I.ÚS 3806/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2025 č. j. 30 Cdo 2635/2025-191, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2025 č. j. 58 Co 25/2025-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. října 2024 č. j. 26 C 158/2023-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozhodnutím přiznal stěžovateli částku 63 750 Kč s příslušenstvím (výrok I) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli měla vzniknout nepřiměřenou délkou (kompenzačního) řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 99/2018 (dále jen "kompenzační řízení"). Co do částky 29 850 Kč pak žalobu zamítl (výrok II). Délka kompenzačního řízení i s předběžným projednáním nároku trvala 5 let a 3 měsíce. Při stanovení základní částky vyšel z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení (krácené za první dva roky řízení na polovinu). Neshledal přitom důvody pro modifikaci celkové základní částky.

3. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu co do částky 12 750 Kč s příslušenstvím zamítl. Ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil (výrok I). Ztotožnil se se stanovenou základní částkou, nicméně přihlédl k procesní složitosti zapříčiněné procesní aktivitou stěžovatele. Ten opakovaně podával žádosti o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce. Snížil proto odškodnění o 20 %. Dále vzal v potaz počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, šlo-li o procesní rozhodnutí (obvodní soud rozhodoval 5x a městský soud 4x) a snížil náhradu o dalších 10 %. Zároveň navýšil odškodnění o 10 % za to, že rozhodnutí městského soudu vydané v kompenzačním řízení bylo zrušeno z důvodu nerespektování judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelem namítaný zdravotní stav s poukazem na to, že je invalidním důchodcem, není bez dalšího důvodem pro závěr o zvýšeném významu řízení pro žalobce. A není jím ani poukazovaný věk stěžovatele, kdy pokročilejším věkem ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu je 75 let.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dovolání nebylo subjektivně přípustné v části, v níž směřovalo proti části rozhodnutí městského soudu, v níž bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Ve zbytku nebylo dovolání objektivně přípustné. Žaloba byla zamítnuta co do částky 42 600 Kč, v níž částka nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávních vztahů.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně zhodnotily vliv jeho nepříznivého zdravotního stavu na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. S ohledem na to měla být posuzovaná věc vyřizována přednostně a s největším urychlením. Zasáhly i do jeho legitimního očekávání, neboť nerespektovaly stávající judikaturu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Jde-li o včasnost ústavní stížnosti, je třeba upozornit, že původní ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu a rozhodnutí obvodního soudu byla s ohledem na probíhající dovolací řízení usnesením ze dne 12. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 1257/25 odmítnuta jako návrh nepřípustný. Ač bylo dovolání v části, v níž byl stěžovatel oprávněn jej podat, odmítnuto pro objektivní nepřípustnost z důvodu nepřekročení majetkového cenzu, nebylo možné ústavní stížnost v právě posuzované věci považovat za opožděnou, neboť by to odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae).

7. Brojí-li ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu i co do výroku I v rozsahu, ve kterém byl změněn rozhodnutím městského soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Není totiž povolán přezkoumat výrok, který byl změněn, a tudíž právně (i fakticky) neexistuje. Napadá-li pak stěžovatel rozsudek obvodního soudu i co do nezměněné části výroku I, kterou mu byla přiznána část požadovaného zadostiučinění a dále část výroku I rozsudku městského soudu, kterou bylo přiznání zadostiučinění potvrzeno, je zjevně neoprávněným stěžovatelem. Jde totiž o rozhodnutí v jeho prospěch.

8. Ve zbytku Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Před samotným posouzením ústavněprávní relevance argumentace stěžovatele je třeba upozornit, že částka 42 600 Kč, ohledně níž byla žaloba stěžovatele zamítnuta, je svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu. Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 33, nebo nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12). Bylo přitom na stěžovateli, aby ústavněprávní přesah věci s ohledem na její bagatelnost tvrdil, a případně doložil.

10. Stěžovatelova argumentace se výhradně zaměřuje na nedostatky v posouzení jednoho z kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, nelze-li příslušné závěry soudů označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy, pak by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny (srov. nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25, bod 39, ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, bod 33, nebo ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 19).

11. Takové zásadní pochybení Ústavní soud v napadeném rozhodnutí městského soudu neshledal. Ústavní soud si je vědom jak judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak judikatury Nejvyššího soudu, která relevanci zohlednění zdravotního stavu v tomto kontextu zdůrazňuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 7. 2003 ve věci Schmidtová proti České republice, stížnost č. 48568/99, § 68, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2024 sp. zn. 30 Cdo 3710/2023, bod 48 a násl.). Ústavní soud nijak nepopírá, že negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji. I zohlednění zdravotního stavu poškozených se však děje v kontextu všech okolností věci. V rozsudku ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, jímž bylo rušeno rozhodnutí odvolacího soudu právě z důvodu nezohlednění vysokého věku a zdravotního stavu, tak např. Nejvyšší soud konstatoval, že rušení rozhodnutí v důsledku dílčí nesprávnosti nutně neznamená, že by se žalobcům novým rozhodnutím odvolacího soudu muselo dostat více, než kolik jim bylo přiznáno napadeným rozhodnutím.

12. Lze souhlasit se stěžovatelem, že rozsudek městského soudu je z hlediska přihlédnutí k jeho zdravotnímu stavu velmi stručný a ve svých důsledcích se posouzení významu řízení ve výši přiznané nemajetkové újmy pozitivně (ale ani negativně) neprojevilo. Současně však nelze odhlédnout od toho, že městský soud jinak podrobně jednotlivá kritéria a jejich relevanci hodnotil. Nejde proto o takovou vadu, která by vedla ke zjevné nepřiměřenosti přiznané náhrady, resp. i s ohledem na bagatelnost věci, k porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud totiž nehodnotí konkrétní způsob výpočtu, ale to, zda je přiznané zadostiučinění vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25, bod 40).

13. Jde-li pak o samotné usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Nejvyšší soud vysvětlil na základě účinné právní úpravy, proč je dovolání nepřípustné. Stěžovatel ostatně důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu jako takové nijak nezpochybňuje.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu