobám, které nemohou pracovat v důsledku poruchy zdraví, by měly být po dobu ztráty výdělku poskytnuty peněžité dávky. Osoby, které postihuje nemoc dlouhou dobu, by měly mít nárok na dávky v invaliditě.
(c) Stáří
15. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly přijmout odpovídající opatření ohledně zřízení systémů sociálního zabezpečení, na základě kterých budou od určitého věku stanoveného vnitrostátními právními předpisy poskytovány dávky seniorům.11 Výbor zdůrazňuje, že by státy, které jsou smluvní stranou paktu, měly stanovit věk odchodu do důchodu, který bude odpovídat vnitrostátní situaci a který mimo jiné zohlední povahu zaměstnání, zejména nebezpečnost práce a schopnost seniorů pracovat. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly v rámci dostupných zdrojů poskytovat nepříspěvkové starobní dávky, sociální služby a jinou pomoc všem osobám, které při dosažení důchodového věku stanoveného vnitrostátními právními předpisy nesplnily potřebnou dobu hrazení příspěvků nebo nemají nárok na starobní důvod nebo jiné dávky sociálního zabezpečení nebo pomoc z jiných důvodů a nemají jiný zdroj příjmu.
(d) Nezaměstnanost
16. Kromě podpory plné a produktivní zaměstnanosti a svobodné volby zaměstnání musí státy, které jsou smluvní stranou paktu, usilovat o poskytování dávek, které budou krýt výpadek příjmu v důsledku nemožnosti získat nebo si udržet zaměstnání. V případě ztráty zaměstnání by měly být dávky vypláceny po přiměřenou dobu a po skončení této doby by systém sociálního zabezpečení měl zajistit odpovídající ochranu nezaměstnané osoby například pomocí sociální pomoci. Systém sociálního zabezpečení by se měl rovněž vztahovat na jiné pracovníky včetně osob s částečným úvazkem, osob pracujících příležitostně, sezónních pracovníků, osob samostatně výdělečně činných a osob s atypickou prací v neformálním hospodářství.12 Dávky by měly být poskytovány po dobu ztráty na výdělku osobám, které se nemohou dostavit do práce z důvodu ochrany veřejného zdraví nebo jiné mimořádné události.
(e) Pracovní úrazy
17. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly rovněž zajistit ochranu pracovníků, kteří se zraní během práce nebo jiné výdělečné činnosti. Systém sociálního zabezpečení by měl hradit náklady a ztrátu na výdělku způsobené úrazem nebo chorobným stavem a ztrátu podpory poskytované manželovi nebo jiným osobám závislým výživou na pracovníkovi v důsledku smrti živitele.13 Odpovídající dávky by měly být poskytovány v podobě přístupu ke zdravotní péči a peněžitých dávek, které nahradí příjem. Nárok na dávky by neměl být podmíněn délkou zaměstnání či pojištění, ani hrazením příspěvků.
(f) Podpora rodiny a dětí
18. Dávky určené rodinám jsou pro uplatňování práva dětí a dospělých osob závislých výživou na jiné osobě na ochranu podle článků 9 a 10 paktu zásadní. Při poskytování dávek by měl stát, který je smluvní stranou paktu, zohlednit zdroje a situaci dítěte a osoby, která má povinnost poskytovat dítěti nebo dospělému výživu, a další okolnosti podstatné pro posouzení žádosti o dávky podanou dítětem nebo dospělým závislým na jiné osobě nebo jejich jménem.14 Dávky určené rodinám a dětem včetně peněžitých dávek a sociálních služeb by měly být poskytovány rodinám bez jakékoliv diskriminace ze zakázaných důvodů a běžně by měly zahrnovat výživu, ošacení, bydlení, vodu a hygienu a případně další práva.
(g) Mateřství
19. Článek 10 paktu výslovně stanoví, že by „pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení“.15 Placená mateřská dovolená by měla být přiznána všem ženám, včetně žen s atypickou prací, a dávky by měly být poskytovány po přiměřenou dobu.16 Pokud je to nezbytné, měla by být ženám a dětem poskytnuta odpovídající lékařská péče včetně péče před porodem, při porodu a po něm a péče v nemocnici.
(h) Zdravotní postižení
20. Ve svém obecném komentáři č. 5 (1994) o osobách se zdravotním postižením výbor zdůraznil význam poskytování odpovídající podpory příjmu osobám se zdravotním postižením, které v důsledku svého postižení nebo faktorů s ním spojených dočasně přišly o příjem nebo u nich došlo ke snížení příjmů nebo jim byla odepřena příležitost zaměstnání nebo mají trvalé zdravotní postižení. Poskytování této podpory by mělo být důstojné17 a mělo by odrážet zvláštní potřebu pomoci a další výdaje, které jsou se zdravotním postižením často spojené. Podpora by se měla vztahovat i na rodinné příslušníky a další pečující osoby.
(i) Pozůstalí a sirotci
21. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí rovněž zajistit poskytování dávek pozůstalým a sirotkům v případě smrti živitele, který byl kryt sociálním zabezpečením nebo měl nárok na důchod.18 Dávky by měly zahrnovat náklady pohřbu, zejména v těch státech, které jsou smluvní stranou paktu, ve kterých jsou tyto náklady příliš vysoké. Pozůstalí a sirotci nesmí být vyloučeni ze systémů sociálního zabezpečení ze zakázaných důvodů diskriminace a měla by jim být poskytnuta pomoc s přístupem k systémům sociálního zabezpečení, zejména tehdy, pokud endemické choroby, jakými jsou HIV/AIDS, tuberkulóza a malárie, způsobí, že velký počet dětí nebo seniorů je ponechán bez podpory rodiny a komunity.
3. Vhodnost
22. Peněžité i nepeněžité dávky musí být vhodné, pokud jde o jejich výši a dobu, po kterou jsou vypláceny, aby tak každý mohl uplatnit své právo na ochranu rodin a pomoc, přiměřenou životní úroveň a odpovídající přístup ke zdravotní péči, jak je uvedeno v článcích 10, 11 a 12 paktu. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí rovněž plně dodržovat zásadu lidské důstojnosti obsaženou v preambuli paktu a zásadu zákazu diskriminace, aby se vyvarovaly škodlivých účinků na výši příspěvků a podobu, ve které jsou poskytovány. Používané metody by měly zajistit vhodnost dávek. Kritéria vhodnosti by měla být pravidelně sledována, aby zajistila, že příjemci si budou schopni dopřát zboží a služby, které potřebují k tomu, aby mohli uplatnit svá práva podle paktu. Pokud osoba hradí příspěvky do systému sociálního zabezpečení, ze kterého jsou vypláceny dávky kryjící výpadek příjmu, měl by existovat přiměřený vztah mezi příjmem, odvedenými příspěvky a výší příslušné dávky.
4. Přístupnost
(a) Krytí
23. Systém sociálního zabezpečení by se měl vztahovat na všechny osoby, zejména na jednotlivce patřící k nejvíce znevýhodněným a utlačovaným skupinám, bez jakékoliv diskriminace z důvodů zakázaných v čl. 2 odst. 2 paktu. Aby bylo zajištěno, že se systémy budou vztahovat na všechny, bude třeba zavést nepříspěvkové systémy.
(b) Způsobilost
24. Podmínky pro výplatu dávek musí být rozumné, přiměřené a transparentní. Odnětí, snížení nebo pozastavení výplaty dávek by mělo být přesně vymezeno a založeno na důvodech, které jsou přiměřené, řádně zjištěné a stanovené vnitrostátními právními předpisy.19
(c) Finanční dostupnost
25. Pokud systém sociálního zabezpečení vyžaduje hrazení příspěvků, mělo by být stanoveno předem. Přímé a nepřímé náklady a poplatky související s hrazením příspěvků musí být pro všechny finančně dostupné a nesmí narušovat uplatňování jiných práv zakotvených v paktu.
(d) Účast a informace
26. Příjemci systémů sociálního zabezpečení musí být schopni účastnit se správy systému sociálního zabezpečení.20 Tento systém by měl být zřízen podle vnitrostátních právních předpisů a zajistit právo jednotlivců a organizací vyhledávat, přijímat a předávat informace o všech nárocích vyplývajících ze sociálního zabezpečení jasným a transparentním způsobem.
(e) Fyzický přístup
27. Dávky by měly být poskytovány včas a příjemci by měli mít fyzický přístup ke službám sociálního zabezpečení, aby měli přístup k dávkám a informacím, a mohli tak případně uhradit příspěvky. V této souvislosti by měla být věnována zvláštní pozornost osobám se zdravotním postižením, migrujícím osobám a osobám žijícím v odlehlých oblastech nebo v oblastech náchylných ke vzniku katastrof a dále v oblastech, kde probíhá ozbrojený konflikt, aby i tyto osoby měly přístup k těmto službám.
5. Vztah k ostatním právům
28. Právo na sociální zabezpečení hraje významnou úlohu v podpoře uplatňování mnoha práv zakotvených v paktu, avšak je třeba přijmout i další opatření, která právo na sociální zabezpečení doplní. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by například měly v souladu s článkem 6 paktu poskytovat sociální služby spočívající v rehabilitaci osob, které utrpěly zranění, a osob se zdravotním postižením, poskytovat péči o děti a přídavky na děti, poradenství a pomoc v oblasti plánování rodiny a zajišťovat zvláštní zařízení pro osoby se zdravotním postižením a seniory (článek 10), přijmout opatření pro boj s chudobou a sociálním vyloučením a poskytovat podpůrné sociální služby (článek 11) a přijmout opatření k prevenci chorob a zlepšení zdravotnických zařízení, zboží a služeb (článek 12).21 Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by rovněž měly zvážit zavedení systémů, které by poskytovaly sociální ochranu jednotlivcům patřícím ke znevýhodněným a utlačovaným skupinám, například pojištění pro malé zemědělce pro případ neúrody22 nebo ochranu před ztrátou příjmu pro osoby samostatně výdělečně činné v neformálním hospodářství. Přijetí opatření pro uplatňování jiných práv zakotvených v paktu však samo o sobě nemůže nahradit zavedení systémů sociálního zabezpečení.
B. Zvláštní témata širokého uplatnění
1. Zákaz diskriminace a rovnost
29. Povinnost států, které jsou smluvní stranou paktu, zajistit, aby bylo právo na sociální zabezpečení požíváno bez jakékoliv diskriminace (čl. 2 odst. 2 paktu) a rovným způsobem muži a ženami (článek 3), prostupuje všemi povinnostmi podle části III. paktu. Pakt tak zakazuje jakoukoliv diskriminaci, ať zakotvenou v právních předpisech nebo faktickou, přímou či nepřímou, z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví,23 věku,24 jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu, tělesného nebo duševního postižení,25 zdravotního stavu (včetně HIV/AIDS), sexuální orientace a občanského, politického nebo jiného postavení, jejímž cílem nebo účinkem je znemožnění nebo narušení rovného uplatňování práva na sociální zabezpečení.
30. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly rovněž odstranit faktickou diskriminaci ze zakázaných důvodů, pokud nejsou jednotlivci schopni získat přístup k sociálnímu zabezpečení. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly zajistit, aby právní předpisy, politiky, programy a vynakládání zdrojů usnadňovaly přístup k sociálnímu zabezpečení všem členům společnosti v souladu s částí III. Omezení přístupu k systémům sociálního zabezpečení by měla být rovněž přezkoumávána, aby nedocházelo k diskriminaci zakotvené v právu ani faktické diskriminaci.
31. Vzhledem k tomu, že každý má právo na sociální zabezpečení, měly by státy, které jsou smluvní stranou paktu, věnovat zvláštní pozornost těm jednotlivcům a skupinám, kteří tradičně čelí obtížím při uplatňování tohoto práva, zejména ženám, nezaměstnaným, pracovníkům nedostatečně chráněným sociálním zabezpečením, osobám pracujícím v neformálním hospodářství, nemocným a zraněným pracovníkům, osobám se zdravotním postižením, seniorům, dětem a dospělým, kteří jsou závislí výživou na jiné osobě, pracovníkům v domácnosti, pracovníkům z domova,26 menšinovým skupinám, uprchlíkům, žadatelům o azyl, vnitřně vysídleným osobám, navráceným osobám, osobám, které nejsou státními příslušníky daného státu, vězňům a osobám v detenci.
2. Rovnost pohlaví
32. V obecném komentáři č. 16 (2005) o rovném právu mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv (článek 3) výbor konstatoval, že provádění článku 3 ve vztahu k článku 9 mimo jiné vyžaduje zrovnoprávnění v oblasti povinného věku pro odchod do důchodu pro muže i ženy, zajištění stejných výhod z veřejných i soukromých penzijních systémů pro ženy a zajištění odpovídající mateřské dovolené pro ženy, otcovské dovolené pro muže a rodičovské dovolené pro muže i ženy.27 Pokud jde o systémy sociálního zabezpečení, které vážou výplatu dávek na příspěvky, měly by státy, které jsou smluvní stranou paktu, přijmout opatření k odstranění faktorů, které brání ženám odvádět stejné příspěvky do těchto systémů (například přerušená účast pracovníků v systému z důvodu péče o rodinu a nerovné mzdy) nebo k zajištění toho, aby tyto systémy zohledňovaly poskytování dávek při tvorbě metod (například zohledněním doby péče o děti nebo péče o dospělé osoby vyžadující péči v nároku na důchod). Rozdíly v průměrné délce života mezi muži a ženami mohou rovněž přímo či nepřímo vést k diskriminaci při vyplácení dávek (zejména v případě důchodů), a proto musí být při tvorbě systémů zohledněny. Nepříspěvkové systémy musí rovněž zohlednit skutečnost, že u žen existuje vyšší pravděpodobnost života v chudobě než u mužů a že často nesou výlučnou odpovědnost za péči o děti.
3. Pracovníci, kteří nejsou dostatečně chráněni sociálním zabezpečením (osoby s částečným úvazkem, osoby pracující příležitostně, osoby samostatně výdělečně činné a osoby pracující z domova)
33. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí při maximálním využití prostředků přijmout opatření, aby zajistily, že se systémy sociálního zabezpečení budou vztahovat i na pracovníky, kteří nejsou dostatečně chráněni sociálním zabezpečením, včetně osob s částečným úvazkem, osob pracujících příležitostně, osob samostatně výdělečně činných a osob pracujících z domova. Pokud jsou systémy sociálního zabezpečení vztahující se na tyto pracovníky založeny na výdělečné činnosti, měly by být upraveny tak, aby byly jejich podmínky srovnatelné s podmínkami vztahujícími se na pracovníky na plný úvazek. S výjimkou pracovních úrazů by tyto podmínky měly být určeny podle odpracovaných hodin, příspěvků nebo příjmů nebo jiných odpovídajících metod. Pokud tyto systémy založené na výkonu práce neposkytují těmto pracovníků dostatečné krytí, musí stát, který je smluvní stranou paktu, přijmout doplňková opatření.
4. Neformální hospodářství
34. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí přijmout opatření při maximálním využití svých zdrojů, aby zajistily, že systémy sociálního zabezpečení se budou vztahovat i na osoby pracující v neformálním hospodářství. Neformální hospodářství definovala Mezinárodní konference práce jako „veškerou hospodářskou činnost pracovníků a hospodářských jednotek, na které se – dle práva nebo dle praxe – nevztahuje v dostatečné míře formální úprava.“28 Tato povinnost nabývá na významu zejména tehdy, pokud se systémy sociálního zabezpečení opírají o formální pracovněprávní vztah, hospodářskou jednotku nebo evidované místo bydliště. Tato opatření by mohla zahrnovat: (a) odstranění překážek, které těmto osobám brání v přístupu k neformálním systémům sociálního zabezpečení, například komunitním systémům pojištění, (b) zajištění minimálního krytí sociálních rizik jeho postupným rozšiřováním a (c) respektování a podporu systémů sociálního zabezpečení vzniklých v rámci neformálního hospodářství, například systémů vzájemného pojištění a s ním souvisejících systémů. Výbor konstatuje, že v řadě států, které jsou smluvní stranou paktu, které mají velký podíl neformálního hospodářství, by měly být vypracovány programy, například pro všeobecné systémy důchodového a zdravotního pojištění, které se budou vztahovat na všechny osoby.
5. Domorodé národy a menšinové skupiny
35. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly věnovat zvláštní péči tomu, aby domorodé národy a etnické a jazykové menšiny nebyly vyloučeny ze systémů sociálního zabezpečení v důsledku přímé či nepřímé diskriminace, zejména v důsledku stanovení nepřiměřených podmínek způsobilosti nebo nedostatečného přístupu k informacím.
6. Osoby, které nejsou státními příslušníky daného státu (včetně migrujících pracovníků, uprchlíků, žadatelů o azyl a osob bez státní příslušnosti)
36. Ustanovení čl. 2 odst. 2 zakazuje jakoukoliv diskriminaci z důvodu státní příslušnosti a výbor konstatuje, že pakt neobsahuje žádné výslovné omezení pravomocí. Pokud osoby, které nejsou státními příslušníky daného státu, včetně migrujících pracovníků, přispívaly do systému sociálního zabezpečení, měly by mít nárok na dávky nebo získat své příspěvky zpět, pokud zemi opustí.29 Na nároky migrujícího pracovníka by také neměla mít vliv změna pracoviště.
37. Osoby, které nejsou státními příslušníky daného státu, by měly mít přístup k nepříspěvkovým systémům podpory v nezaměstnanosti, finančně dostupný přístup ke zdravotní péči a podoře rodiny. Každé omezení včetně kvalifikačních předpokladů musí být přiměřené a rozumné. Všechny osoby bez ohledu na svou státní příslušnost, místo bydliště nebo postavení migranta, mají nárok na základní a naléhavou lékařskou péči.
38. Uprchlíci, osoby bez státní příslušnosti, žadatelé o azyl a jiní znevýhodnění a utlačovaní jednotlivci a skupiny by měli mít v souladu s mezinárodními normami rovný přístup k nepříspěvkovým systémům sociálního zabezpečení včetně přiměřeného přístupu ke zdravotní péči a podpoře rodiny.30
7. Vnitřně vysídlené osoby a osoby migrující v rámci státu
39. Vnitřně vysídlené osoby by neměly zažívat žádnou diskriminaci při uplatňování svého práva na sociální zabezpečení a státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly přijmout aktivní opatření, která zajistí rovný přístup k systémům například upuštěním od požadavku na trvalý pobyt, pokud je to možné, a poskytování dávek nebo s nimi souvisejících služeb v místě vysídlení. Osoby migrující v rámci státu by měly mít možnost přístupu k sociálnímu zabezpečení z místa svého pobytu, přičemž systém evidence pobytu by neměl jednotlivcům, kteří se stěhují z jednoho místa do jiného, kde nejsou evidováni, omezovat přístup k sociálnímu zabezpečení.
III. POVINNOSTI STÁTŮ, KTERÉ JSOU SMLUVNÍ STRANOU PAKTU
A. Obecné právní povinnosti
40. Ačkoliv pakt stanoví postupné uplatňování a uznává překážky v důsledku omezení dostupných zdrojů, rovněž ukládá státům, které jsou smluvní stranou paktu, různé povinnosti, které mají okamžitý účinek. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, mají, pokud jde o právo na sociální zabezpečení, naléhavé povinnosti, například povinnost zajistit, že toto právo bude uplatňováno bez jakékoliv diskriminace (čl. 2 odst. 2), zajistit rovná práva mužů a žen (článek 3) a povinnost přijmout opatření (čl. 2 odst. 1) za účelem plného uplatňování čl. 11 odst. 1 a článku 12. Tato opatření musí být uvážená, konkrétní a cílená tak, aby bylo plně dosaženo práva na sociální zabezpečení.
41. Výbor uznává, že uplatňování práva na sociální zabezpečení s sebou nese pro státy, které jsou smluvní stranou paktu, značné finanční dopady, ale zároveň konstatuje, že základní význam sociálního zabezpečení pro lidskou důstojnost a právní uznání tohoto práva státy, které jsou smluvní stranou paktu, spočívá v tom, že by tomuto právu měla být přikládána v právních předpisech a politice priorita. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly vypracovat vnitrostátní strategii pro plné uplatňování práva na sociální zabezpečení a měly by na vnitrostátní úrovni vynakládat odpovídající rozpočtové a jiné zdroje. Pokud to je nezbytné, měly by v souladu s čl. 2 odst. 1 paktu využít mezinárodní spolupráci a technickou pomoc.
42. Existuje silné přesvědčení, že opatření se zpětnou účinností přijatá ve vztahu k právu na sociální zabezpečení jsou paktem zakázána. Pokud jsou záměrně přijata opatření se zpětnou účinností, nesou státy, které jsou smluvní stranou paktu, důkazní břemeno v tom smyslu, že musí prokázat, že byla zavedena po pečlivém uvážení všech alternativ a při maximálním využití dostupných zdrojů a že jsou s ohledem na celek práv uznaných paktem řádně odůvodněna. Výbor pečlivě posoudí, zda: (a) existoval rozumný důvod pro přijetí takového opatření, (b) byly komplexně zkoumány alternativy, (c) se zkoumání navržených opatření a alternativ zúčastnily dotčené skupiny, (d) nebyla opatření přímo či nepřímo diskriminační, (e) budou mít opatření trvalý dopad na uplatňování práva na sociální zabezpečení, nepřiměřený dopad na nabytá práva sociálního zabezpečení nebo budou jednotlivec nebo skupina zbaveni přístupu k minimální základní úrovni sociálního zabezpečení a (f) došlo k nezávislému přezkumu opatření na vnitrostátní úrovni.
B. Zvláštní právní povinnosti
43. Právo na sociální zabezpečení obdobně jako každé jiné lidské právo ukládá státům, které jsou smluvní stranou paktu, tři druhy povinností: povinnost dodržovat, povinnost chránit a povinnost naplňovat.
1. Povinnost dodržovat
44. Povinnost dodržovat vyžaduje, aby se státy, které jsou smluvní stranou paktu, zdržely přímých či nepřímých zásahů do požívání práva na sociální zabezpečení. Tato povinnost mimo jiné zahrnuje zdržení se jakékoliv praxe nebo činnosti, které například odpírají nebo omezují rovný přístup k odpovídajícímu sociálnímu zabezpečení, svévolně nebo nepřiměřeně zasahují do svépomocného, zvykového či tradičního uspořádání sociálního zabezpečení, svévolně nebo nepřiměřeně zasahují do institucí, které jednotlivci nebo obchodní společnosti zřídili za účelem zajištění sociálního zabezpečení.
2. Povinnost chránit
45. Povinnost chránit vyžaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou paktu, zabránily třetím osobám zasahovat jakýmkoliv způsobem do požívání práva na sociální zabezpečení. Mezi třetí osoby mimo jiné patří jednotlivci, skupiny, obchodní společnosti a jiné subjekty a jejich pověření zástupci. Tato povinnost mimo jiné zahrnuje přijetí nezbytných a účinných právních opatření a jiných opatření, například zabránění třetím osobám v odpírání rovného přístupu k jimi provozovaným nebo řízeným systémům sociálního zabezpečení, v ukládání nepřiměřených podmínek způsobilosti, ve svévolných nebo nepřiměřených zásazích do svépomocného, zvykového či tradičního uspořádání sociálního zabezpečení, které je slučitelné s právem na sociální zabezpečení, a v nehrazení požadovaných odvodů za zaměstnance nebo jiné příjemce do systému sociálního zabezpečení.
46. Pokud jsou systémy sociálního zabezpečení, ať příspěvkové či nepříspěvkové, provozovány nebo řízeny třetími osobami, zůstávají státy, které jsou smluvní stranou paktu, odpovědné za správu vnitrostátního systému sociálního zabezpečení a musí zajistit, aby soukromí činitelé neohrožovali rovné, odpovídající, finančně dostupné a přístupné sociální zabezpečení. K zabránění zneužití musí být zaveden účinný regulační systém, který zahrnuje rámcové právní předpisy, nezávislé sledování, skutečnou účast veřejnosti a ukládání sankcí za nesplnění.
3. Povinnost naplňovat
47. Povinnost naplňovat vyžaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou paktu, přijaly nezbytná opatření, včetně provádění systémů sociálního zabezpečení, směřující k plnému uplatňování práva na sociální zabezpečení. Povinnost naplňovat lze dále rozdělit na povinnost usnadňovat, podporovat a poskytovat.
48. Povinnost usnadňovat vyžaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou paktu, přijaly pozitivní opatření, která pomohou jednotlivcům a komunitám požívat právo na sociální zabezpečení. Tato povinnost mimo jiné zahrnuje dostatečné uznání tohoto práva ve vnitrostátním politickém systému a právním řádu, a to pokud možno prostřednictvím právních opatření, přijetím vnitrostátní strategie a akčního plánu sociálního zabezpečení pro uplatňování tohoto práva,31 které zajistí, že systém sociálního zabezpečení bude vhodný a přístupný všem a bude krýt sociální rizika.32
49. Povinnost podporovat ukládá státu, které jsou smluvní stranou paktu, povinnost přijmout opatření, která zajistí odpovídající vzdělávání a osvětu týkající se přístupu k systémům sociálního zabezpečení, zejména ve venkovských oblastech a znevýhodněných městských oblastech nebo mezi jazykovými a jinými menšinami.
50. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, jsou rovněž povinny poskytovat právo na sociální zabezpečení, pokud jednotlivci nebo skupiny nejsou schopni z důvodů, o kterých se lze rozumně domnívat, že je nemohou ovlivnit, uplatnit v rámci stávajícího systému sociálního zabezpečení svá práva sami s prostředky, které mají k dispozici. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, budou muset zavést nepříspěvkové systémy nebo jiná opatření sociální pomoci, aby poskytly podporu jednotlivcům a skupinám, kteří nejsou schopni hradit v dostatečné míře příspěvky pro vlastní ochranu. Zvláštní pozornost by měla být věnována zajištění toho, aby mohl systém sociálního zabezpečení reagovat na mimořádné události, například během přírodních katastrof a po nich, v době ozbrojených konfliktů a neúrody.
51. Je důležité, aby se systémy sociálního zabezpečení vztahovaly na znevýhodněné a utlačované skupiny, i když je schopnost financování sociálního zabezpečení, ať již ve formě příjmů z daní a/nebo příspěvků budoucích příjemců, omezená. Měly by být zavedeny levné a alternativní systémy, které se budou ihned vztahovat na osoby bez přístupu k sociálnímu zabezpečení, i když by cílem mělo být jejich začlenění do běžných systémů sociálního zabezpečení. Měly by být přijaty politiky a právní rámec pro postupné začleňování osob z neformálního hospodářství nebo osob, které jsou vyloučeny z přístupu k sociálnímu zabezpečení z jiných důvodů.
4. Mezinárodní povinnosti
52. Ustanovení čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a článek 23 paktu vyžaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou paktu, uznaly zásadní úlohu mezinárodní spolupráce a pomoci a přijaly samostatná a společná opaření k dosažení plného uplatňování práv zakotvených v paktu, včetně práva na sociální zabezpečení.
53. Ke splnění svých mezinárodních povinností týkajících se práva na sociální zabezpečení musí státy, které jsou smluvní stranou paktu, respektovat uplatňování tohoto práva tím, že se zdrží jednání, které by přímo či nepřímo zasahovalo do uplatňování práva na sociální zabezpečení v jiných zemích.
54. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly chránit právo na sociální zabezpečení i mimo své území tím, že budou bránit svým občanům a subjektům v porušování tohoto práva v jiných zemích. Pokud mohou státy, které jsou smluvní stranou paktu, učinit za použití právních nebo politických prostředků opatření, která budou mít vliv na třetí osoby (nestátní činitele) podléhající jejich pravomoci, aby toto právo dodržovaly, měla by být tato opatření učiněna v souladu s Chartou Spojených národů a mezinárodním právem.
55. V závislosti na dostupnost zdrojů by státy, které jsou smluvní stranou paktu, měly usnadnit uplatňování práva na sociální zabezpečení v jiných zemích, a to například poskytováním hospodářské a technické pomoci. Mezinárodní pomoc by měla být poskytována způsobem slučitelným s paktem a dalšími normami lidských práv a měla by být udržitelná a kulturně vhodná. Hospodářsky rozvinuté státy, které jsou smluvní stranou paktu, nesou v této souvislosti zvláštní odpovědnost za poskytování pomoci rozvojovým zemím.
56. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly zajistit, aby právu na sociální zabezpečení byla v mezinárodních smlouvách věnována patřičná pozornost, a za tímto účelem by měly zvážit přijetí dalších právních nástrojů. Výbor poukazuje na důležitost přijímání vzájemných dvoustranných a mnohostranných mezinárodních smluv a jiných nástrojů pro koordinaci a harmonizaci příspěvkových systémů sociálního zabezpečení pro migrující pracovníky.33 Na osoby dočasně pracující v jiné zemi by se měl vztahovat systém sociálního zabezpečení jejich domácí země.
57. Pokud jde o uzavírání a provádění mezinárodních a regionálních smluv, měly by státy, které jsou smluvní stranou paktu, přijmout opatření, aby zajistily, že tyto nástroje nebudou mít škodlivý dopad na právo na sociální zabezpečení. Smlouvy týkající se liberalizace by neměly omezovat schopnost státu, který je smluvní stranou paktu, zajisti plné uplatňování práva na sociální zabezpečení.
58. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly zajistit, aby jejich jednání jakožto členů mezinárodních organizací patřičně zohledňovalo právo na sociální zabezpečení. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, které jsou členy mezinárodních finančních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a regionálních rozvojových bank, by proto měly přijmout opatření, aby zajistily, že právo na sociální zabezpečení bude zohledněno v jejich úvěrových politikách, smlouvách o úvěru a jiných mezinárodních opatřeních. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly zajistit, aby politiky a praxe mezinárodních a regionálních finančních institucí, zejména politiky a praxe týkající se jejich činnosti v rámci strukturálních změn a zavádění a provádění systémů sociálního zabezpečení, nezasahovaly do práva na sociální zabezpečení.
5. Základní povinnosti („core obligations“)
59. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, mají základní povinnost zajistit splnění alespoň základní úrovně každého z práv vyjmenovaných v paktu.34 Tato povinnost vyžaduje, aby stát, který je smluvní stranou paktu:
(a) zajistil přístup k systému sociálního zabezpečení, které poskytuje alespoň minimální základní úroveň dávek všem jednotlivcům a rodinám, které jim umožní získat alespoň základní zdravotní péči,35 základní přístřeší a bydlení, vodu a hygienu, potraviny a nejzákladnější podobu vzdělání. Pokud stát, který je smluvní stranou paktu, není schopen zajistit tuto minimální úroveň v případě veškerých sociálních rizik při vynaložení maximálních zdrojů, doporučuje výbor, aby stát, který je smluvní stranou paktu, vybral po širokých konzultacích základní skupinu sociálních rizik,
(b) zajistil právo na přístup k systémům sociálního zabezpečení na základě zákazu diskriminace, zejména znevýhodněným a utlačovaným jednotlivcům a skupinám,36
(c) respektoval stávající systémy sociálního zabezpečení a chránil je před nepřiměřenými zásahy,37
(d) přijal a prováděl vnitrostátní strategii a akční plán sociálního zabezpečení,38
(e) přijal cílená opatření pro provádění systémů sociálního zabezpečení, zejména systémů, které chrání znevýhodněné a utlačované jednotlivce a skupiny,39
(f) sledoval rozsah uplatňování práva na sociální zabezpečení.40
60. K tomu, aby mohl stát, který je smluvní stranou paktu, prokázat, že nesplnění základních povinností způsobil nedostatek dostupných prostředků, musí prokázat, že vyvinul veškeré úsilí o využití všech zdrojů, které měl k dispozici, aby jako prioritu splnil tyto minimální povinnosti.41
61. Výbor by rovněž rád zdůraznil, že státy, které jsou smluvní stranou paktu, a jiní činitelé schopní poskytnout pomoc mají zvláštní povinnost poskytnout pomoc a spolupráci, zejména technickou, a umožnit tak rozvojovým zemím splnit jejich základní povinnosti.
IV. PORUŠOVÁNÍ
62. K prokázání splnění obecných a zvláštních povinností musí státy, které jsou smluvní stranou paktu, prokázat, že přijaly odpovídající opatření k zajištění práva na sociální zabezpečení při maximálním využití zdrojů, a že zajistily, že práva budou moci být uplatňována bez diskriminace muži i ženami (články 2 a 3 paktu). Nejednání v dobré víře při přijímání těchto opatření představuje podle mezinárodního práva porušení paktu.42
63. Při posuzování, zda státy, které jsou smluvní stranou paktu, splnily povinnost přijmout opatření, výbor zkoumá, zda je provádění rozumné nebo přiměřené, pokud jde o dosažení příslušných práv, odpovídá lidským právům a demokratickým zásadám a zda existuje odpovídající rámec pro sledování a odpovědnost.
64. K porušení práva na sociální zabezpečení může dojít jednáním, tj. přímým jednáním států, které jsou smluvní stranou paktu, nebo jiných subjektů, jejichž činnost není státem dostatečně upravena. Porušení zahrnuje například záměrné přijetí opatření se zpětnou účinností neslučitelných se základními povinnostmi uvedenými v odstavci 42 výše, formální zrušení nebo pozastavení účinnosti právních předpisů nezbytných pro další uplatňování práva na sociální zabezpečení, aktivní podporu opatření přijatých třetími osobami, která jsou neslučitelná s právem na sociální zabezpečení, zavedení rozdílných podmínek způsobilosti pro získání dávek sociální pomoci v případě znevýhodněných a utlačovaných jednotlivců podle místa bydliště, aktivní odpírání práv žen nebo určitých jednotlivců nebo skupin.
65. K porušení povinnosti opomenutím může dojít tehdy, pokud stát, který je smluvní stranou paktu, nepřijme dostatečná a odpovídající opatření pro uplatňování práva na sociální zabezpečení. V souvislosti se sociálním zabezpečením příklady tohoto porušení zahrnují nepřijetí odpovídajících opatření k plnému uplatnění práva každého na sociální zabezpečení, nevymáhání příslušných právních předpisů nebo neprovádění politik přijatých za účelem uplatňování práva na sociální zabezpečení, nezajištění finanční udržitelnosti státních důchodových systémů, nezměnění nebo nezrušení právních předpisů, které jsou zjevně neslučitelné s právem na sociální zabezpečení, nedostatek regulace činností jednotlivců a skupin, která by jim bránila v porušování práva na sociální zabezpečení, neprodlené neodstranění překážek, k jejichž odstranění je stát, který je smluvní stranou paktu, povinen, aby umožnil neprodlené uplatňování práva zaručeného paktem, nesplnění základních povinností (viz odstavec 59 výše), nezohlednění povinností podle paktu státem, který je smluvní stranou paktu, při uzavírání dvoustranných nebo mnohostranných smluv s jinými státy, mezinárodními organizacemi a nadnárodními společnostmi.
V. PROVÁDĚNÍ NA VNITROSTÁTNÍ ÚROVNI
66. V souladu s čl. 2 odst. 1 paktu je od států, které jsou smluvní stranou paktu, požadováno, aby využily „všechny odpovídající prostředky, včetně zejména přijetí právních opatření“ pro splnění svých povinností podle paktu. Každý stát, který je smluvní stranou paktu, má při posuzování, které opatření je s ohledem na jeho okolnosti nejvhodnější, prostor pro uvážení.43 Pakt však ukládá každému státu, který je smluvní stranou paktu, jasnou povinnost přijmout co nejdříve veškerá opatření, která zajistí, že každý bude moci co nejdříve uplatňovat právo na sociální zabezpečení.
A. Právní předpisy, strategie a politiky
67. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, jsou povinny přijmout veškerá odpovídající opatření, například právní předpisy, strategie, politiky a programy, aby zajistily splnění zvláštních povinností ve vztahu k právu na sociální zabezpečení. Stávající právní předpisy, strategie a politiky by měly být přezkoumány za účelem dosažení slučitelnosti s povinnostmi vyplývajícími z práva na sociální zabezpečení, a pokud nejsou v souladu s požadavky paktu, měly by být zrušeny nebo změněny. Systémy sociálního zabezpečení by měly být rovněž pravidelně sledovány, aby byla zajištěna jejich udržitelnost.
68. Povinnost učinit opatření jednoznačně ukládá státům, které jsou smluvní stranou paktu, povinnost přijmout vnitrostátní strategii a akční plán pro uplatňování práva na sociální zabezpečení, pokud stát, který je smluvní stranou paktu, jednoznačně neprokáže, že disponuje komplexním systémem sociálního zabezpečení, který pravidelně přezkoumává, aby zajistil jeho soulad s právem na sociální zabezpečení. Strategie a akční plán by měly rozumně odpovídat okolnostem, zohledňovat rovná práva mužů a žen a práva nejvíce znevýhodněných a utlačovaných skupin, být založeny na zásadě ochrany lidských práv, zahrnovat všechny aspekty práva na sociální zabezpečení, stanovit cíle, kterých má být dosaženo, a časový rámec pro jejich dosažení spolu s odpovídajícími měřítky a ukazateli, podle kterých by měla být tato práva neustále sledována, a obsahovat mechanismy pro získání finančních a lidských zdrojů. Při vytváření a provádění vnitrostátních strategií týkajících se práva na sociální zabezpečení by státy, které jsou smluvní stranou paktu, měly případně využít technickou pomoc od specializovaných agentur Organizace spojených národů a spolupráci s nimi (viz část VI. níže).
69. Vytváření a provádění vnitrostátních strategií a akčních plánů sociálního zabezpečení by mělo mimo jiné dodržovat zásadu zákazu diskriminace, rovnosti pohlaví a účasti. Právo jednotlivců a skupin jednotlivců účastnit se rozhodování, které může ovlivnit uplatňování jejich práva na sociální zabezpečení, by mělo být nedílnou součástí každé politiky, programu nebo strategie, které se týkají sociálního zabezpečení.
70. Vnitrostátní strategie a akční plány sociálního zabezpečení a jejich provádění by měly být rovněž založeny na zásadě odpovědnosti a transparentnosti. Nezávislost soudnictví a řádná správa veřejných věcí jsou pro účinné uplatňování lidských práv rovněž zásadní.
71. K vytvoření příznivé atmosféry pro uplatňování práva na sociální zabezpečení by měly státy, které jsou smluvní stranou paktu, přijmout odpovídající opatření, aby zajistily, že soukromý podnikatelský sektor a občanská společnost si při výkonu své činnosti budou vědomy důležitosti takové atmosféry a budou ji zohledňovat.
72. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, mohou dospět k závěru, že pro uplatňování práva na sociální zabezpečení bude výhodné přijmout rámcové právní předpisy. Tyto právní předpisy mohou zahrnovat: (a) cíle, kterých má být v určeném časovém rámci dosaženo, (b) prostředky, kterými má být dosaženo tohoto účelu, (c) zamýšlenou spolupráci s občanskou společností, soukromým sektorem a mezinárodními organizacemi, (d) odpovědnost institucí za tento postup, (e) vnitrostátní mechanismus jeho sledování a (f) právní a opravné prostředky.
B. Decentralizace a právo na sociální zabezpečení
73. Pokud dojde k delegování odpovědnosti za uplatňování práva na sociální zabezpečení na regionální nebo místní orgány, nebo má tuto odpovědnost podle ústavních předpisů federální orgán, zůstává stát, který je smluvní stranou paktu, nadále odpovědný za splnění povinností podle paktu, a měl by proto zajistit, aby tyto regionální nebo místní orgány účinně sledovaly sociální služby a zřízení, a dále by měl zajistit účinné fungování tohoto systému. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí dále zajistit, aby tyto orgány neodpíraly přístup k dávkám a službám diskriminačním způsobem, ať již přímo nebo nepřímo.
C. Sledování, ukazatele a měřítka
74. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, jsou povinny účinně sledovat uplatňování práva na sociální zabezpečení a měly by za tímto účelem zavést nezbytné mechanismy nebo zřídit instituce. Při sledování pokroku při uplatňování práva na sociální zabezpečení by měly státy, které jsou smluvní stranou paktu, stanovit faktory a obtíže, které ovlivňují plnění jejich povinností.
75. K usnadnění postupu sledování by měly být ve vnitrostátních strategiích nebo akčních plánech stanoveny ukazatele práva na sociální zabezpečení tak, aby mohly být na vnitrostátní a mezinárodní úrovni sledovány povinnosti státu, který je smluvní stranou paktu, podle článku 9. Ukazatele by se měly zaměřit na různé prvky sociálního zabezpečení (například vhodnost, krytí sociálních rizik, finanční dostupnost a přístupnost), měly by být rozčleněny podle zakázaných druhů diskriminace a vztahovat se na všechny osoby s bydlištěm v územní, které podléhá pravomoci státu, který je smluvní stranou paktu, nebo je pod jeho kontrolou. Státům, které jsou smluvní stranou paktu, by mělo být poskytnuto poradenství týkající se příslušných ukazatelů ze strany Mezinárodní organizace práce (MOP), Světové zdravotnické organizace (WHO) a Mezinárodního sdružení sociálního zabezpečení (ISSA).
76. Poté, co státy, které jsou smluvní stranou paktu, stanoví odpovídající ukazatele práva na sociální zabezpečení, jsou vyzývány, aby stanovily odpovídající vnitrostátní měřítka. Během postupu podávání pravidelných zpráv se výbor zapojí do procesu jejich důkladného přezkumu spolu se státy, které jsou smluvní stranou paktu. Přezkum zahrnuje společné posouzení ukazatelů a vnitrostátních měřítek státem, který je smluvní stranou paktu, a výborem, které následně určí cíle, kterých má stát, který je smluvní stranou paktu, dosáhnout během následujícího období podávání zpráv. V průběhu následujících pěti let bude stát, který je smluvní stranou paktu, tato vnitrostátní měřítka používat za účelem sledování uplatňování práva na sociální zabezpečení. Poté v následujícím období podávání zpráv stát, který je smluvní stranou paktu, a výbor zváží, zda byla měřítka dostatečná, přičemž zohlední veškeré případné problémy.44 Při stanovování měřítek a přípravě zpráv by dále státy, které jsou smluvní stranou paktu, měly, pokud jde o shromažďování údajů a jejich členění, využívat rozsáhlé informační a poradní služby a programy specializovaných agentur Organizace spojených národů.
D. Prostředky a odpovědnost
77. Každá osoba nebo skupina osob, která se setkala s porušením svého práva na sociální zabezpečení, by měla mít přístup k účinným soudním a jiným odpovídajícím prostředkům nápravy jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni.45 Všechny oběti porušení práva na sociální zabezpečení by měly mít nárok na odpovídající odčinění újmy včetně uvedení do původního stavu, odškodnění, zadostiučinění a záruky, že se takové jednání nebude opakovat. Vnitrostátním veřejným ochráncům práv, komisím pro lidská práva a obdobným vnitrostátním lidskoprávním institucím by mělo být umožněno zabývat se porušováním tohoto práva. Právní pomoc při uplatňování právních prostředků by měla být poskytována na základě maximálního využití dostupných zdrojů.
78. Před tím, než stát, který je smluvní stranou paktu, nebo jakákoliv jiná třetí osoba učiní jakékoliv opatření, které zasahuje do práva jednotlivce na sociální zabezpečení, musí příslušné orgány zajistit, aby bylo toto opatření provedeno způsobem podle právních předpisů a způsobem slučitelným s paktem a zahrnovalo: (a) příležitost pro skutečné konzultace s dotčenými osobami, (b) včasné a úplné poskytování informací o navrhovaných opatřeních, (c) oznámení o navrhovaných opatřeních v dostatečném předstihu, (d) opravné a jiné právní prostředky pro dotčené osoby a (e) právní pomoc při uplatňování právních prostředků. Pokud tato opatření závisí na schopnosti osoby přispívat do systému sociálního zabezpečení, musí být zohledněna její platební schopnost. V žádném případě by neměl být jednotlivec zbaven práva na dávky nebo základní úroveň dávek z diskriminačních důvodů, jak je uvedeno v odst. 59 písm. a).
79. Zahrnutí povinností vyplývajících z mezinárodních nástrojů stanovujících právo na sociální zabezpečení může značně posílit rozsah a účinnost nápravných opatření a mělo by být podporováno. Zahrnutí povinností umožní soudům rozhodovat o porušení práva na sociální zabezpečení na základě přímého odkazu na pakt.
80. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly vyzývat soudce, rozhodce a další příslušníky právnických profesí, aby při výkonu své činnosti věnovali větší pozornost porušování práva na sociální zabezpečení.
81. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly respektovat, chránit, usnadňovat a podporovat činnost všech ochránců lidských práv a jiných členů občanské společnosti s cílem pomoci znevýhodněným a utlačovaným jednotlivcům a skupinám při uplatňování práva na sociální zabezpečení.
VI. POVINNOSTI ČINITELŮ, KTEŘÍ NEJSOU SMLUVNÍ STRANOU PAKTU
82. Specializované agentury Organizace spojených národů a další mezinárodní organizace, do jejichž působnosti patří sociální zabezpečení, například MOP, WHO, Organizace OSN pro výživu a zemědělství, Dětský fond OSN, Program OSN pro lidské osídlení, Rozvojový program OSN a Mezinárodního sdružení sociálního zabezpečení, a dále mezinárodní organizace v oblasti obchodu, například Světová obchodní organizace, by měly s ohledem na své odborné znalosti při uplatňování práva na sociální zabezpečení účinně spolupracovat se státy, které jsou smluvní stranou paktu.
83. Mezinárodní finanční instituce, konkrétně Mezinárodní měnový fond a Světová banka, by měly zohledňovat právo na sociální zabezpečení ve svých úvěrových politikách, úvěrových smlouvách, programech strukturálních změn a obdobných projektech,46 a podporovat tak uplatňování práva na sociální zabezpečení, zejména znevýhodněnými a utlačovanými jednotlivci a skupinami, a nenarušovat jej.
84. Při zkoumání zpráv států, které jsou smluvní stranou paktu, a jejich schopnosti splnit povinnosti k dosažení práva na sociální zabezpečení bude výbor posuzovat účinky pomoci poskytnuté všemi ostatními činiteli. Zahrnutí zásad lidských práv do programů a politik mezinárodních organizací značně usnadní uplatňování práva na sociální zabezpečení.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
1 Přijatý dne 23. listopadu 2007.
2 Prohlášení týkající se cílů a účelu Mezinárodní organizace práce (MOP), příloha Ústavy MOP, oddíl III. písm. f).
3 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, čl. 5 písm. e) bod iv), Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 11 odst. 1 písm. e) a čl. 14 odst. 2 písm. c) a Úmluva o právech dítěte, článek 26.
4 K výslovnému uvedení práva na sociální zabezpečení viz Americká deklarace práv a povinností člověka, článek XVI., Dodatkový protokolu k Americké úmluvě o lidských právech v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv („Protokol ze San Salvadoru“), článek 9, Evropská sociální charta (a její revidované znění z roku 1996), články 12, 13 a 14.
5 Mezinárodní konference práce, 89. zasedání, zpráva Výboru pro sociální zabezpečení, rezoluce a závěrečná zjištění týkající se sociálního zabezpečení.
6 Michael Cichon a Krzysztof Hagemejer, „Sociální zabezpečení for All: Investing in Global and Economic Development. A Consultation“, Issues in Social Protection Series, Discussion Paper 16, oddělení sociálního zabezpečení MOP, Ženeva, 2006.
7 Viz obecný komentář č. 5 (1994) o osobách se zdravotním postižením, č. 6 (1995) o hospodářských, sociálních a kulturních právech seniorů, č. 12 (1999) o právu na dostatečnou výživu (článek 11), č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví (článek 12), č. 15 (2002) o právu na vodu (články 11 a 12), č. 16 (2005) o rovném právu mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv (článek 3) a č. 18 (2005) o právu na práci (článek 6). Viz též prohlášení výboru: hodnocení povinnosti učinit opatření „při maximálním využití zdrojů“ podle Opčního protokolu k paktu (E/C.12/2007/1).
8 Viz zejména Úmluva MOP č. 102 (1952) o minimálních standardech sociálního zabezpečení, která byla potvrzena Správní radou MOP v roce 2002 jako nástroj odpovídající aktuálním potřebám a situaci. Tyto kategorie byly rovněž potvrzeny státy, odborovými organizacemi a zástupci zaměstnavatelů v Úmluvě MOP o práci na moři (2006), nařízení 4.5, normě A4.5. Tento přístup přijaly revidované obecné pokyny výboru pro podávání zpráv státy z roku 1991. Viz též Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, články 11, 12 a 13.
9 Obecný komentář č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví (článek 12). Krytí zdravotní péče musí zahrnovat veškeré chorobné stavy bez ohledu na jejich příčinu a dále těhotenství a porod a jejich následky a obecnou a praktickou lékařskou péči včetně hospitalizace.
10 Viz výše, odstavec 4 a viz níže odstavce 23–27.
11 Viz obecný komentář č. 6 (1995) o hospodářských, sociálních a kulturních právech seniorů.
12 Jak je uvedeno v odstavcích 29–39 níže.
13 Viz Úmluva MOP č. 121 (1964) o dávkách při pracovních úrazech.
14 Viz Úmluva o právech dítěte, článek 26.
15 Výbor konstatuje, že Úmluva MOP č. 183 (2000) o ochraně mateřství stanoví, že mateřská dovolená by měla trvat po dobu nejméně 14 týdnů, přičemž po dobu šesti týdnů od narození dítěte by měla být povinná.
16 Viz Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 11 odst. 2 písm. b).
17 Umísťování osob se zdravotním postižením do ústavů, pokud to není z určitých důvodů nezbytné, nelze považovat za odpovídající alternativu sociálního zabezpečení a práva na podporu těchto osob, jejich rehabilitaci a podporu v nezaměstnanosti k zajištění jisté práce, jak vyžadují články 6 a 7 paktu.
18 Výbor rovněž konstatuje, že i děti mají právo na sociální zabezpečení. Viz Úmluva o právech dítěte, článek 26.
19 Výbor konstatuje, že podle Úmluvy MOP č. 168 (1988) o podpoře zaměstnanosti a ochraně proti nezaměstnanosti mohou být tato opatření přijata jen za určitých okolností: po dobu, po kterou se daná osoba nezdržuje na území členského státu, shledal-li příslušný orgán, že daná osoba vědomě přispěla ke svému propuštění nebo opustila zaměstnání dobrovolně bez řádného důvodu, po dobu pracovního sporu, kdy daná osoba nepracuje, pokud se daná osoba pokusila získat nebo získala dávky podvodem, pokud daná osoba zanedbala bez řádného důvodu využít možnost umístění, pracovního poradenství, odborné přípravy, přeškolení nebo přijetí jiné vhodné práce nebo pokud daná osoba pobírá jinou dávku nahrazující příjem podle právních předpisů příslušného státu s výjimkou rodinných přídavků a za předpokladu, že část dávky, která není vyplácena, nepřevyšuje tuto jinou dávku.
20 Články 71 a 72 Úmluvy MOP č. 102 (1952) o minimálních standardech sociálního zabezpečení stanoví obdobné požadavky.
21 Viz Zásady sociálního zabezpečení, Social Security Series č. 1, MOP (1998), s. 14 a obecný komentář č. 5 (1994) o osobách se zdravotním postižením, č. 6 (1995) o hospodářských, sociálních a kulturních právech seniorů, č. 12 (1999) o právu na dostatečnou výživu (článek 11), č. 13 (1999) o právu na vzdělání (článek 13), č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví (článek 12), č. 15 (2002) o právu na vodu (články 11 a 12) a č. 18 (2005) o právu na práci (článek 6).
22 Zásady sociálního zabezpečení, Social Security Series č. 1, MOP, s. 29.
23 Viz obecný komentář č. 16 (2005) o rovném právu mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv (článek 3).
24 Viz obecný komentář č. 6. výbor konstatuje, že z důvodu věku mohou být činěny určité rozdíly, například u nároku na důchod. Klíčovou a základní zásadou je, že jakékoliv rozdílné zacházení ze zakázaných důvodů musí být s ohledem na okolnosti přiměřené a důvodné.
25 Viz obecný komentář č. 5.
26 Osoby pracující z domova jsou pracovníci, kteří pracují z domova pro zaměstnavatele nebo jiný podnikatelský subjekt za odměnu. Viz Úmluva MOP č. 177 (1996) o domácké práci.
27 Článek 10 paktu výslovně stanoví, že „by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení“.
28 Závěry týkající se slušné práce a neformálního hospodářství, Generální konference Mezinárodní organizace práce, 90. zasedání, odstavec 3.
29 Viz zpráva Generálního tajemníka o mezinárodní migraci a rozvoji (A/60/871), odstavec 98.
30 Viz Úmluva o právním postavení uprchlíků, články 23 a 24 a Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti, články 23 a 24.
31 Viz odst. 59 písm. d) a odstavce 68–70 níže.
32 Viz odstavce 12–21 výše.
33 Viz Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin, článek 27.
34 Viz obecný komentář č. 3 (1990) o povaze povinností států, které jsou smluvní stranou paktu (čl. 2 odst. 1 paktu).
35 Výklad ve spojení s obecným komentářem č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví (článek 12), odstavce 43 a 44, by zahrnoval přístup ke zdravotnickým zařízením, zboží a službám na základě zákazu diskriminace, poskytování základních léčiv, přístup k péči o reprodukční zdraví, zdraví matek (před porodem i po porodu) a zdraví dětí a očkování proti hlavním nakažlivým chorobám vyskytujících se ve společnosti.
36 Viz odstavce 29–31 výše.
37 Viz odstavce 44–46 výše.
38 Viz odstavce 68–70 níže.
39 Viz například odstavce 31–39 výše.
40 Viz odstavec 74 níže.
41 Viz obecný komentář č. 3, odstavec 10.
42 Viz Vídeňská úmluva o smluvním právu, článek 26.
43 Viz prohlášení výboru: hodnocení povinnosti učinit opatření „při maximálním využití zdrojů“ podle Opčního protokolu k paktu (E/C.12/2007/1).
44 Viz obecný komentář č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví (článek 12), odstavec 58.
45 Viz obecný komentář č. 9 (1998) o vnitrostátním uplatňování paktu, odstavec 4.
46 Viz obecný komentář č. 2 (1990) o opatřeních mezinárodní technické pomoci (článek 22 paktu).