II.ÚS 903/26 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Urbana, advokáta, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 6 Tdo 1075/2025-629, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. srpna 2025 č. j. 7 To 91/2025-609 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2025 č. j. 3 T 32/2022-599, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci odsouzeného M. J. F. (dále jen "odsouzený") vedené u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 3 T 32/2022 byl v záhlaví specifikovaným usnesením krajského soudu podle § 151 odst. 2 věta druhá zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele (coby obhájce odsouzeného) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 98 344,70 Kč z důvodu pozdního podání tohoto návrhu. V uvedené trestní věci bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023 č. j. 6 Tdo 177/2023-473 (doručeným dne 23. 5. 2023) odmítnuto dovolání odsouzeného a následně byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1940/23 (doručeným dne 16. 5. 2024) rovněž odmítnuta ústavní stížnost odsouzeného. Stěžovatel podáním ze dne 14. 5. 2025 uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2 trestního řádu, přičemž počátek běhu lhůty k uplatnění nároku stanovil okamžikem doručení zmíněného usnesení Ústavního soudu. Krajský soud však po posouzení věci uzavřel, že jednoroční lhůta k podání návrhu počíná běžet okamžikem, kdy se obhájce dozvěděl o výsledku dovolacího řízení, tj. okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoli až doručením rozhodnutí Ústavního soudu. Z uvedeného důvodu daný návrh stěžovatele zamítl.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné, a to jednak s konstatováním, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu obhájce (stěžovatele) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů není rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 2 trestního řádu, a jednak z toho důvodu, že sám obhájce obviněného není ve smyslu § 265d odst. 1 trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti opětovně namítá, že závěr soudů, podle kterého ústavní stížnost a její projednání není součástí trestního řízení, je lichý a účelový, když v případě úspěšné ústavní stížnosti se v trestním řízení pokračuje. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1706/23 (pozn. N 137/120 SbNU 83) s tím, že podle jeho mínění Ústavní soud považuje jednou ustanoveného obhájce za oprávněného zastupovat před Ústavním soudem a účtovat za toto zastupování odměnu, neboť i toto zastupování je pokračováním trestního řízení. Dodává, že uvažoval o podání ústavní stížnosti již po doručení rozhodnutí vrchního soudu, nicméně nejprve vyčerpal všechny opravné prostředky, a to i mimořádné.

III.
Přípustnost ústavní stížnosti

6. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.

7. Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tímto rozhodnutím bylo v případě stěžovatele již usnesení vrchního soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Usnesení vrchního soudu není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu taxativního výčtu obsaženého v § 265a odst. 1 trestního řádu, a proto proti němu nelze podat dovolání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

8. Lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovateli začala běžet již dnem doručení napadeného rozhodnutí vrchního soudu. Pokud totiž zákon dovolání nepřipouští, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 633/25 či ze dne 29. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 217/24 aj.).

9. Ústavní soud u krajského soudu ověřil, že napadené usnesení vrchního soudu, v němž nebylo v souladu s § 125 odst. 3 ve spojení s § 138 trestního řádu obsaženo poučení o dovolání, neboť nešlo o rozhodnutí ve věci samé, bylo stěžovateli doručeno dne 28. 8. 2025. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tedy skončila dne 29. 10. 2025. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 2. 4. 2026, tedy více než pět měsíců po uplynutí zákonné lhůty.

10. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

11. Obiter dictum: Ústavní soud dodává, že rozhodující soudy nepochybily, když počátek běhu lhůty k uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2 trestního řádu stanovily na okamžik, kdy bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023 č. j. 6 Tdo 177/2023-473 doručeno obhájci odsouzeného (tj. dne 23. 5. 2023). Ústavní stížnost je totiž opravným prostředkem nacházejícím se mimo rámec trestního řádu, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řízení před ním je samostatným návrhovým řízením odděleným od řízení před obecnými soudy (srov. Filip, J, Holländer, P. Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 121). Proto i v případě, kdy v trestní věci probíhá řízení o ústavní stížnosti, je třeba vycházet při určení počátku běhu lhůty pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů z pravidel obsažených v § 151 odst. 2 a § 41 odst. 5 trestního řádu a počátek běhu této lhůty navázat na okamžik doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak uzavřely krajský soud a vrchní soud v odůvodnění napadených rozhodnutí. Odkazuje-li stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1706/23, jde o odkaz nepřípadný. Uvedené rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá, poněvadž v něm byl řešen specifický případ, když byl v rozporu s pravomocí soudu v trestním řízení ustanoven obviněnému obhájce pro podání ústavní stížnosti; navíc i v tomto nálezu bylo konstatováno, že řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj